Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Hauer (* 1947  †︎ 2022)

• narozen 1947 v Olomouci

• pochází z rodu Sintů (tzv. německých Romů)

• tatínek Antonín Hauer vězněn za války gestapem v Olomouci, první žena a 4 děti zahynuly v Osvětimi

• oba rodiče po válce vězněni kvůli podomnímu prodeji

• rodina se musela podvolit zákonu o trvalém usídlení kočujících osob v roce 1958

• maringotku stojící Na Děkance v Praze jim někdo podpálil

• i přes zákaz kočování směli jezdit s divadelní společností Josefa Homolky

• po škole pracoval v klepárně koberců, rozvážel uhlí

• v letech 1967–1969 pátral s otcem v Německu po osudu jeho první rodiny

• před revolucí deset let brousil nože a opravoval deštníky v Londýnské ulici na Vinohradech

• pátral po předcích a jejich osudech

• zemřel na konci srpna 2022

Jan Hauer pochází z rodu Sintů, takzvaných německých Romů. Sintové jsou poměrně uzavřená subetnická skupina Romů, která se po příchodu do Evropy po následující staletí vyvíjela v německojazyčném regionu. Etnonymum Sinto/Sinti začali Sintové veřejně užívat a politicky prosazovat především po druhé světové válce, kdy sílila potřeba se distancovat od nově příchozích Romů z Balkánu. Jak podotýká i pan Hauer, v České republice začínají mít ostatní lidé povědomí o Sintech až posledních deset let. Sintský dialekt romštiny patří k nejméně popsaným. Dodnes má funkci interního jazyka komunity a není žádoucí, aby se jej učili jiní. Stejně jako na ostatních dialektech romštiny se v Česku na sintštině podepsal minulý režim, který mluvčí romštiny stigmatizoval, takže rodiče ve velké míře přestávali na své děti mluvit vlastním mateřským jazykem. Rozhodl se tak i tatínek pana Hauera: „‚Já vás to učit nebudu, protože budete mít problémy ve škole, budete mít problémy všude.‘ Já jsem se naučil vlastně svoji řeč, až když mi bylo dvanáct třináct roků,“ popisuje Jan Hauer.

Válečné osudy rodičů a jejich rodin

Narodil se v roce 1947 v Olomouci jako druhé ze čtyř dětí Antonína a Beatrice Hauerových. Rodiče se seznámili na konci druhé světové války v Praze poté, co oba přišli kvůli nacistům o své první rodiny. Maminka si prošla internací v Letech u Písku, kde přišla o malou dceru. Tatínek Antonín Hauer byl na základě udání o nelegálním držení zbraně uvězněn v Olomouci gestapem. „Zatklo ho gestapo v Olomouci ve Smržicích a odsoudili ho pro nepovolené držení zbraně do káznice. Ale on byl v lágru v Polsku ve Wrocławi a pak ho dali do dalšího polského lágru v Brücku. Tam byl zavřený s největšími zločinci, s politickými vězni, které taky automaticky posílali do všech koncentráků světa. Ale u mého táty byla jedna velká výhoda, že mluvil perfektně německy vídeňskou němčinou, byl bílý, měl modré oči.“ Když se otec v roce 1940 vrátil domů, už doma svoji první ženu a jejich čtyři děti nenašel. Byli deportováni do Osvětimi, kde všichni zahynuli.

Komunistická perzekuce a problém s obživou

Na konci války (jak už jsme zmínili) potkal tatínek Jana Hauera v Praze svoji druhou ženu, maminku pana Hauera. Po internaci v Letech u Písku a v Terezíně byla ve velmi špatném zdravotním stavu, měla tuberkulózu. Panu Hauerovi se ji podařilo umístit do sanatoria, kde se vyléčila, a poté založili rodinu. Přestože už bylo po válce, klidný rodinný život je nečekal. „Táta vždycky říkal: ‚Buďte šťastní, že je to vlastně za náma.‘ Ale ten komunismus pro nás v ten moment byl horší. Moje matka se kamarádila s osobní sekretářkou Slánského a oni tenkrát měli každého člověka na indexu. Dostala sedm a půl roku. Domů ji pustili na velkou amnestii za Novotného v roce 1957. A my jsme ji vlastně asi od 53. roku neviděli.“

Pro rodinu byl problém především způsob obživy. Černý podomní obchod s látkami se dostal do hledáčku represivních orgánů a stal se rodičům osudným. „Po tom 53. roce ti chlapi chtěj nechtěj museli jít do práce. Protože buď jim dali příživnictví, nebo je poslali budovat Varšavu. A oni než aby šli do Varšavy, tak radši něco udělali, sehnali si někde nějaké razítko, a přitom chodili prodávat látky. A proto taky je třeba zavřeli. Můj táta když chodil s těmi látkami a někdo ho udal, tak pak dostal asi 22 měsíců. Že se obohacoval na úkor státu a takové blbosti.“

Dětství v maringotce

Na dětství v maringotce s rodiči, kteří byli díky podomnímu prodeji s látkami hodně na cestách, vzpomíná Jan velice rád. Do školy nastoupil na Zelené lišce v Praze. V tu dobu bydlel se sourozenci a otcem ve voze, kde zažil i svůj první žhářský útok. „Obytný vůz jsme měli postavený na Praze 4 na Děkance v ohradě u jedné paní. A to si pamatuju jako dneska, mně bylo šest let a někdo nám ten vůz zapálil. Jednoho krásného dne táta pro nás přišel do školy, brečel, nic neříkal. Dovedl nás do ohrady na Děkance a vůz pryč, bylo tam akorát torzo. Všechno bylo shořelé. To bylo hned po měnové reformě a tátovi tam tenkrát shořelo třináct tisíc v nových penězích. Vzal si nás k sobě asi na 14 dní nebo na tři neděle strejda, který bydlel v Londýnské ulici. No, a my jsme dostali byt v Kloboučnické ulici v Nuslích.“

Zákon o trvalém usazení

Konec 50. let byl pro Sinty a Romy krušným obdobím kvůli zákonu o trvalém usídlení kočujících osob č. 74/1958, po kterém v únoru 1959 následoval rozsáhlý soupis kočovných a polokočovných Romů. Rodinám byli odebráni koně, vozy nebo alespoň jejich kola. Osoby zaevidované během soupisu nesměly bez předchozího povolení opustit místo, kde je soupis zastihl, bez ohledu na to, že trvalé bydliště uvedly v jiné obci. Zákon byl likvidační pro podomní prodejce i další řemesla spojená s cestováním, jako byli brusiči nebo opraváři deštníků. Zákonem a soupisem byli dotčeni také příbuzní pana Hauera, ale jeho nejbližší rodina měla štěstí a podařilo se jim zůstat na cestách i přes státní represe: „Strejda byl spřízněný s rodinou Homolků. To byli loutkaři. A už byl zákaz kočování. My jsme jezdili s nimi, protože jako loutkařská společnost mohli jezdit. A můžu vám říct, že jsem jako kluk s nimi pohromadě měl nejhezčí dobu ve svém životě. Viděli jsme všelijaká divadla, co hráli. Teta dělala uvaděčku, bratranec tam hrál na harmoniku. Bylo to moc hezké, opravdu na to vzpomínám moc rád.“

Brusičské řemeslo

Jan Hauer se nestal po otci obchodníkem, bližší mu bylo brusičské řemeslo, kterému se naučil od svého dědy. „Mojí matky otec byl posledních patnáct dvacet let života slepý. On umřel v 97 letech. To už skoro neviděl a říká mi: ‚Hochu, pojď.‘ To mi bylo asi sedm nebo osm roků. ‚Hochu pojď, já tě něco naučím. Kde je bruska?‘ Já říkám: ‚Tady.‘ Tak jsem ho k ní dovedl a: ‚Dej mi nůž do ruky a pusť mi to.‘ On si na ni takhle sáhl, na ty kotouče, a omakal si to. Teď jsem mu to pustil a on těmi prsty, jak se to točilo, po tom jel. Vzal ten nůž a teď mi ukazoval, jak mám brousit.“

Po škole pan Hauer vystřídal různá zaměstnání, vozil na Žižkově uhlí, pracoval v klepárně koberců ve Vackově ulici, jezdil s autojeřábem, až na deset let zakotvil na Vinohradech v Londýnské ulici, kde brousil nože a spravoval deštníky. Dnes je pan Hauer již v důchodu, ale i tak občas rád doprovází syna po jarmarcích a brousí nože.

Pátrání po předcích

Celoživotním koníčkem a dalo by se říct rovněž osudem pana Hauera je pátrání po předcích. Na konci 60. let vycestoval s tatínkem na dva a půl roku do Německa pátrat po osudu otcovy první rodiny. „Můj táta nepřestal pátrat po svých dětech a vůbec po své rodině, co zůstala v lágru. Nevěřil tomu, že zemřeli. A v 68. roce jsme se dostali přes Čedok v Pařížské ulici přes pana doktora Pipku do Rakouska s tím, že táta měl povolení jezdit po různých lágrech v Evropě. A jelikož byl starý, tak potřeboval někoho s sebou, to jsem byl já. No, a tak jsme objížděli lágry v Evropě, různé všelijaké instituce. Táta hledal, hledal a stejně se ničeho nedopátral. Pak už jsem zůstal v Německu s tátou dva a půl roku.“

Jeho tatínek se osudu své první rodiny za svého života už nedopátral, záznamy o jejich úmrtí našel až o několik let později Jan. Pátrání po archivech a matrikách se pan Hauer věnuje každou volnou chvíli. Rodinnou genealogii sestavil až k roku 1840 a svým dětem vytvořil archiv fotek předků, které se mu podařilo naskenovat po příbuzných. Při pátrání pan Hauer naráží na tradici Sintů, kteří dávali a dodnes dávají fotky zemřelých do rakví nebo je pálí, a proto se jich dalším generacím dochoval jen zlomek. Archiv pana Hauera je tak vzácným svědectvím o životě jednoho sintského rodu. Neméně významné je i vyprávění pana Hauera o životě jinak poměrně uzavřené komunity. Ale jak dodává: „Někdo se musí najít z rodiny, kdo řekne, co bylo, co nebylo.“