Ing. Jiří Haleš

„Na druhé straně byly otrlé povahy, které střílely, ač nebylo důvodu. Třeba když se Marie Charousková rozběhla na Klárově za tramvají a vojáčkovi to přišlo podezřelé, že tak najednou vyběhla, tak popadl samopal a rozstřílel ji. Pak tam měla dlouho pomníček, který se snažili odstraňovat, lidé ho naopak obnovovali, ale nakonec zmizel.“

„Mezi starší generací vládla taková vyslovená něha k Čechům. Říkali: ‚Nešťastná země, nemá Masaryka, nemá Beneše!‘ Zkrátka chápali, že jsme jakási kolonie, která nemůže nic. Že dvacet let tam nikdo nebyl vidět. Před válkou byli Češi v přímoří nejváženější hosté, a kam se všichni poděli?“

„V Jugoslávii lidé říkali: ‚Co jste to za národ, že jste se nebránili? U nás, když první cizí voják překročí hranice, tak je automaticky vyhlášena válka a každý je povinen vzít zbraň do ruky, kterou má po ruce, a jde válčit. Vy jste to prodali zas, stejně jako těm Němcům v roce 38.“

„Lidé tenkrát přišli na takovou jednoduchou věc – tanky si vzadu vozily sudy s náhradní naftou a u toho bylo také nářadí. Takže stačilo vytáhnout krumpáč, praštit zezadu do toho sudu a škrtnout sirkou. A už to jelo. Jeden takový tank začal hořet u Národního muzea směrem k hlavnímu nádraží. Tankisté se rozčílili a začali střílet na fasádu muzea; tak tenkrát vznikly ty ďobance, které jsou tam dodnes vidět.“