Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hasinec (* 1927  †︎ 2015)

• narozen 14. dubna 1927 v obci Ruská Mokrá

• v roce 1944 i narukoval k 1. čs. armádnímu sboru

• v letech 1944 až 1945 sloužil u strážní jednotky zásobovacího oddílu a pěchoty během osvobozování Československa

• dvakrát raněn

• od roku 1949 profesionálním vojákem

• v roce 1968 veřejně vystoupil proti okupantům

• v roce 1971 vyloučen z armády i KSČ

• od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova

• zastával vedoucí funkce v organizacích ČSBS, ČsOL a VSR

• zemřel 28. 9. 2015

Dětství v Zakarpatí

Josef Hasinec se narodil 14. dubna 1927 v obci Ruská Mokrá na Zakarpatské Ukrajině, která tehdy patřila k Československu. Otec Josef nejdříve pracoval jako lesní dělník, později stavěl železniční tratě. Matka Marie, roz. Spaská, zemřela v šestadvaceti letech na tuberkulózu. Otec se pak znovu oženil. Josef Hasinec má jednu vlastní sestru Annu Zazuljakovou a několik nevlastních sourozenců (děti otce Josefa a nevlastní matky).

Protože žila rodina ve velmi chudých poměrech. Malý Josef musel už od třinácti let vypomáhat dřevorubcům v lese jako „kajmin“. „To znamenalo, že jsem dřevorubcům v kolibě udržoval oheň, škrábal brambory a podobně. Dnes možná nikdo neuvěří, že otec za těžkou práci v lese tehdy dostával něco málo přes tři sta korun a z toho jsme museli být všichni živi.“ Jednou ho při práci uhodila špička padajícího smrku. „Jen shodou okolností mě větve nezasáhly. Otec byl z toho vystrašený víc než já. To si pamatuji.“

Do měšťanské školy chodil Josef Hasinec ve městě Sevljuš, kvůli maďarské okupaci ji ale nedokončil. Podstatnou část dětství strávil u svého strýce Jana Spaského, který měl mlýn ve městě Usť Čorná.

Zakarpatská Ukrajina byla tehdy mnohonárodnostní oblastí. Vedle Ukrajinců, Rusů, Maďarů, Čechů a Slováků tam žilo i velké množství Židů. „Každý pátek jsem chodil Židům zapalovat svíčky na šábes. Za to jsem dostával herink nebo nějaký ten bochánek.“

„V Usť Čorné si vzpomínám na jednoho Žida, který se jmenoval Adler. Měl devět dcer. S některými jsem chodil do školy. On provozoval na tehdejší dobu velmi moderní autobusovou dopravu do vzdálenosti třiceti kilometrů. Válku přežil, v roce 1945 jsem ho potkal na Hradě, když nám udělovali státní občanství.“

Válka

V roce 1939 okupovala oblast maďarská armáda, které kladla významnější odpor pouze ukrajinská domobrana – sičovci. K nim patřil i strýc Josef Spaský, který se živil jako řezbář a obchodník s uměním. Po potlačení odporu byl zatčen, ale věznění přežil. Maďaři však ve mlýně jeho bratra, Josefova otce, vykonali domovní prohlídku. „Když maďarští četníci zjistili, kde kdo bydlí, chodili a dělali domovní prohlídky. Prostě všechno prohlíželi bodákama, koberce zvedali, zvedali všechno... Babička nás oba se sestrou duchapřítomně položila do postele a povídá: ‚Ležte!‘ Já už ani nevím, jak to udělala, abysme vypadali jako zpocení, jako že jsme velice nemocní. Četníci přišli, podívali se na nás a potom, teprve když odešli, tak zvedla prostěradlo a tam byly vlajky – československá a ukrajinská. A my jsme to ani nevěděli! To by byl velký přestupek, kdyby na to byli přišli.“

Později, koncem roku 1940, pomáhal Josef Hasinec jednomu staršímu spolužákovi a svému profesorovi ze školy v útěku do SSSR. Oba měli smůlu. Spolužáka chytli ještě Maďaři a později zemřel ve vězení. Profesor Medvěď se na sovětské území dostal, ale bolševici ho poslali jako špiona do gulagu, odkud se již nevrátil. Během následného maďarského vyšetřování se naštěstí nezjistilo, kdo uprchlíkům pomáhal.

Tak jako celou Evropu, i Zakarpatskou Ukrajinu zasáhla vlna násilného nacionalismu. Národnosti, které spolu dříve žily v míru a vzájemné toleranci, se začaly nenávidět. Nejhorším projevem byla genocida židovského obyvatelstva. „Vzpomínám si, jak soustřeďovali Židy postupně na nádraží. Nevezli je všechny najednou. Nikdo nevěděl, že existují koncentráky. Mnoho z nich už se nikdy nevrátilo.“ V oblasti se konaly náborové akce do SS, kam vstupovali zejména místní etničtí Němci. Služba v armádě pro ně byla často i východiskem z bídy.

Během válečných let pracoval Josef Hasinec ve mlýně a v moderně zařízené truhlářské dílně svého strýce. „Všechno měl na vodní pohon. On si dokonce někde sehnal dynamo a elektrifikoval si dům. To byla velká rarita. Tenkrát v širokém okolí nikdo elektřinu neměl. Maďaři mu říkali ‚sázmesztr‘, což znamenalo ‚stomistr‘, protože všechno uměl.“

Když se v roce 1944 přiblížila fronta, nařídili Maďaři všeobecnou evakuaci. V celé vsi tehdy zůstali asi tři lidé včetně strýce Jana ve mlýně. „Paradoxně zrovna v té Neresnici, kam nás odstěhovali, procházela fronta a přes nás létala veškerá dělostřelba. Naopak do mlýna přijelo jenom deset patnáct sovětských vojáků na koních. Strýc je pohostil a oni odjeli neznámo kam.“ 

Zhruba ve stejné době zajal Josef Hasinec v Neresnici pouze s holí v ruce dva ozbrojené maďarské vojáky. „A najednou z ničeho nic, když jsme se už chtěli vrátit, koukáme, dva maďarští vojáci. Tak já jsem vzal klacek, a protože jsem uměl maďarsky, vyzval jsem je, aby zvedli ruce. Oni byli tak vykulení, že okamžitě ze sebe shodili pušky a začali se klepat. Tak jsme vzali ty kvéry a vojáky přivedli do chalupy. Jak my jsme za to dostali vynadáno! A oni chudáci přitom byli rádi, že se můžou někam zašít. Byl tam nad námi nějaký dozor a ten rozhodl, že ty vojáky propustíme. Ale pušky jsme si nechali.“

1. Československý armádní sbor

Brzy po osvobození celé oblasti se Josef Hasinec dozvěděl o existenci 1. čs. armádního sboru, který měl tehdy velitelství v Chustu. I přes svůj nízký věk se do něho rozhodl vstoupit. Na nelehkou cestu k odvodu se vydal s Nikolajem Škirou a ještě jedním kamarádem. V Teresvě museli mladíci například odpracovat jeden den, aby je sovětští vojáci nechali přejít poničený most. Celou cestu se báli, aby je nechytli Rusové a neodvedli do sovětské armády. Nakonec se ale šťastně dostali až na české velitelství. Po krátké době, mohlo to být někdy v polovině října 1944, byl Josef Hasinec společně s ostatními branci odvezen do Polska, kde dostali uniformy a začali s výcvikem.

„Vojenský lékař zjistil, že můj zdravotní stav byl chatrný. Měl jsem slabší plíce z důvodu podvýživy. Navíc jsem si musel přidat rok, protože brali až od osmnácti.“ Po ukončení výcviku byl přidělen ke strážní jednotce armádního zásobovacího oddílu, se kterou podnikal zásobovací cesty do týlu. Dukelský průsmyk tak překročil až v druhém sledu. Po přechodu hranic se Josef Hasinec delší dobu zdržel v Humenném, kde sídlilo československé velitelství. Zde potkal mnoho svých známých a spolužáků. Některé z nich pravidelně navštěvoval.

Dvěma dívkám, které znal ze školy, dokonce pomáhal zběhnout ze sovětské armády do naší.„Náhodou jsme se potkali na nádraží, kam jsem se šel podívat, jestli tam nebude někdo známý. Obě byly z Ruské Mokré, obě se mnou chodily do školy a obě byly v sovětských uniformách. Jedna se jmenovala Lazurka, Lazurová Anna a druhá se jmenovala Kraljčuk Maria. Začaly mně šeptat, jestli bych je nemohl převést do československé armády. Nevím, co mě to napadlo, ale skutečně jsem se o to pokusil. Musel jsem jim najít úkryt. Tam u kasáren byl nějaký chlívek, tak když jsme se dohodli, jak to uděláme, nanosil jsem tam čerstvou slámu. Nebylo tam ani světlo, nic, ale ony říkaly: ‚Nevadí, vydržíme to.‘ Ale Sověti je samozřejmě začali hledat. A hledali tak dlouho, až je našli. Takže šly obě okamžitě na takzvanou štrafnu a poslali je za to na frontu. Pak hledali, kdo jim pomáhal. To se nikdy nedozvěděli. A po válce jsme se samozřejmě sešli. Tu frontu přežily.“

Ačkoli zásobovací oddíl, u kterého Josef Hasinec sloužil, nebyl bojovou jednotkou, vojáci, kteří v něm působili, se přesto dostávali do velmi nebezpečných situací. Při dopravování nákladu až do bojových linií pro ně představovaly největší nebezpečí miny. Zásobovací vozy musely také přejíždět provizorně opravené nebo postavené mosty, přičemž hrozilo stálé nebezpečí, že mostní konstrukce nevydrží. „Stalo se třeba i to, že naložené auto, co před námi jelo v koloně, najednou zmizelo, propadlo se. Navíc jsme stále byli pod nebezpečím náletů, takže člověk nikdy nevěděl, jestli se vrátí, nebo jak to dopadne. A tak to pokračovalo prakticky až do Mikuláše.“

V tvrdých bojích u Liptovského Mikuláše byl Josef Hasinec nasazen v rámci pěchoty jako samopalník. Vojáci tady narazili na tvrdý odpor nepřítele a museli několikrát i ustupovat. Během bojů o Liptovský Mikuláš byl Josef Hasinec omráčen výbuchem německého granátu a musel strávit týden v nemocnici. Druhé zranění ho postihlo u Prešova, kde byl lehce zraněn několika střepinami. 

Válka pro Josefa Hasince skončila 1. května 1945 v Žilině, kde se při této příležitosti konaly bujaré oslavy. Po nich ale ještě bylo nutné vyčistit sklepy od Němců, kteří se tam poschovávali. Další velké oslavy války zažil Josef Hasinec zanedlouho v moravské Kopřivnici. Do Prahy se dostal 10. května 1945. „Vzpomínám si, že na Pohořelci byla strašná spousta lidí. Jak jsme seskakovali špinaví a zaprášení, tak nás svátečně oblečená děvčata objímala. Pak jsem dodatečně vzpomínal, jak se od nás chudinky ušpinily.“

Josef Hasinec byl nejdříve přidělen jako písař na velitelství týlu 1. oblasti. „Hodili mi na stůl psací stroj a já ani nevěděl, co to je.“ Bydlel postupně v kasárnách ve Střešovicích a na kolejích u Pohořelce. Časem ho vzal k sobě na byt poručík Jalůvka. Po odsloužení povinné vojenské služby odešel do zálohy. „Zamiloval jsem se a ta moje první láska Helenka si dala podmínku, že nebudu voják. Tak jsem odešel do civilu. Brzy jsem zjistil, že umím houby, že umím akorát střílet.“

Začal se proto učit na obchodního příručího. Časem získal zaměstnání u židovské firmy Ing. Arnošt Fuks, soustružnické stroje a nástroje. Firma s předválečnou tradicí se zanedlouho stala obětí bolševické likvidace a majitel ing. Fuks, který jako jediný z rodiny přežil šoa, byl znovu uvězněn.

Josef Hasinec tak přišel o práci. Poté, co vystřídal různá kratší zaměstnání a brigády, upsal se v srpnu 1949 na pět let do armády. „Ještě jsem smlouval. Na tři roky to nejde? – ‚Ne, podle zákona jen na pět let.‘ Nakonec jsem byl v armádě přes dvacet let.“ Sloužil nejdříve u 5. pěšího pluku TGM na Kladně, pak v Milovicích, v Plzni u 35. pěšího pluku, potom u čestné stráže pražské posádky.„Tam jsme chodili vítat. Často jsme nevěděli, kam dřív skočit. Jestli na nádraží, na letiště, nebo na pohřeb.“ Poté sloužil v Mostě a u technického útvaru v Liberci a v Bohosudově.

Rok 1968 ho zastihl v hodnosti majora ve funkci zástupce velitele útvaru pro technické záležitosti. Po srpnové okupaci země vojsky Varšavské smlouvy veřejně vystoupil v rozhlase, kde odsoudil intervenci. Ve své řeči přímo hovořil ke svým bratrům, kteří tehdy sloužili v sovětské armádě. Josef Hasinec tehdy mimo jiné řekl: „V současné době by se mohlo stát, že bychom stáli bratr proti bratru. Protože jednoho bratra mám v základní službě v Leningradu a druhý je jistě vzhledem k současné situaci na cvičení v sovětské armádě. Já bych jim chtěl jenom říct: Jste-li zde, moji drazí bratři, vraťte se domů a přijeďte ke mně na návštěvu, jako byly zde moje dvě sestry a švagr před necelým měsícem. Nedopusťme, moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce. Není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, pokud tady tedy jste a osud vás sem zavedl, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tankama u nás nevítanými, i když jste mými bratry.“

(pozn.aut.: magnetofonovou kazetu se záznamem telefonátu poslal Josefu Hasincovi v roce 1978 někdo anonymně z Brna)

Svoje vystoupení později odmítl odvolat, ačkoli mu to bylo nabídnuto. Na svém postoji k okupaci trval. V srpnu 1971 proto musel odejít z armády. Ještě předtím byl vyloučen z KSČ. „Bylo mi čtyřicet tři let. Měl jsem tři děti, manželku. Dlouho jsem nemohl sehnat zaměstnání. Nakonec jsem se uchytil v Ústí v Mototechně. Postupem času jsem se z toho vylízal.“ Z Mototechny časem přešel do Montážního a stavebního družstva v Teplicích, kde si finančně polepšil. Po odchodu do důchodu ještě šest let pracoval na městském úřadě v Krupce.

Od roku 1991 působil jako zmocněnec pro odsun sovětských vojáků z Bohosudova. Právě v kasárnách v Bohosudově došlo v lednu 1991 k tragické události, když při explozi ostré munice uvnitř tanku T-72A zahynulo sedmnáct sovětských vojáků, z toho tři důstojníci.

V tanku začala pravděpodobně vlivem přehřátí hořet elektronika, od níž se vznítil interiér tanku. Sovětští vojáci se snažili až do okamžiku exploze požár hasit pískem. Výbuch byl tak silný, že tanková věž dopadla ve vzdálenosti 62 metrů od tanku.

(pozn. aut.: o incidentu se zmiňuje i zpráva Michaela Kocába, předsedy parlamentní komise pro dohled na odsun sovětských vojsk – http://www.psp.cz/eknih/1990fs/tisky/t0736_00.htm)

V současné době působí Josef Hasinec jako předseda ZO ČSBS v Krupce, místopředseda OV ČSBS v Teplicích, předseda ČsOL teplického regionu, člen republikového výboru ČsOL v Praze a místopředseda VSR (Vojenské sdružení rehabilitovaných).

S manželkou Růženou, roz. Flemichovou, se vzali v roce 1951. Mají spolu tři děti: Margitu, Hanku a Petra. Josef Hasinec zemřel 28. září 2015.