Josef Hamrozi

„Já jsem tež měl narukovat, ale to už bylo... 3. 1. [1945] jsem měl narukovat, tak jsem říkal, tak už fronta tady je blízko, tak jsem nenarukoval, přitom tady strýc měl dvou synov na vojně, tak to bylo jistě se u něho ukrýt, bo tam nehledali, protože oni byli na vojně, oba něpřišli. Tak jsem tam se ukryl a přežil jsem to, ale bylo to riskantní, dva razy tu byli SS, se ptali, kde jsem. A mama říká: ,Co? Už padl? Co už padl?‘ Oni tady tak se radilo, že jsem narukoval a že jsem už padnul, když přišli ti vojáci. Tak pytali, jestli by nebylo vajíček…, tak jim dali vajíček a pošli. Za deset dní přišli zas...“

„Já jsem za Němcův sloužil tady u sedláka na Boconovicách, jeli jsme na dřevo do lesa – jak je vysoký železniční most, do Lomné idě, tak nad ten most kúsek byla krv na cestě a vedle byl hrob vykopaný, potom jsme se dozvěděli, že si jich museli vykopat a tam jich pohřebali ti Němci, třoch chlapov – otce, švagra a syna.“