Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Remigius Haken (* 1937)

• narozen 4. září 1937 ve Sklíni na Volyni

• volyňský Čech

• za sovětské okupace byla rodina v seznamech pro transport na Sibiř

• za nacistické okupace Volyně strýc Josef Kysela ukrýval Židy ve svém domě v Lucku

• strýc Josef Kysela strávil čtyři roky v nápravně pracovních táborech (gulag) v SSSR

• několik strýců narukovalo do 1. československého armádního sboru

• v roce 1947 rodina reemigrovala do Československa

• v roce 1948 otec Josef Haken odmítl nabídku stát se vedoucím státního statku a raději se vzdal majetku

• v roce 1960 se Remigius Haken oženil s Miroslavou Žitnou, jejíž rodina také pocházela z Volyně

• manželé Hakenovi bydleli v Šumperku

• jako zaměstnanec Atisu Zlín vedl v 90. letech 20. století stavby obřích kotelen v Rusku

• v roce 2023 bydlel v Sobotíně

Remigius Haken pochází z početné rodiny volyňských Čechů. Sám na Volyni prožil jen necelých deset let. Za tuto relativně krátkou dobu členové rodiny mnohokrát hleděli smrti přímo do očí. V roce 1941 měli být Hakenovi transportováni na Sibiř, ale paradoxně je zachránil německý útok na SSSR. Několik strýců pamětníka bojovalo v řadách 1. československého armádního sboru. Další strýc Josef Kysela riskoval život svůj i svých blízkých, když za války ve svém domě v Lucku ukrýval Židy. Krátce po příchodu Rudé armády ho zatklo NKVD a čtyři roky pak strávil v sovětských nápravně pracovních táborech. Vrátil se sice za rodinou do Československa, ale tři roky poté na následky strastiplného zacházení zemřel.

Kulaci na Sibiř

Remigius Haken se narodil 4. září 1937 ve Sklíni na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny) jako nejstarší ze sedmi dětí rodičům Josefovi a Heleně rozené Kyselové. V české obci Sklíň měla rodina významné postavení. Dědeček Pavel Haken tam vlastnil cihelnu a hospodářství s 20 hektary polností a dvěma hektary lesa. Právě v něm společně s prarodiči, strýcem Alexandrem, jeho manželkou a synem bydlel s rodiči malý Remigius. K dispozici měli jen jednu místnost, a to i poté, co do rodiny v roce 1943 přibyla Remigiusova sestra Miroslava a o dva roky později sestra Libuše.

Otec v mládí strávil dva roky v Argentině, kde přestoupil k baptistickému vyznání víry. Do tohoto protestantského hnutí vstoupila i jeho manželka a společně pak v tomto duchu vychovávali své děti. Rodiče pracovali na rodinném hospodářství, ale v jejich vlastnictví byly pouze dva hektary z těchto polností.

Krátce po Remigiusových druhých narozeninách na Volyň vtrhla Rudá armáda. V rámci tajného paktu s nacistickým Německem tehdy Sovětský svaz obsadil celou východní část Polska. Na okupovaných územích se začala zavádět sovětská správa a v obcích zakládat kolchozy. Majetnější hospodáři, propagandou označovaní jako kulaci, měli být vyvezeni na Sibiř. V těchto seznamech prý figurovala i rodina Hakenova. Zachránil je ale útok Německa na Sovětský svaz, ke kterému došlo v červnu 1941. „Musím říct, že tento rok byl pro naši rodinu den osvobození. Uklízečka, která pracovala u našeho dědečka jako posluhovačka a potom ji za bolševiků musel dědeček propustit, pak dělala uklízečku na ukrajinském obecním úřadě a jeden den přišla a říkala: ‚Viděla jsem seznamy Hakenů, Pichrtů a Zárybnických, kteří jsou určeni na vyvezení na Sibiř.‘ A tím, jak došlo k válce, tak všechno utichlo,“ dodává Remigius Haken.

Odvážný strýc

Nacisté na obsazených územích ihned prosazovali své zvrhlé myšlenky o čisté rase. Za obyčejnými vojáky wehrmachtu tak přicházely tzv. pohotovostní jednotky „Einsatzgruppen“, které měly za úkol likvidovat nežádoucí osoby, v první řadě Židy. Hakenovi často na několik dnů jezdili do 40 kilometrů vzdáleného Lucku, odkud pocházela maminka a kde její rodiče Josef a Marie Kyselovi vlastnili restauraci. Před válkou bezmála polovinu z tamních 36 tisíc obyvatel tvořili Židé. Už krátce po příchodu nacistů tam začalo jejich masivní vyvražďování a v prosinci roku 1941 bylo 20 tisíc tamních Židů zahnáno do nově vzniklého ghetta. Remigius Haken tehdy z okna pozoroval, jak je nacistické jednotky spolu s ukrajinskými posluhovači vyhánějí z jejich domovů. „A to byl takový nářek, takový křik. Nechápal jsem, jak můžou s živými lidmi takhle jednat.“

O rok později byla naprostá většina těchto Židů zastřelena v lese za městem a naházena do předem vyhloubených jam. Jen pár „šťastlivcům“ se podařilo uniknout před smrtí. Asi šest z nich na dvoře svého domu v Lucku ukrýval strýc Josef Kysela. Velice tím riskoval. Doma žil s manželkou a synem a nacisté po kraji systematicky vyhledávali každého přeživšího Žida. V případě prozrazení reálně hrozila smrt všem členům rodiny zachránců. Jakožto obchodník Josef Kysela patřil k zámožnější části obyvatelstva a vlastnil větší dům. Právě proto si ho nacisté vybrali k pořádání různých jednání a schůzí. Na ukrývané Židy se ale až do konce války nepřišlo. Remigius Haken bohužel nezná podrobnosti, přesný počet ukrývaných, jejich jména ani kde po válce skončili. Ví jen, že jako jedni z mála vyvražďování Židů přežili.

Právě nejspíš kvůli majetku strýce po válce zatklo NKVD a několik let tak strávil na nucených pracích v gulagu. S dalšími vězni prý stavěl i Volžsko-donský průplav. „Ten, kdo měl lopatu, tak to už byl lepší člověk a ten, kdo měl kolečka na vezení hlíny, ten byl úplně jinde. Hlínu nosili v normálních nůších. Tak se stavěl Volžsko-donský průplav,“ dodává Remigius Haken kusé informace, které mu strýc vyprávěl.

Josef Kysela se údajně opakovaně pokusil o útěk z pracovního tábora. „Třikrát z toho lágru utíkal, protože se s tím nemohl smířit. Poprvé, než ho zajali, dokonce skočil do žumpy a myslel si, že ho tam nenajdou. Až to skončí, že vyleze. Jenže psi ho vyštěkali a tak, jak byl špinavý, zapáchal, tak ho hodili do společné místnosti, kde bylo 40 spoluvězňů. Říkal, že to, co zažil jako smradlavý Čech od těch Ukrajinců, co tam byli, že si nedovedu představit. Přesto se nevzdal, a dokonce chtěl nějak utéct přes Japonsko. Zase se mu to nepodařilo.“

Z gulagu byl propuštěn někdy kolem roku 1950. Vrátil se pak za manželkou a synem, kteří mezitím reemigrovali do Československa a usadili se v Rapotíně na Šumpersku. Tři roky poté zemřel. „Byla to psychická a fyzická troska. Když jsem se ho začal ptát, jak to tam prožíval, tak chvíli mluvil srozumitelně, ale pak začal být nervózní a pak ho chytl záchvat.“

Všichni šli do Československé armády

Za války bylo v okolí Sklíně vypáleno nacisty mnoho ukrajinských obcí – banderovci polská obec Kubáň, nacisty česká obec Michna Sergejevka, kde zavraždili 15 Čechů, a 13. července 1943 patnáct kilometrů vzdálený Český Malín, kde nacisté zavraždili 374 nevinných Čechů. „Na dálku jsem viděl ten ohromný dým, jaký šel z Českého Malína,“ vzpomíná pamětník a dodává, že to nebylo poprvé, kdy se na horizontu objevila zář a dým z vypálených vesnic. Rodina žila v obrovském stresu z neustálého strachu o život. Dům Hakenů přes den navštěvovaly německé kontroly a v noci tlupy ozbrojených banderovců. Lidé tak přivítali konec nacistické okupace a na jaře 1944 příchod Rudé armády, s níž do kraje přišlo i československé vojsko pod vedením Ludvíka Svobody. Právě ti na statku Hakenů vytvořili zásobovací centrum, kde shromažďovali kontingent pro vojáky. V domě probíhaly různé porady, jichž se účastnil i Ludvík Svoboda.

I přes odchod nacistických jednotek to pro rodinu nebylo jednoduché období. V okolí ještě probíhaly boje a jak ve svých písemných vzpomínkách zaznamenala matka Remigiuse Hakena, zemřela jí tehdy deset dní po porodu dcera Vlastička: „Chtěli jsme miminko pochovat, ale pro prkna se do města nesmělo. V místech stodoly, kde stál dobytek, vytrhl Pepa prkna a stloukl jakousi rakvičku. Společně s Reňou [Remigiusem] šli miminko pochovat na hřbitov. Cestou je stihl nálet. Zůstali pod hruškou v poli. Střepina prolétla tátovi pod rukou a zároveň Reňovi čepičkou,“ píše také ve svých vzpomínkách Helena Hakenová.

Osmašedesát Čechů ze Sklíně se v té době přihlásilo do 1. československého armádního sboru, který pak po boku Rudé armády prošel boji o Dukelský průsmyk a na území Československa. Mezi dobrovolníky byli i strýcové Remigiuse Hakena – Alexandr Haken, Václav Pichrt, Eduard Pichrt, Alexandr Zárybnický a Vladimír Žitný. Do československého vojska se hlásil i otec, ale v mládí měl úraz, přišel o palec a odvodová komise ho do armády nepřijala.

Než by se stal vedoucím státního statku, raději se vzdal majetku

Na základě mezistátní dohody mezi Československem a Sovětským svazem podepsané v Moskvě 10. července 1946 se organizovala reemigrace volyňských Čechů. Celkem se jednalo asi o 40 tisíc osob. Do jednoho z transportů v březnu 1947 nastoupil i Remigius s dvěma sestrami, těhotnou matkou, otcem a babičkou Marií Kyselovou. Rodina s sebou vezla také koně a dobytek, který museli ošetřovat a krmit. Remigius Haken vzpomíná, že se cesta vlekla, protože vlak neustále stál a až za úplatu se mohl znovu rozjet. Během přestávek také trpěli nájezdy zlodějů. Těsně před hranicemi Československa pak došlo k tragické události: „Vlak zastavil a byly tam stožáry s vysokým napětím a jeden z chlapců z našeho transportu vylezl po stožáru až k drátům vysokého napětí. Zabilo ho to a spadl na zem. Takže to bylo první setkání s elektřinou, protože my jsme ve Sklíni neměli žádné elektrické napojení.“

Po příjezdu do Československa se rodina chtěla usadit v Žatci, kde již bydlel strýc Alexandr Zárybnický a kde měli baptisté svůj sbor. Jenže nenašli žádné vyhovující bydlení, a tak odjeli do Aše, kde přišel na svět další Remigiusův sourozenec Božan. Po pěti měsících se ale rodina vrátila zpět do Žatce. Nastěhovali se do bývalé kovárny, která ale byla ve velice špatném stavu. V té době je navštívil otcův bratr Eduard Haken, tehdy již známý operní pěvec, a zařídil jim koupi hospodářství v Lázních Libverda s 12 hektary polností a dvěma hektary lesa. Vydrancovaný statek po bývalých německých majitelích ale museli za zapůjčené peníze znovu vybavit stroji i dobytkem. Díky práci celé rodiny i blízkých pak o několik měsíců později sklidili bohatou úrodu. Jenže se psal rok 1948 a v té době v zemi už půl roku neomezeně vládla komunistická strana. Za otcem přišli neznámí muži. Chtěli ho přemluvit, aby se stal vedoucím státního statku: „Když slyšel tatínek o kolektivním hospodaření, tak se mu v té chvíli zřejmě zatemnil mozek a přede mnou řekl – a oni to dobře slyšeli: ‚Já vám to tady nechám, jak to leží a stojí, jenom pusťte mě a moje děti.‘ Dobře si totiž pamatoval, co bylo v Rusku. Tam, když založili kolchoz, tak z toho kolchozu nesměl nikdo odejít. Dokonce ani děti nesměly chodit do jiné vesnice do školy, protože všichni museli být v kolchozu, obci a pracovat. A tak skutečně došlo k tomu, že začal hledat ubytování.“

Otec se tak ze dne na den vzdal celého hospodářství a s rodinou se přestěhoval do Nového Města pod Smrkem. „Za pomoci rodiny jsme tam koupili domek a tatínek tam poprvé začal chodit jako zaměstnanec textilní továrny. Nebyl na to zvyklý, protože vždycky se sám rozhodoval, co bude dělat, jak hospodařit,“ dodává Remigius Haken.

V Rusku stavěl obří kotelny

V Novém Městě pod Smrkem ale panovalo nevlídné počasí a často pršelo. Kvůli matčině kloubovému revmatismu se rodina vrátila do Žatce. V té době Remigius dokončil základní školu a následně vystudoval průmyslovou školu v Chomutově. Poté pracoval ve šroubárně v Žatci. V letech 1957 až 1959 absolvoval základní vojenskou službu a pak se vrátil zpět do šroubárny. V roce 1960 se Remigius Haken oženil s Miroslavou Žitnou, jejíž rodina také pocházela z Volyně, konkrétně z obce Teremno (dnes součást Lucku). Novomanželé se pak přestěhovali do Šumperka, kde také přišly na svět tři jejich děti – Iva, Robert a René. Remigius Haken pak skoro 30 let pracoval jako vedoucí útvaru energetiky v národním podniku Velamos Sobotín.

Remigius Haken nikdy nevstoupil do komunistické strany a neměl prý ani potíže kvůli svému vyznání, ačkoli se k němu otevřeně hlásil. S nadšením přivítal pád komunistického režimu v roce 1989, ale aktivně se tehdy dění nezúčastnil.

Po pádu komunismu se stal zaměstnancem firmy Atis Zlín, která zajišťovala kompletní servis při různých stavbách. Jako její zaměstnanec se dostal k vedení výstavby několika obřích kotelen v Rusku, kde strávil tři a půl roku. Do Ruska se tehdy vraceli vojáci s rodinami z bývalé NDR, pro něž se v zemi budovalo nové zázemí. Remigius Haken se tak podílel na stavbách kotelen u letiště v Šajkovce, u měst Buďonnovsk a Vjazma, u letiště Oreškovo v Kalužské oblasti nebo ve městě Jelňa. Na tento úsek života ale nerad vzpomíná, a to zejména kvůli spolupráci s Rusy. Často také řešil rozkrádání stavebního materiálu. „Člověk tam měl pořád obavy z nějakého podrazu,“ dodává.

Na konci výstavby dostal za úkol vést rozebrání nově vybavené moderní ubytovny, která měla být poslána zpět do Evropy. Jedné noci ho ale na ubytovně přepadli dva muži. „Zahlédl jsem něco lesklého a pak mě někdo praštil do hlavy. Měl jsem velkou bouli, prasklý bubínek a omdlel jsem. Aby mě probrali, tak je nenapadlo nic jiného než do mě kopat. Kopali mě i do obličeje a nos jsem měl úplně zpřerážený, všude plno krve,“ vzpomíná Remigius Haken. Neznámí muži nenašli peníze, a tak pobrali, co se dalo. Když Remigius Haken telefonicky oznamoval krádež tamní policii, řekli mu, že nemají auto, a když pro ně nějaké pošle, tak přijedou. Místo hledání stop pak ale pamětníka neustále obviňovali, že si vše způsobil sám. Firma pak pro Remigiuse Hakena poslala letadlo a v Čechách mu spravili zpřelámaný nos. Po těchto zkušenostech už Remigius Haken nechtěl jet do žádné z bývalých republik Sovětského svazu a to byl prý také důvod, že se nikdy nepodíval do své rodné Sklíně, kde stále stojí jejich rodinné hospodářství.

 

https://www.volynaci.cz/obec/502/