Remigius Haken

* 1937

  • „Po ročním hospodaření, po žních v roce 1948, kdy jsme sklidili bohatou úrodu, využili jsme půjčeného samovazu, vymlátili jsme obilí, sklidili jsme úžasnou úrodu brambor, a to i s pomocí dívčího internátu, kde jsme to zaplatili bramborami – tehdy se objevili tři chlapi v kožeňácích, pamatuji si je jako dnes, a tatínkovi začali říkat, že vidí, že je dobrý hospodář a zajistil rodinu a všechno a že pro něj mají návrh, že chtějí založit státní statek a jeho udělají šafářem a že se bude mít dobře a k ruce bude mít lidi, které bude vést, aby to k něčemu vedlo. Že to kolektivní hospodaření je úžasná věc. Tatínek když slyšel o kolektivním hospodaření, tak se mu v té chvíli zřejmě zatemnil mozek a přede mnou řekl a oni to dobře slyšeli: ‚Já vám to tady nechám, jak to leží a stojí, jenom pusťte mě a moje děti.‘ Dobře si totiž pamatoval, co bylo v Rusku. Tam když založili kolchoz, tak z toho kolchozu nesměl nikdo odejít. Dokonce ani děti nesměly chodit do jiné vesnice do školy, protože všichni museli být v kolchozu, obci a pracovat. A tak skutečně došlo k tomu, že začal hledat ubytování. Našli jsme domek v Novém Městě pod Smrkem, který jsme koupili za pomoci rodiny a tatínek tam poprvé začal chodit jako zaměstnanec textilní továrny. Nebyl na to zvyklý, protože vždycky se sám rozhodoval, co bude dělat, jak hospodařit.“

  • „Byl vyvezen na Sibiř. Byl v gulagu a zúčastnil se stavby Volžsko-donského průplavu a říkal mi: ‚Víš, jak jsme stavěli Volžsko-donský průplav? Ten, kdo měl lopatu, tak to už byl lepší člověk, a ten, kdo měl kolečka na vezení hlíny, ten byl úplně jinde.‘ Hlínu nosili v normálních nůších. Tak se stavěl Volžsko-donský průplav. Strýc Kysela třikrát z toho lágru utíkal, protože se s tím nemohl smířit. Poprvé, než ho zajali, tak dokonce skočil do žumpy a myslel si, že ho tam nenajdou. Až to skončí, že vyleze. Jenže psi ho vyštěkali a tak, jak byl špinavý, zapáchal, tak ho hodili do společné místnosti, kde bylo 40 spoluvězňů. Říkal, že to, co zažil jako smradlavý Čech od těch Ukrajinců, co tam byli, že si nedovedu představit. Přesto se nevzdal, a dokonce chtěl nějak utéct přes Japonsko. Zase se mu to nepodařilo. Až teprve před padesátým rokem ho propustili a dovolili mu odcestovat do Čech a byla to psychická a fyzická troska. Když jsem se ho začal ptát, jak to tam prožíval, tak chvíli mluvil srozumitelně, ale pak začal být nervózní a pak ho chytl záchvat. A teta vždycky říkala: ‚Už s ním o tom prosím tě víckrát nemluv.‘ A tady žil asi jen tři roky.“

  • „Musím říct, že tento rok byl pro naši rodinu den osvobození. Uklízečka, která pracovala u našeho dědečka jako posluhovačka a potom ji za bolševiků musel dědeček propustit, dělala pak uklízečku na selerádě, což je ukrajinský obecní úřad, a jeden den přišla – bylo to právě někdy těsně po vypuknutí války – a říkala: ‚Viděla jsem seznamy Hakenů, Pichrtů a Zárybnických, kteří jsou určeni na vyvezení na Sibiř. A tím, jak došlo k té válce, tak všechno utichlo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 07.03.2023

    (audio)
    délka: 03:06:10
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechápal jsem, jak můžou se živými lidmi takhle jednat

Remigius Haken, 1950
Remigius Haken, 1950
zdroj: archiv pamětníka

Remigius Haken se narodil 4. září 1937 ve Sklíni na Volyni v tehdejším Polsku (dnes území Ukrajiny) jako nejstarší ze sedmi dětí rodičům Josefovi a Heleně rozené Kyselové. Rodina bydlela na hospodářství, k němuž patřilo 20 hektarů polností a dva hektary lesa. Za sovětské okupace byla rodina v seznamech pro transport na Sibiř. Zachránil je ale útok Německa na Sovětský svaz, ke kterému došlo v červnu 1941. Za nacistické okupace Volyně strýc Josef Kysela ukrýval Židy ve svém domě v Lucku. Krátce po příchodu Rudé armády Josefa Kyselu zatklo NKVD a čtyři roky pak strávil v sovětských nápravně pracovních táborech. Vrátil se sice za rodinou do Československa, ale tři roky poté na následky strastiplného zacházení zemřel. Několik strýců Remigiuse Hakena narukovalo do 1. československého armádního sboru, který pak po boku Rudé armády prošel boji o Dukelský průsmyk a na území Československa. Do československého vojska se hlásil i otec, ale v mládí měl úraz, přišel o palec a odvodová komise ho do armády nepřijala. V roce 1947 rodina reemigrovala do Československa. Bydleli pak v Žatci, Aši a v Lázních Libverda, kde obhospodařovali statek s 12 hektary polností. V roce 1948 otci nabídli, aby se stal vedoucím státního statku. Po zkušenostech s komunistickým režimem v SSSR se ale raději vzdal majetku a s rodinou se odstěhoval do Nového Města pod Smrkem a poté zpět do Žatce. V té době Remigius Haken dokončil základní školu a následně vystudoval průmyslovou školu v Chomutově. Poté pracoval ve šroubárně v Žatci. V roce 1960 se oženil s Miroslavou Žitnou, jejíž rodina také pocházela z Volyně, konkrétně z obce Teremno (dnes součást Lucku). Novomanželé se pak přestěhovali do Šumperka, kde také přišly na svět tři jejich děti – Iva, Robert a René. Remigius Haken pak skoro 30 let pracoval jako vedoucí útvaru energetiky v národním podniku Velamos Sobotín a po pádu komunismu ve firmě Atis Zlín. Jako její zaměstnanec se dostal k vedení výstavby několika obřích kotelen v Rusku, kde strávil tři a půl roku. Do Ruska se tehdy vraceli vojáci s rodinami z bývalé NDR, pro něž se v zemi budovalo nové zázemí. V době natáčení v roce 2023 bydlel Remigius Haken v Sobotíně.