Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Cecílie Hartošová (* 1929)

• narodila se 8. ledna 1929 ve Služovicích na Hlučínsku

• otec a matka hospodařili na čtyřech hektarech půdy

• pamětnice od dětství pomáhala rodičům při práci v hospodářství

• během války byla svědkyní pádu sestřeleného spojeneckého letadla

• viděla pochod smrti z Osvětimi, když v lednu 1945 procházel Služovicemi

• na jaře 1945 prožila postup fronty a evakuaci Služovic do nedaleké Třebomi

• po válce pracovala na obnově zničené Opavy a opravovala rodný dům

• vdala se za Emericha Hartoše, veterána wehrmachtu a válečného zajatce

• v 50. letech byla přinucena vstoupit do družstva, pracovala v JZD Kateřinky

• během natáčení v roce 2024 žila ve Služovicích v péči neteře Evy Chmelařové

Kolem cesty do Opavy byla všechna okna zavřená a vrata taky. Nikde nikdo. Jen co se na cestě objevil první voják, zalezla do křoví. V angreštech na zahradě se mohla dobře schovat. Vojáci na koních tloukli vězně obušky po hlavách i do zad. Někteří šli obutí, jiní se ploužili bosí. Měli mundúry podobné montérkám, ale Cecílie už si nemůže vzpomenout, jestli zelenkavé, nebo do modra. „Gummiknüppel“ svištěl vzduchem a Cecílie viděla, že se občas někdo skácel do příkopu. Těla pak muži z vesnice pohřbili pod lesem, „jak se ide k Oldřišovu“.  Druhý den ráno šla s matkou do Hněvošic a cestou míjely další mrtvé. „V příkopu leželi ještě tři ti Židi.“

A za chvíli už šli

V lednu 1945 vedli němečtí vojáci Hlučínskem stovky vězňů. K Osvětimi se blížila Rudá armáda a nacisté hnali vězně z koncentráku pryč. Zubožení lidé z celé Evropy umírali zimou, na nemoci a hladem. Kdo nemohl dál, toho dozorci utloukli nebo zastřelili. Jejich těla ležela kolem cest a místní je pohřbívali v krajině. V Opavě pak esesmani nahnali vězně na vagony do Mauthausenu. „Viděla jsem je dlouho. Bylo jich hodně a vedli je tam… jak se to řekne… na to spálení. Jak se to jmenovalo v tom Polsku… Do toho Osvěnčina.“

Cecílie žila ve Služovicích v místě, kde stojí boží muka a ze silnice na Opavu odbočuje cesta přes lesík a pole do sousedního Oldřišova. Tam ukrytá v angreštovém křoví spatřila ty přízraky, jak se plouží kolem plotu rodného domu.

V roce 2024 bylo vyprávění Cecílie Hartošové stále plné detailů. Keře angreštů, gumové obušky i esesmany na koních popsala důkladně. Také na ranní cestu do Hněvošic a mrtvé v příkopu si pamatuje dobře. Jiné okolnosti však chybí. Bylo to v létě? Nebo v zimě? Na to už si nemůže vzpomenout. Jako by vůbec nebylo důležité, že pochod smrti procházel vesnicí v lednu a vězni šli z Osvětimi do Opavy. Nikoli z Opavy do Osvětimi, a možná dokonce v létě, jak o tom Cecílie vypráví.

V pětačtyřicátém bylo Cecílii šestnáct let, chodila do německé školy a je pravděpodobné, že o hrůzách nacistických koncentráků nevěděla vůbec nic. Muži z Hlučínska museli do války, v uniformě wehrmachtu umírali na frontě a také pamětnice některé z nich znala. To však byla válka, o které všichni věděli. Zažívali ji otcové, sousedé a bratři. Válka, kterou si všichni uměli nějak představit. Válka, o které muži vyprávěli. Ovšem o milionech lidí vražděných plynem nemohla mít tenkrát Cecílie ze Služovic ani ponětí.

„Někdo říká, že to není pravda. Ale já jsem seděla na zahradě a najednou jsem viděla vojáky na koních… A za chvíli už šli... Měli na sobě něco jako montérky…“ Tak si tu událost ve svých pětadevadesáti letech Cecílie Hartošová pamatuje. A podobně jí v mysli vyvstávají další obrazy, které pro Paměť národa vylíčila.

Faráři v hospodě

Služovice leží na západním Hlučínsku, deset kilometrů od Opavy. Cecílie Hartošová se tam narodila 8. ledna 1929 Richardovi a Gertrudě Chmelařovým. Otec byl zedník a malíř pokojů. Na stavbách pracoval hlavně v zimě, když nemusel na pole. Rodina vlastnila čtyři hektary půdy, dvě krávy, prasata, stáj, chlév, dům s výměnkem a zahradu. Na výměnku žila babička s dědou a strýček Max, když byl ještě svobodný. Koně Chmelařovi neměli. Do pluhu i do vozu zapřahali krávy, a když potřebovali na poli koně, pomáhal jim soused František Rotter, který měl ve Služovicích hospodu. Cecílie si pamatuje, jak seděla na hřbetu starého koně a vezla na pole svačiny. „Namazané chleby a bandasku s čajem, aby ve žních neměli hlad,“ vypráví.

Po Mnichovu 1938 připadlo Hlučínsko třetí říši, obyvatelé dostali německé občanství a muži rukovali na frontu. Otec Richard do války nemusel. Od dětství totiž kulhal. Úřady však poslaly Richarda do Heydebrecku v Horním Slezsku. Montoval tam ubytovny pro dělníky obří chemičky. Domů jezdil jen občas, starost o hospodářství tak byla na matce a Cecílie jí pomáhala. A zatímco muži bojovali v Hitlerově armádě nebo pracovali v Německu, do Služovic posílala státní správa válečné zajatce. „Michale, Michale, ty jsi glupy, bo jsi se oženil bez chalupy,“ dobírala si matka muže, který jí pomáhal vyvážet na pole hnůj a Cecílie Hartošová říká, že to byl Rus.

Zajatci chodili po vsi, jako by tam byli doma. Lidé je měli rádi, protože potřebovali na poli pomocníky. Kosili louky, sklízeli obilí, pracovali všude, kde bylo třeba. Sousedé jim vařili obědy a nosili na pole pivo. Cecílie Hartošová vzpomíná na skupinu Francouzů ubytovaných v hospodě Františka Rottera. Byli to kněží nebo řádoví bratři. Měli s sebou kuchařku, uměli německy a v sále hospody sloužili mše. Jak se dostali do zajetí, o tom pamětnice nic nevěděla.

Také Marie Halfarová, kterou Paměť národa v roce 2024 natáčela, mluvila o zajatcích jako o „našich lidech“. Zlatomír Nedič byl Srb z města Zrenjanin, a když přišel na návštěvu, rozuměl si s Marií, jako by to byl její starší bratr. Marie nevěděla, kde ve válce bojoval, kde byl zajat a odkud ho do Služovic deportovali. Ovšem líbilo se mu tam a po válce se vrátil, aby ukázal své ženě, kde v zajetí sloužil. „Moc nám děkovala, že to tady Zlatko přežil,“ vyprávěla.

Pochod smrti sice Marie Halfarová neviděla, také ona však vzpomínala na situaci, jak o ní vyprávěla její matka: „Slyšela, že tam jdou nějací chudáci. Měli žízeň, byli otrhaní, někdo šel bosý. Nakrájela chleba do zástěry, vyšla na tu cestu a viděla, jak tam ten transport jde. Několik vězňů tam šlo. Většinou to byli Židé a volali, že mají hlad, že chtějí vodu. A ten esesák, který je vedl, křičel na matku, že ji zastřelí. Schovala chleba a utíkala domů. Esesáci vedli Židy k lesu. Někteří se potáceli, a když k lesu přišli, tak je zastřelili. Skutáleli se dolů z kopečka.“

Letadlo a prsten

Spojenecká letadla, která létala nad severní Moravou a Slezskem, bombardovala továrny, železárny a hutě, rafinerie a doly v dnešním Polsku. Také Heydebreck s chemičkou IG Farben AG, kde stavěl baráky otec pamětnice, se stal cílem náletů. Pamětník Miloslav Šafrán montoval v Heydebrecku ubytovny, stejně jako zedník ze Služovic. Pro Paměť národa o tom vyprávěl v roce 2013. „Heydebreck byl provrtaný. Nebyl čtverečný metr, který by nebyl rozbitý. Kolem cest byly takové kryty. Vypadaly jako bomby a vy jste se do nich při bombardování schoval,“ vzpomínal Miloslav Šafrán. Sám několik náletů přežil ukrytý v protileteckém bunkru.

Dnes se Heydebreck jmenuje Kędzierzyn a do Služovic je to odtud po nebi čtyřicet kilometrů. K náletům na Horní Slezsko používala americká armáda bombardéry B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress, doprovázené stíhačkami P-51 Mustang a P-38 Lightning.

Cecílie spatřila letoun na nebi za vesnicí. Stíhačka skutečně mohla letět od Heydebrecku, jak si to od té doby myslí. Ze stroje šel černý dým a příšerně to pištělo. Stála na cestě s Erichem Bitomským, a když to spadlo, běželi se tam podívat. Letadlo se rozbilo o kamenitou silnici, trosky se zaryly do země a visela z nich ruka. Zlatý prsten vidí Cecílie jako dnes a Erich ho chtěl sundat. „Utíkej! Utíkej!“ křičela. Zahnala Ericha a ještě dlouho se jí o „tym snilo“.

„Erich se tam ale stejně vrátil,“ a to je všechno, co o Erichovi Cecílie ví. Byl jen o rok starší, přesto zmizel ve válce. „Hitler rozkázal total a všechny ty synky posbíral. Víte, co byl total, ne?“ ptá se Cecílie Hartošová a připomíná „totální válku“, kterou nepříčetný vůdce začátkem roku 1945 vyhlásil. Na frontu museli dospívající chlapci, stejně jako stárnoucí a nemocní muži. Všichni měli zemřít, než aby se Německo vzdalo.

Bomby padaly také na Služovice. Spojenecké bombardéry startovaly ze základny v jižní Itálii, létaly na sever často a lidé se jich nebáli. „My jsme na to už nic nedali, že letí letadla. Létaly na ten Heydebreck. Letěly tam… a zpátky létaly tudy. A já jsem šla k Růženě, když začaly hučet sirény. Chtěla jsem tam doběhnout, ale už jsem nedoběhla. Zrovna šli němečtí vojáci, kteří byli ukrytí v lese, šli do hospody pro jídlo. Slyšeli sirény a už věděli… jak to vojáci umí poznat… Popadli mě a do příkopy se mnou. A že nesmím zvedat hlavu. Vtom začaly ty bomby padat. Kdybych šla dříve, kdyby mě ti vojáci nepotkali, tak bych byla mrtvá,“ říká pamětnice.

Nedívej se tam!

Seděli ve sklepě hospody Františka Rottera, na Služovice padaly granáty a malý Manfréd od sousedů pořád plakal. Blížila se Rudá armáda. Začala druhá fáze Ostravsko-opavské operace. V historických záznamech se píše, že roku 1820 navštívil hospodu ve Služovicích ruský car Alexandr I., když tudy projížděl na „Opavský kongres“, svolaný knížetem Metternichem. Ovšem voják, který v březnu pětačtyřicátého roku otevřel dveře a vstoupil do sklepa, rozhodně nebyl Rus. Cecílie Hartošová si pamatuje, že měl čepici se štítkem, zlaté výložky a na kabátu řády. „Synečku, neboj se, už střílet nebudou,“ těšil Manfréda a říkal to česky.

Od března do dubna 1945 měly boje Ostravsko-opavské operace několik fází. Rudá armáda útočila na severní Moravu a Slezsko, pronikla do Československa a 30. dubna dobyla strategickou Ostravu s průmyslem, hutěmi a doly. Přechod fronty Hlučínskem a Opavskem byl nejkrvavější bitvou druhé světové války na území dnešní České republiky. Zahynuly stovky civilistů, mnoho vesnic bylo poničeno, v některých obcích byli lidé vystaveni rabování a násilí sovětských vojáků. Opava skončila v ruinách a stala se nejvíce rozbitým městem v republice. Vedle 4. ukrajinského frontu se na bojích podíleli také příslušníci 1. československého armádního sboru a některý z jeho důstojníků mohl být tím vojákem, který konejšil ve sklepě služovické hospody vyděšeného chlapce.

Když Cecílie Hartošová ze sklepa u Rotterů vylezla, sbalila s mámou a bratrem do rance nějaké věci a s dalšími lidmi prchali ze Služovic. Zamířili do vesnice Třebomi, kudy už fronta prošla. Třebom leží v rovině otevřené do Polska a její poloha je zvláštní. Ze tří stran je sevřená hranicí. Ať se vydáte na sever, na západ, a dokonce i na jih, vždy dojdete do Polska. Před válkou tu žili výhradně Němci. Byli mezi nimi sedláci, kteří vlastnili přes dvacet hektarů hnědozemě, té nejúrodnější půdy v kraji. Jenže na jaře 1945 na polích u Třebomi nikdo nebyl a také vesnice byla prázdná. Obyvatelé uprchli ve strachu z války a z příchodu Sovětů.

Cecílie nejprve spatřila kostel svatého Jiří. Měl prostřelenou věž. Několik stodol vyhořelo, ale jinak se válka vesnice nedotkla. Ve vnitrozemí duněla děla, ovšem tady bylo ticho. Ani lidský hlas. Ani bučení dobytka či zařehtání koně nebylo slyšet. Všechno živé zmizelo. Než místní odešli, vypustili zvířata do krajiny. Jen několik koní zapřáhli do vozů. Teď se zástup lidí ze Služovic blížil ke vsi. Rodiny vyhlížely stavení, ve kterých se ubytují. A jak se lidé rozhlíželi, vrhla se matka k Cecílii. Ruku jí přitiskla na oči, ale Cecílie to už stejně viděla. Na vratech domu viselo přibité nahé tělo mrtvé ženy. „Nedívej se tam! Nedívej,“ šeptala matka. Dívce bylo šestnáct let, zahlédla to tělo hlavou dolů a pochopila, co se tam stalo.

Ženy Hlučínska

Nikdy se nedozvěděla, kdo byla ta mrtvá žena ani kdo to udělal. S matkou a bratrem přespávala na jednom statku, jedli, co se dalo, staré brambory solené solí z vyrabovaného obchodu, polévky ze zbytků rýže a mouky. Přečkali dobu, kdy se doma bojovalo, a vrátili se do Služovic. Našli je v troskách. „Přišli jsme o všechno. Byli jsme vypálení a vyrabování,“ vzpomíná Cecílie Hartošová. „Co neshořelo, to lidé pokradli. V celé vesnici nezůstala jediná chalupa, která by nebyla poničená. Barák vedle baráku. Jenom stodola zbyla.“

Nejtěžší byly první roky po válce. Rozbitý výměnek rozebrali na cihly. Byly pálené, zatímco chalupu vystavěli předkové z vepřovic, které už se teď nedaly použít. Když nepracovala doma, chodila pamětnice pěšky deset kilometrů do Opavy. Hodně lidí z Hlučínska tam chodilo. Když v zimě mrzlo, jezdila ze Služovic do Opavy autobusem. „Autobus byl tak narvaný, že musel řidič zamknout dveře zvenku, aby lidé v zatáčce nevypadli. Za volant pak lezl oknem,“ vzpomíná.

V Opavě pomáhala odklízet ruiny zničeného města, opravovat silnice a pobořené domy. Celá Opava byla „zchrapaná“. Od Kateřinek až po Horní náměstí. Ručně míchala maltu, oklepávala cihly. Vydělané peníze nosila rodičům. Sama žádné neměla. Někdy si mohla odvézt cihly z bouraček. Zapřáhla krávy do vozu a vyrazila do Opavy. Blízko Oldřišova byla pískovna, kam jezdila pro písek. S nákladem cihel nebo písku to byla domů těžká cesta. Jelo se po loukách, protože krávy nebyly okované jako koně a na silnici plné kamení by si poranily kopyta.

Sousedka Vítková měla v pískovně namále, když se písek urval ze stěny a zasypal ji tak, že nebyla vidět. Cecílie hrabala, až vyhrabala hlavu a sousedka se nadechla. Její dcera se nepříčetně smála jako blázen. Myslela, že je máma mrtvá, a byla z toho v šoku. Také Cecílie mohla skončit špatně. Kbelíky s maltou tahala po žebříku a jednou spadla do „garbovny“ z dřevěných fošen, ve které se malta míchala.

Tisíce žen na Hlučínsku pracovaly po válce tak tvrdě, že by to dalo zabrat i silným mužům. Jejich stavení byla rozbořená, pole rozježděná tanky, zjizvená dělostřeleckou palbou a granáty. Manželé, synové a bratři byli mrtví nebo v zajetí. Jejich rodiny ale potřebovaly jídlo a střechu nad hlavou, o které se často musely postarat ženy. Pamětnice Helena Herudková z Bolatic o tom v roce 2016 pro Paměť národa vyprávěla:

„Už v první světové válce padlo z naší dědiny sto jedna mužů. Ve druhé dvě stě šest. Tak víte, kolik bylo vdov? Máma zůstala s třemi děcky sama. Ke konci války mi bylo šest a byla jsem z nich nejstarší. Sousedka měla čtyři děti, nejstaršímu bylo deset. Všude kolem po dvou, po třech dětech. A neměli jsme ani groš, ani korunu. Nedostali jsme vůbec nic, protože naši tátové byli němečtí vojáci.“

Několik měsíců pracovala Cecílie Hartošová v Andělské Hoře u Bruntálu v továrně na zpracování lnu. „Zařídil to strýc od Traudy Wagnerové,“ vzpomíná.  Sudety byly vylidněné a v Andělské Hoře zůstalo jen několik Němců. Měli strach a s nikým se nebavili. Češi je potřebovali, protože bez nich by opuštěnou továrnu hned tak nerozjeli. Pamětnice s kamarádkou bydlela v domě, ve kterém zůstalo všechno. Nábytek, hrnce a oblečení také. V továrně to bylo chytře zařízené. Kuchyň, jídelna i obchod, kde si mohla nakoupit a potom jí to strhli z výplaty. Chodila na procházky alejí k poutnímu kostelu a hleděla na hřebeny Jeseníků, které měla na dosah. Ze Služovic je před tím viděla jen zdálky, když bylo pěkně. V Andělské Hoře se měla dobře, ale musela se vrátit. Doma ji potřebovali.

Nikdy nikam nelez

V roce 1951 se pamětnice vdala. Také manžel Erich Hartoš se narodil ve Služovicích. Rodiče koupili výletní hostinec jménem Výhoda mezi Bolaticemi a Dolním Benešovem, kde Erich vyrůstal. Cecílie vypráví, že na Výhodu chodili němečtí vojáci z nedalekého letiště. Pes od Hartošů však vojáky nesnášel a stalo se, že po jednom skočil. Vojáci to udali a Erich musel do wehrmachtu. Narukoval do Breslau, dnešní Wroclawi. Bylo mu šestnáct, a když se svou jednotkou pochodoval ulicemi města, těžkou pušku sotva unesl, táhnul ji za sebou a lidé volali: „Fuj! Hanba! Takový malý musí do války…“ Jenže „total byl total“ a Erich se dostal až do Normandie, kde bojoval proti Spojencům při vylodění, kterým se nakonec vzdal.

Američané deportovali Ericha do Anglie, a když vojenští komisaři zjistili, že pochází z Československa, souhlasili s jeho nástupem do britské záložní jednotky, se kterou se vrátil do rodné země. Fotografií v archivu Cecílie Hartošové není mnoho. Ovšem jedna z nich je unikátní. Jsou na ní vojáci v uniformách na Karlově mostě a jejím autorem je zřejmě Erich Hartoš. „Nádherné příklady britských battledressů, včetně předpisových opasků. Určitě foceno po přehlídce Československé samostatné obrněné brigády, která proběhla dne 30. května 1945 v Praze,“ vyhodnotil snímek znalec vojenské historie Viktor Grossmann z Ostravy.

„Vysrať se může i na poli,“ hulákal na Ericha funkcionář zemědělského družstva, když udřená Cecílie onemocněla střevní infekcí a nepřišla do práce v JZD, kam v padesátých letech přinutili komunisté Hartošovy vstoupit, stejně jako všechny menší i větší hospodáře ze Služovic. Manželé neměli děti a v JZD v Kateřinkách pak pracovali celý život. Erich s řemeslníky, Cecílie v kuchyni a jako asistentka v kanceláři družstva. Vzpomíná, že později už se v družstvu neměla špatně. Do komunistické strany však nikdy nevstoupila.

„Nikdy nikam nelez,“ varovala ji matka. „Vidíš, jak tu lidi za Hitlera dopadli,“ říkala se vzpomínkou na členy německé NSDAP, do které vstupovali dobrovolně nebo pod nátlakem, a po válce byli týráni, mučeni či bez soudu popraveni a někteří se báli vrátit do svých domovů.

 

Poznámka k obsahu nahrávky:

Vyprávění Cecílie Hartošové obsahuje svědectví o událostech a historických detailech, které autor do tohoto textu vzhledem k jeho rozsahu nezařadil. Jedná se například o následující témata:

- charakteristika a popis zemědělské usedlosti, způsob života,

- detaily o práci v hospodářství, příprava jídla, oblékání,

- vyprávění o slavnostech a svátcích ve Služovicích,

- známost s židovskou rodinou, která před válkou žila na zámku v Oldřišově,

- epizoda o tom, jak otec těžce onemocněl a jak se uzdravil; kontext lékařské péče,

- evakuace rodiny do německého vnitrozemí v roce 1938,

- nasazení otce na kopání německých zákopů v okolí Ratiboře v dnešním Polsku,

- vzpomínka na německého vojáka, který prosil o civilní oblečení,

- nález padáku v lese nedaleko Služovic,

- práce u židovského majitele hostince Gottliebera v Opavě,

- detailní popis Opavy zničené válkou,

- blíže o manželovi Erichu Hartošovi, jeho působení ve wehrmachtu, zajetí a návratu,

- blíže o práci v JZD Kateřinky, o návštěvách prominentních komunistických funkcionářů.