Cecílie Hartošová

* 1929

  • „Hučely sirény. My jsme ale na to už nic nedali, že letí letadla. Létaly na ten Heydebreck. Letěly tam… a zpátky létaly tudy. A já jsem šla k Růženě, když začaly ty sirény hučet. Chtěla jsem tam doběhnout, ale už jsem nedoběhla. A zrovna šli němečtí vojáci, kteří byli ukrytí v lese, tak šli do hospody pro jídlo. Slyšeli sirény a už viděli… jako vojáci to poznali… A mně bylo tak třináct čtrnáct roků. Nevím už přesně. A vojáci mě popadli a do příkopy se mnou. A že nemám zvedat hlavu. Vtom začaly ty bomby padat. Kdybych šla dříve, kdyby mě ti vojáci nepotkali, tak bych byla tenkrát mrtvá.“

  • „Někteří Rusi byli hrozní. Viděla jsem to na vlastní oči. Když jsme přijeli do Třebomi… my tomu říkáme vrata. Víte, co jsou vrata… tak na těch vratech byla přibitá ženská. Přibitá. Nohy nahoru a tělo takhle dolů. A maminka mi bránila, abych se na to nedívala… A víte, jak těm ženským bylo? Jéžiš! Ani nevykládejte.“ – „Byla oblečená?“ – „Ne. Nahá. Máma mi dala ruku přes oči. Ať se tam nedívám. Bylo to tam, jak se do Třebomi přichází. První vrata. Ani jsme se nedozvěděli, kdo to byl. Třebom byla úplně prázdná. Nikdo tam nebyl.“

  • „Ještě vám povím, jak jsem viděla Židy. O joj! O joj! Někdo říká, že to není pravda. Ale já jsem seděla na zahradě a najednou jsem viděla vojáky na koních. Měli jsme v zahradě hodně angreštu. Keře už byly velké, tak jsem se pod ně schovala a dívala jsem se. A za chvíli už šli. Měli na sobě uniformu, jako by to byly montérky. Do zelena nebo do modra. Tak byli oblečení. Někteří byli úplně bosí, jiní ještě měli boty. Šli ve trojicích a vedli je Němci na koních. Vždy jeden kůň a voják. Měli takové… gummiknüppel… nebo jak se to řekne. A jak šli kolem některého vězně, tak ho praštili. Chrást ho! Chrást ho! Už nemohli ani jít. Ti Židé.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Služovice, 17.07.2024

    (audio)
    délka: 02:44:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
  • 2

    Služovice, 19.07.2024

    (audio)
    délka: 02:12:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Moravskoslezský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Schoulila se pod angrešty a viděla ty přízraky. Přicházel pochod smrti

Cecílie Hartošová, konec 30. let
Cecílie Hartošová, konec 30. let
zdroj: archiv Cecílie Hartošové

Cecílie Hartošová přišla na svět 8. ledna 1929 ve Služovicích na Hlučínsku. Otec Richard Chmelař byl zedníkem a společně s matkou Gertrudou hospodařil na čtyřech hektarech polí. Pamětnice od dětství při práci na hospodářství pomáhala. V období druhé světové války byla svědkyní událostí souvisejících se spojeneckým bombardováním, s pobytem válečných zajatců ve Služovicích a s Ostravsko-opavskou operací. Viděla pochod smrti, při kterém ve Služovicích umírali vězni cestou z Osvětimi do Opavy. Po válce pomáhala při obnově zničené Opavy, s rodiči opravovala rodný dům poškozený válkou a pracovala ve znárodněné německé továrně na úpravu lnu v Andělské Hoře na Bruntálsku. Vdala se za Emericha Hartoše, veterána wehrmachtu a válečného zajatce. Během kolektivizace musela rodina vstoupit do zemědělského družstva. Cecílie Hartošová pak pracovala v JZD Kateřinky. V době natáčení v roce 2024 žila ve Služovicích.