Bohumil Hajný

* 1925

  • "Já jsem Sověty přivítal, já jsem komunista pořád. Mně se ta politika nelíbila, já už chtěl vystoupit a tak, když přišli, to se přiznám, to mi kápli do noty. Byl jsem sám, musel jsem ty lidi přesvědčovat, oni mi nadávali. A já říkal, nenadávat, ne ne ne, to jsou naši přátelé. Na námitku, že nás okupují, jsem říkal, že je pravda, že sem vstoupili bez pozvání, ale z politických důvodů to jinak nešlo. Zajímavé bylo, že nikde jinde Sověti neudělali stanový tábor, než tady v Milešově na jedné louce a oni si všichni mysleli, že jsem je sem pozval. Já byl v hospodě sám u stolu, každý si odsedl. Vojáci tady byli do podzimu, tak některým lidem něco pomohli, jiným ale něco rozbili, tak byly mrzutosti. Přijel ráno kapitán, Marajev se jmenoval, přijel gazikem. Říkal, že tam mají tábořit, neptal se jeslti můžou, to ne, ale že prý je tam pěkná tráva, že jí nechtějí zničit, jestli jim dáme kosy, že to posečou a naloží na povoz. Já tam měl lahev rumu, měl jsem svačinu, namazaný chleba škvarkovým sádlem, tak jsem mu nabídl. Pak poslal šoféra domu, vypili jsme půl flašky rumu a holky ještě skočily pro pivo. Posadil jsem ho za sebe na motorku a vezl jsem ho po vsi. Hospoda byla narvaná, půlka sálu, okna otevřený a viděli, jak Hajný veze vojáka ruského. Já večer přišel na pivo, tak si mě kluci čtyři mladý pozvali ven, ptali se, jak si to představuji. A já jim odpověděl, že si nepamatují, jak jsme na ně čekali v roce 1945, tak ať mi dají pokoj, že se nimi bavit nebudu."

  • "Všichni tu byli ti Němci, jsme s nima bydleli. Tady byla kuchyň, tady byla ložnice a na půdě byla jedna menší cimra, tam jsme bydleli s družkou a naši tady, Němci v předsíni. Tady byla paní hospodyně, on byl zajatý v Rusku. Měli tři děti. Té nejstarší bylo dvanáct, klukovi bylo deset a už jsem zapomněl, jak se ta malá jemnovala, té bylo sedm roků. V červenci jsme sem přišli a nějak koncem srpna přišli esenbáci, nejdřív přišel nový předseda Národního výboru s jednou tlumočnicí a řekl jim, že mají zabavený majetek. Tady jim to přečetl v kuchyni. Oni se samo sebou rozbrečeli, že nic neudělali. Bylo to dojemné. Když měl být odsun, tak v předvečer přišli esenbáci, resp. četníci a řekli, aby si to připravili, že ráno přijedou povozy, místní co měli koně a že je odvezou do Lovosic na odsun. Tady bylo plno Němců, tak zvaných národních hostí. Utíkali z pohraničí Polska, přijížděli na vozech. Ty vyhnali hned, pamatuji, že šli průvodem pěšky. Tady to ale bylo taky tak, že tady mnozí zůstali a museli tady být s nimi až do druhého odsunu. To, co mohli něco dělat a byli dělníci a v tom statku dělali, ti tu byli až do jara příštího roku. Zůstalo tu asi patnáct rodin. Moje maminka byla narozená v Teplicích, v Sudetech, takže uměla německy perfektně, tak to bylo výhodou. Tak s nimi mluvila. Já se o tom nerad bavím, protože nějak se mě to ani moc nelíbilo. Oni rovnou říkali, že za nic nemůžou, ale já nevím, jak se tady chovali. Tak jsme se nimi nebavil, byl jsem zamlklý. Zapřáhl jsem ráno voly a šel jsem třeba vláčet."

  • "Začali houkat najednou nálet, vždycky se houkala příprava, že jsou nad německým územím, takzvaný předpoplach. Teď začali houkat rovnou poplach a taky už jsme slyšeli, jak letí, jak to hučí. Tak vypnuli světla tentokrát, vypla se elektrika, byla tma. Letadla začala létat a shazovala padáčky se světlem. Začal nálet, rozsvítili to. Už jsme byli asi 50 metrů od jejich ubytovny, tam měli Němci takové betonové bunkry pro obsluhu nádraží, aby se měla kam schovat. Na dva lidi to prý bylo. Betonové vajíčko, tak dva metry výška, metr dvacet v průměru, do poloviny bylo zapuštěné do země. Do toho byla dvířka z betonu tak šedesát na šedesát. Když jsme k tomu docházeli, nikdo tam nebyl, tak říkám, že se tam schováme. Najednou přišli dva Němci a volali, že to je jen pro dva, že nás tam nepustí, byli to dva nádražáci. Já byl mladý, na nic jsem se jich neptal a strčil jsem tam Káťu, po zadku udělal kotrmelec a já jsem tam vlezl taky. Oni tam vlezli taky a nadávali. Vešli jsme se tam čtyři a při druhém náletu se k nám přidala jedna holka a utíkali jsme tam z lágru a vešlo se nás tam pět. Vedle stála výtopna, byla srovnaná se zemí. Stály tam dvě lokomotivy, ty byly poškozené. Bomby padaly kousek od nás, tak deset metrů. Trvalo to tak 20 minut až půl hodiny. Když jsme vylezli, tak všechno hořelo, celé nádraží. Házeli i fosforové bomby, ty hořely samy. Koleje byly zohýbané do výšky, já říkal, že snad hořely i ty koleje. Asi za hodinu houkali znova, Káťa řekla, že půjdeme zas do té buňky. To trvalo taky asi půl hodiny a to brali Hlavní nádraží a kousek Neustadtu, Nového města. To bylo kolem druhé hodiny, zkrátka po půlnoci to bylo."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Milešov, 18.09.2021

    (audio)
    délka: 01:34:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Milešov, 21.09.2021

    (audio)
    délka: 01:01:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu 1945 - konec války. Návraty domů, odchody z domova.
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přežil spojenecké nálety na Drážďany, v roce 1968 pak vítal ruské vojáky

Bohumil Hajný na vojně ve Staré Boleslavi, 1948
Bohumil Hajný na vojně ve Staré Boleslavi, 1948
zdroj: archiv pamětníka

Bohumil Hajný se narodil v obci Klapý na Litoměřicku. Měl sedm sourozenců, rodiče pracovali v zemědělství na libochovickém panství. Před nástupem do školy se přestěhovala rodina do Radovesic na Libochovicku, odkud pocházel otec Bohumila Hajného. Do učení nastoupil do sklárny v Libochovicích, kterou spravovala firma Siemens Glas. V roce 1942 byl spolu s dalšími učni vybrán, aby nastoupil do sesterské sklárny v Drážďanech. Tam se přátelil s Rusy zavlečenými na nucené práce a poznal tam i svou budoucí ženu jménem Katarina Jakovlevna Osadča, která pocházela z Ukrajiny. Na jaře 1945 zažil bombardování Drážďan, po jeho skončení utekl se svou ukrajinskou přítelkyní pěšky do Čech – nejprve k příbuzným do Dubí a poté do Radovesic k rodičům. Pokoušel se pobyt své přítelkyně na území protektorátu legalizovat, ale nepodařilo se mu to, proto trávila poslední týdny války v Čechách nelegálně. Po válce rodina Bohumila Hajného osídlila hospodářství po Němcích v Milešově na Litoměřicku. Tam také zažil kolektivizaci. Jeho otec byl komunistou a Bohumil je jím dodnes. V 50. letech se stal vedoucím družstva Milešov Státního statku Lovosice. V roce 1968 vítal během okupace 21. srpna sovětské vojáky. Za to ho lidé z Milešova odsuzovali. S manželkou Katarinou se jim narodily čtyři děti, z toho dvě zemřely. Vedoucím v zemědělských provozech zůstal až do odchodu do důchodu v roce 1985. V září 2021 žil ve svém domku v Milešově.