Ing. Eduard Hájek

„Moje první dětská vzpomínka je, jak jsem byl po osvobození Ostravy unesen opilým ruským vojákem. Pořád říkal, že chce takového syna a střílel z pistole do vzduchu. Sestra mi pak popsala, jak to bylo. Rudá armáda ubytovávala své vojáky a důstojníky do bytů lidí v Ostravě. V našem domě byl každé partaji přidělen voják nebo důstojník. My jsme měli štěstí. Měli jsme přiděleny dva ruské důstojníky, kterým se naše rodina líbila. Snažili se nám pomoci. Nosili nám jídlo. Sehnali i hovězí maso, což byl zázrak. Když mě ten opilý voják unášel, má sestra tomu byla přítomna. Ti dva důstojníci se vraceli domů, tedy k nám. Sestra za nimi okamžitě běžela. Oni mě tomu vojákovi sebrali a nařídili jeho potrestání.“

„Další taková příhoda se mi stala, když nás přijímali do Pionýra. Tenkrát byly takové hromadné akce, kdy všichni chtěli do Pionýra. Jednak je tam rodiny chtěly mít, jednak nechtěli být mimo. Naivně jsem se taky přihlásil. Což byla chyba, protože jedna spolužačka, jmenovala se Dáša – druhé jméno velice dobře znám – řekla, že nemůže být ve stejné organizaci s třídním nepřítelem. A oni mě opravdu nevzali. Já jsem totiž chodil do Sokola. Tatínek byl Sokolem absolutním. Cvičil, hrál ochotnické divadlo, zasloužil se o výstavbu sokolovny župy sokolské v Přívoze. Měl tam pak i pamětní desku. Takže jsem to bral, že Sokolové jsou nepřátelé státu.“