Věra Harrerová

"Pět roků jsem chodila do té, jsme tomu říkali Preparandia. Odtamtud z páté třídy jsem přešla do gymnázia. Bohužel jsem nemohla primu dodělat, protože v tu dobu byl rok 1938 a ty Levice, jak jsem vám říkala, kde jsem žila, padly Maďarům. Moji rodiče se to dozvěděli v sedm hodin večer, že do druhého dne do sedmi hodin se musí vystěhovat. Každé rodině bude přiděleno jedno vojenské nákladní auto, na to si můžou naložit to, co ze svého bytu a tu svoji rodinu a do sedmi hodin musí opustit to město, kde jsem se narodila. Tak si můžete představit, že mě v noci ve dvě hodiny, ale já si to pamatuju všechno, naložili vedle řidiče s mojí maminkou, tatínek hlídal nábytek v tom zadním prostoru a odjeli jsme na vesnici, kde nás prostě vysadili. My jsme měli naštěstí díky tomu, že můj tatínek pracoval na okresním úřadě a měl známé, blízko, bylo to asi třicet kilometrů od těch Levic, že jsme se tam usadili. Můj táta odtamtud musel jezdit každý den do dalšího malého městečka do zaměstnání, kam byl přeložený slovenský okresní úřad. A já jsem chodila každý den tři kilometry pěšky do následující vesnice. Tam, kde nás vystěhovali, do těch Pečenic, tam nebyla škola. A každý den jsem klusala do školy, v létě, v zimě, celý rok. Umíte si to představit, když z veškerýho pohodlí, které jsem měla doma v těch Levicích, najednou jsme se octli úplně na malinké vesničce a hezky každý den jsem chodila s dětma do školy."