"Byl tam taky můj dědeček a babička. Pamatuju si jenom toho dědečka, protože on se mi věnoval a například udělal mi takovej obchod, kredenc nebo skříň a podobně, on se mi hodně věnoval. A takovou vzpomínku mám, že mě jednou nesl na ramenou a vedle nás šli dva lidi s nosítkama a na těch nosítkách někdo ležel a akorát taková upracovaná ruka visela z toho. Dědeček mi říkal, že ho zajeli Němci, protože oni tam jezdili jako blázni… To je asi jediná vzpomínka na dědečka a na babičku."
"Ta strava byla hrozná. Já si pamatuju akorát jednou, že jsem stál tedy v té frontě s ešusem a že do toho mi cosi prskli, no. Ale asi jsme dostávali hodně … jáhly, jo jáhly. A když jsem se vrátil, tak to jsem nemohl vůbec vidět, ty jáhly. Bylo to hrozný, no." "A co maso?" "Maso jsem vůbec neznal, protože když jsem se vrátil, tak jsem ani maso nechtěl jíst. Protože to bylo něco, co… Dlouho to trvalo. Napřed jsem jedl párky a potom tedy postupně jsem se naučil jíst i to maso." "A co ovoce, zelenina?" Tatínek, jak měl tu dílnu, takovou, tak za ní byla vlečka, kde ty s těma vlakama, co odváželi do Terezína a podobně, tak tam zajížděli a pak se otáčeli, přesně nevím. Vždycky, když jel ten vlak, tak jsem mu mával. A jednou mi ten strojvůdce hodil jablko. Takže to bylo pro mě něco úplně…"
"Jako děcka nás jeden čas hlídaly nějaké dvě paní a tam jsem si usekl prst, takže ho mám takovej zmrzačenej. Na sklápěcí židličce. Ona se sklopila a mně ten prst ucvaklo. Potom jsme zase, to už bylo hodně pozdě, tak tam otevřely jakoby školu. To byl nějaký byt, kde byla jedna velká místnost a jedna malá, a v té malé místnosti jsme byli my jako prvňáčci a v té druhé místnosti byl druhý až pátý ročník. Ale to bylo taky jednom nějakou krátkou dobu, protože pak tu učitelku poslali do transportu a pak byl konec, no. Protože já už jsem uměl číst, taky trochu psát, tak když paní učitelka šla do té třídy, kde byl druhý až pátý ročník, tak mě posadila za katedru a já jsem četl těm ostatním, co tam seděli, nějakou knížku, co mně dala." "A kdo vás to naučil?" "Asi jsem se to naučil sám, možná maminka, nevím. Měl jsem nějaké knížky, co zůstaly po těch dětech, co šly do transportu, a možná i nějakou svoji knížku jsem měl. Tak jsem se sám… Mě to bavilo. A taky hodně jsem kreslil, mám ty kresby někde uložený."
Petr Haimann se narodil 29. dubna roku 1938 v Brně. Nejranější vzpomínku má ale už na pevnostní město Terezín a tamní kasárna, kam ho i s rodiči odvezli jedním z prvních transportů hned počátkem prosince roku 1941. Jeho otec, profesí projektant, měl v celém Terezíně na starosti údržbu toalet a stupaček. Kvůli jeho nepostradatelnosti přečkal Petr i s rodiči v tamním ghettu celou válku a vyhnul se likvidačním táborům na východě Evropy. Tam přitom skončila většina Petrových příbuzných, kamarádů a známých. Petr Haimann vzpomíná na návštěvu Červeného kříže v Terezíně, ale i na každodenní život v ghettu pohledem dítěte. Budoucí architekt projevoval již tehdy výtvarný talent, jeho terezínské kresby jsou dokumentem doby. Díky spolupráci s židovskou obcí v Brně byly tyto kresby roku 2024 představeny v tamním Institutu Paměti národa.
