Josef Hasinec

„Fasovali jsme vodku, jednou za čas, tak jednou týdně. Oni to vozili v takových těch hliníkových várnicích. Hliníková várnice, hliníkový ešus a hliníková polní láhev a hliníková naběračka, a to bublalo úplně z toho. Ale pro mě vodka nic neznamenala. Já jsem okamžitě, jak jsem si loknul, zvedl (ešus) a oni už věděli, co to znamená, že všichni přiběhli, dali mi cigarety a vzali si vodku. Já jsem strašně kouřil tehdy. Ale potom jsem to v pětačtyřicátém roce dohonil, protože pro mě potom půllitr vodky nebyl problém vypít.“

„A najednou z ničeho nic, chtěli jsme se prostě zas vrátit, a najednou koukáme, dva maďarští vojáci. Tak já jsem vzal klacek a maďarsky jsem uměl taky, tak jsem je vyzval, aby zvedli ruce.“ – Tazatel: „Jako ze zadu?“ – „Jo.“ – Tazatel: „A vy jste ho tím klackem jakoby šťouchnul do zad?“ – „Ne, já jenom, ne ze zadu, normálně zepředu a oni byli tak vykulení, že okamžitě ty pušky ze sebe shodili a začali se tam klepat, byli to poměrně mladí kluci. Ne, jeden byl mladej a druhý... A teď si představte, že my jsme vzali ty kvéry a vojáky přivedli do chalupy. Ježišikriste, jak my jsme za to dostali vynadáno. A oni chudáci byli rádi, že se můžou někam zašít. Byl tam nad námi nějaký dozor a ten rozhodl, že ty vojáky propustíme. Pušky jsme (si) nechali, to jsme jim tam odevzdali samozřejmě a ty vojáky jsme propustili.“

Redaktorka: „Milí přátelé, mám tu záznam telefonického rozhovoru, který jsme natočili před chvílí.“ Redaktorka: „Československý rozhlas Ústí...“ Josef Hasinec: „Dobrý den soudružko.“ Redaktorka: „Dobrý den.“ Hasinec: „Prosím vás pěkně, mám zde takovou zvláštní věc, nevím, jestli přijímáte osobní vzkazy nějaké, ale já mám skutečně zvláštní přání.“ Redaktorka: „Ano, oč se vám jedná?“ Hasinec: „Podívejte se, vlivem druhé světové války byla naše rodina roztříštěna po světě. Vstupem do 1. československého armádního sboru v Sovětském svazu jsem se také potom stal občanem Československé republiky a v současné době jsem důstojníkem Československé lidové armády. V důsledku toho nás osud rozdělil a v současné době by se mohlo stát, že bychom stáli bratr proti bratru. Protože jednoho bratra mám v základní službě v Leningradu a druhý je jistě vzhledem k současné situaci na cvičení v sovětské armádě.“ Redaktorka: „Ano, jestli vám dobře rozumím, vy byste jim chtěl dát nějaký vzkaz nebo něco jim říct, viďte?“ Hasinec: „Já bych jenom chtěl říct: Jste-li zde, moji drazí bratři, vraťte se domů a přijeďte ke mně na návštěvu, jako byly zde moje dvě sestry a švagr před necelým měsícem. Nedopusťme, moji drazí bratři, abychom stáli proti sobě se zbraní v ruce, není k tomu žádný důvod. I když je malá pravděpodobnost, že byste zde byli, můžete se přesvědčit, pokud tady tedy jste a osud vás sem zavedl, že máme u nás pořádek, že máme tady klid a že skutečně jste takto v uniformách, se zbraní v ruce a s tankama u nás nevítanými, i když jste mými bratry. Prosím vás, pokud mě posloucháte, nebo pokud mě poslouchá někdo z vašich známých, nechť vám to vyřídí.“ Redaktorka: „Ano, a kdybyste byl tak hodný, jméno, aby věděli, komu to patří.“ Hasinec: „Já jsem major Hasinec z posádky Bohosudov. Oba dva bratři se jmenují ... mladší se jmenuje Ivan Hasinec a druhý bratr se jmenuje Miša, Michal Hasinec.“ Redaktorka: „Ano, a nechcete nám to teď říct rusky rovnou...?“ – Následují úryvky jiných zpráv dne, ruská verze vzkazu chybí... (pozn. aut.: magnetofonovou kazetu se záznamem telefonátu poslal Josefu Hasincovi v roce 1978 někdo anonymně z Brna)

„Náhodou jsme se potkali tam na tom nádraží. Šel jsem se podívat, jestli tam někdo nebude. A zrovna jsem je tam potkal. A obě byly z Ruský Mokrý a obě se mnou chodily do školy a obě byly v sovětských uniformách. A začaly mně obě šeptat, jestli bych je nemohl převést do československé armády. Nevím, co mě to napadlo, ale skutečně se mi to povedlo. Tak jsem jim musel najít úkryt. Protože jsme už tam byli trochu dýl, tam u těch kasáren byl nějaký chlívek, tak když jsme se dohodli, jak to uděláme, nanosil jsem tam čerstvou slámu. Nebylo tam ani světlo, nic, ale ony říkaly: ‚Nevadí, vydržíme to.‘ Ale oni je samozřejmě začali hledat. A hledali je tak dlouho, až je našli. Takže šly okamžitě na takzvanou štrafnu, šly na frontu za todleto. A teďkon hledali, kdo byl pachatelem toho, kdo jim pomáhal. To se nikdy nedozvěděli.“ – Tazatel: „Ještě mi řekněte, jak se ta děvčata jmenovala? Vzpomenete si?“ – „Tamty holky? Jedna se jmenovala Lazurka, Lazurová Anna a druhá se jmenovala Kraljčuk Maria. A po válce jsme se samozřejmě sešli.“ – Tazatel: „Takže to přežily, měly štěstí.“ – „Přežily tu frontu.“

„Stalo se třeba i to, že přeložené auto, co před námi jelo v koloně, a to jsme stále také byli pod nebezpečím náletů, najednou to auto zmizlo před námi, propadlo se. Takže nikdy člověk nevěděl, jestli se vrátí, nebo jak to dorazí. A tak to pokračovalo prakticky až do Mikuláše.“