Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Arch. Petr Haimann (* 1938)

• narodil se 29. dubna 1938 v Brně

• v roce 1939 byl pokřtěn v katolickém kostele

• 2. prosince 1941 byl i s rodiči odtransportován do terezínského ghetta

• v květnu 1945 se vrátil vlakem do válkou poničeného bytu v Brně

• vystudoval architekturu

• v roce 1962 se oženil

• v roce 1968 protestoval v Brně proti okupaci republiky vojsky Varšavské smlouvy

• stýkal se s disidenty

• v roce 1989 vítal Václava Havla na demonstraci v Brně

Dodnes má doma schovanou žlutou hvězdu s černým lemováním, kterou musel nosit za války na oblečení. Když ho i s rodiči nacisté internovali v terezínském ghettu, nebyly Petru Haimannovi ani čtyři roky. První vzpomínky brněnského rodáka se tak pojí s pevnostním městem a ubikacemi v Drážďanských kasárnách. Ve srovnání s drtivou většinou dětí, které Terezínem prošly, měl štěstí v neštěstí. On i jeho rodiče se v ghettu dočkali osvobození a mohli se do Brna vrátit. Formativní roky ale malý Petr strávil v podmínkách permanentního strachu, násilí, pokřivených mezilidských vztahů, hladu, otřesné hygieny a mizerné zdravotní péče. Budoucí architekt měl od útlého dětství zřetelné výtvarné nadání, jeho terezínské kresby jsou výmluvným dokumentem doby. V roce 2024 byly díky spolupráci s brněnskou židovskou obcí vystaveny v Institutu Paměti národa.

Narozen v roce 1938

Petr Haimann se narodil 29. 4. 1938 v Brně v tehdejším Beckmanově porodnickém sanatoriu. Jeho otec Karel byl jedním ze sedmi synů obchodníka ze severomoravských Bartošovic, ovšem když se dnes pan Haimann pokouší o výčet svého rozvětveného příbuzenstva, jmenuje v drtivé většině oběti holokaustu. „Někteří šli do plynu, ještě než se stačili rozrodit,“ dodává smutně. Otec Karel byl renomovaným projektantem u jedné vídeňské firmy, v Brně po sobě zanechal trvalou stopu zejména projektem ústředního topení a vzduchotechniky pro vilu Tugendhat. „Když přišel Hitler, nemohli už zaměstnávat Židy,“ vypráví pan Haimann o době po anšlusu Rakouska v březnu 1938, tedy krátce před svým narozením. Otec potom ale ještě nějakou dobu směl pracovat v menší firmě Tomášek v Králově Poli.

Židovský původ měla i Petrova matka Magdalena, rozená Picková. Rodina ale nebyla nábožensky založená. To šlo až tak daleko, že těsně před válkou nechali rodiče sebe i svého jediného syna z praktických ohledů pokřtít v katolickém kostele. Před neúprosnou literou norimberských rasových zákonů je to sice neuchránilo, Petr pak ale ještě i po válce chodil do hodin náboženství, a to až do deváté třídy. V databázi terezínských vězňů se vyskytuje pod jménem, které získal při křtu: Petr Jáchym Haimann.

Nepostradatelný údržbář 

Haimannovi byli posláni do Terezína v úplně prvním transportu z Brna, a to hned 2. 12. 1941. Coby jedni z prvních obyvatel si oba rodiče brzy našli práci, matka v administrativě ghetta a otec jako správce a údržbář toalet a stupaček v celém pevnostním městě. „Oni potřebovali někoho, kdo tam udržoval záchody v provozu,  protože měli hrozný strach z infekcí. Táta měl dílnu zrovna v těch kasárnách, kde jsme bydleli, tam v tom průjezdu,“ vzpomíná pan Haimann. „Měl takovou skupinu pracovníků, ale ti se bohužel střídali. S tím jedním jsem se velice spřátelil, ale taky šel do transportu…“ Právě otcova nepostradatelnost v ghettu zachránila jeho samotného i rodinu před východoevropskými likvidačními tábory.

Ženy s dětmi v kasárnách

Cestu z Brna do Terezína si pan Haimann nepamatuje, jeho první vlastní vzpomínka je na ubikace v ghettu: „Bydleli jsme v kasárnách, možná Drážďanských, na okraji města, kam přijížděla vlečka z Bohušovic nad Ohří. V cimře byly třípatrové postele, kovové. Bydleli tam ženy, některé i s dětmi. Já jsem byl jedno z nich.“ Právě tady se pan Haimann seznámil s jen o pár měsíců starším Jiřím Hahnem, který také patřil k těm nemnoha dětem, které Terezín přežily, a po válce si změnil jméno na Jiří Hála. Přáteli zůstali na celý život. 

Petr si také oblíbil malířku paní Zadikovovou. Ta mu před odchodem do transportu darovala některé své obrázky, které dodnes uchovává vedle vlastních kreseb. Vzpomíná ale také na dobrou známou, která spala na nejvyšším patře palandy, kde ji rád navštěvoval. Aloisii Kubátovou, přezdívanou Vilma, sice čekal transport do Osvětimi, ale přežila tamní pobyt, a Petr ji proto mohl na její chatě u Benešova navštěvovat i po válce. Až ke konci války Petr s maminkou kasárna opustili, když otec sehnal podkrovní byt bez příslušenství. Až do té doby byl Petr oddělen od otce, kterého mohl jen občas vídat v dílně.

Kost a kůže

V Terezíně byl často hlad. „Ta strava byla hrozná. Já si pamatuju, jak jsem stával v té frontě s ešusem a že do toho mi cosi prskli. Ale asi jsme dostávali hodně jáhly. A když jsem se vrátil, nemohl jsem jáhly vůbec vidět. Maso jsem vůbec neznal, a když jsem se vrátil, tak jsem ani maso nechtěl jíst,“ vzpomíná Petr Haimann. „Tatínek, jak měl tu dílnu, tak za ní byla vlečka. Vždycky, když jel ten vlak, tak jsem mu mával. A jednou mi ten strojvůdce hodil jablko. To byla pro mě velká vzácnost.“ Vybavuje si taky, jak ho otec jednou poslal na bašty natrhat si trávu, aby měl nějaké vitamíny.

Také lékařská péče byla mizerná, ačkoli kvalitních lékařů bylo ve městě internováno dost. Petr často trpěl záněty středního ucha a kvůli jejich neléčení měl potom celý život problémy se sluchem. „Byla tam nemocnice, ovšem tam jsem se octl, až když jsem dostal spálu,“ popisuje pan Haimann. „To bylo dost hrozný. Já jsem ležel v posteli a z druhé strany v nohách jsem měl nějaké malé dítě. A když jsem se vrátil, byl jsem jenom kost a kůže.“

Sardinky a kresby

Děti si chodily hrát na šance i na dvůr kasáren. Ale ochotníci hrávali v Terezíně i divadlo, dětská představení jako Broučci nebo Brundibár byla velmi oblíbená, Petr je zachytil i na svých kresbách. Schematicky vzpomíná i na kontrolní návštěvu delegace Červeného kříže, krutého velitele tábora při nich musely děti oslovovat „Onkel Rahm“, tedy „strýček Rahm“ a také si museli před delegací stěžovat, že už zase musejí mít sardinky, ačkoli ve skutečnosti si mohli o sardinkách jen nechat zdát.

„Taky nám tam otevřel jakoby školu. Nějaký byt, kde byla jedna velká místnost a jedna malá, a v té malé místnosti jsme byli my jako prvňáčci a v té druhé místnosti byl druhý až pátý ročník. Ale to bylo taky jednom nějakou krátkou dobu, protože pak tu učitelku poslali do transportu a pak byl konec,“ sděluje Petr Haimann. Protože já už jsem uměl číst, taky trochu psát, tak když paní učitelka šla do té starší třídy, tak mě posadila za katedru a já jsem četl těm ostatním nějakou knížku, co mě dala. Asi jsem se to naučil sám. Měl jsem nějaké knížky, co zůstaly po těch dětech, co šly do transportu. Mě to bavilo. A taky hodně jsem kreslil, oni mě dali, co tam byly náčrtníky a sešity, to tam někde sehnali. Mám ty kresby někde uložený.“

Násilí a transporty

Násilí a umírání bylo v Terezíně všudypřítomné, jakkoli se to dospělí snažili před dětmi skrývat: „Byl tam taky můj dědeček a babička. Pamatuju si jenom toho dědečka, protože on se mi věnoval. Jednou mě nesl na ramenou a vedle nás šli dva lidi s nosítkama a na těch nosítkách někdo ležel a akorát taková upracovaná ruka visela z toho. Dědeček mi říkal, že ho zajeli Němci, protože oni tam jezdili jako blázni,“ vzpomíná Petr Haimann na dědečkovu milosrdnou lež. „To je asi jediná moje vzpomínka na dědečka a na babičku...“

Prarodiče, pani Zadikovová, děti a spolužáci, otcovi dělníci - v Terezíně lidé permanentně mizeli, odjížděli s transporty na Východ. „Hráli jsme si na dvoře, ten dvůr byl veliký, rozsáhlý, protože když byly transporty, tak se tam na tom dvoře seřazovali lidi do transportu. S děckama jsme si hráli. Ovšem s některými jenom chvíli, protože se ztrácely. Odjížděli do těch transportů, no. Vím, že ti lidi museli si sbalit pár věcí, každý měl nějaký pinglíček, nastoupili do vlaku a konec.“
Na útěk z Terezína nebylo ani pomyšlení. „Protože to byla pevnost, Terezín. Myslím, že tam bylo napřed jedno ohraničení, pak tam byl příkop a vlastně taková ta ochranná zeď. Takže to prakticky nebylo možné. A navíc to ještě hlídali, samozřejmě.“ Ghetto bylo přesto plné lidí. „Na půdách, všude. Prostě všechny místnosti byly obsazené. Protože dokonce ke konci války tam přijížděli transporty, Holanďani a já nevím, kdo všechno. Ti Holanďani byli dezinfikovaní a my jsme tomu říkali holandský smrad. Když transporty odjely a přijel vždycky nějaký jiný transport. Takže tam nezůstalo místo volné.“

Konec války

Blížil se konec války, bombardování blízkých Litoměřic viděli terezínští chlapci z půdy. Těsně před osvobozením propukl v pevnosti tyfus, na který zemřel jeden Petrův strýc. Jeho manželka z toho ztratila rozum. Když do ghetta vjeli sovětští vojáci, rozdávali dětem bonbony. Tatínek musel v Terezíně ještě nějakou dobu zůstat kvůli tyfu, Petr s maminkou ale jeli brzy vlakem do rodného Brna (tyfovou karanténu si pan Haimann nepamatuje). Jejich byt, který za války obývala rodina nějakého esesáka, dostal při bombardování zásah, polovina kuchyně chyběla. Do opravy bydleli v Židenicích. Majetek a cennosti, které si před odjezdem do Terezína poschovávali u českých známých, dostali některé zpátky, dodnes je v majetku rodiny třeba předválečný sekretář. Petr Haimann mohl nastoupit do školy, vzali ho rovnou do druhé třídy. Se spolužáky ale o svém válečném dětství nikdy nemluvil. 

Otec nastoupil zase do civilní práce, pracoval pro Stavoprojekt a Potravinoprojekt. Na rok 1948 pan Haimann konkrétní vzpomínky nemá, vnímal ale procesy v padesátých letech a jejich latentně antisemitský podtext. Jeho otec po válce vstoupil do komunistické strany, opustil ji až na protest proti okupaci roku 1968.

Hlavně, že není komunista

Matka nechtěla, aby se Petr stal malířem, on se proto rozhodl pro studium chemie. Nakonec se ale dostal na architekturu a dodnes toho nelituje. Svoji manželku potkal v Moravské galerii, kde jako kurátorka instalovala výstavu, vzali se v roce 1962. Když svým rodičům sdělovala, že její nastávající je Žid, zněla odpověď: „No hlavně, že není komunista!“ To Petr Haimann skutečně nebyl. Protestoval proti okupaci roku 1968 na náměstí Svobody a udržoval i styky s disidenty, například Petrem Oslzlým či Jaroslavem Kořánem. Chartu 77 mu ale k podpisu nikdo nenabízel. V roce 1989 vítal Václava Havla na brněnské manifestaci.

Na sklonku života se Petr Haimann vrátil ke své židovské víře. Myslí si, že každý člověk by měl své přesvědčení mít a zároveň si o zastáncích jiného pohledu nemyslet nic špatného. Věří v mezilidskou toleranci.