Jan Hauer

„Můj táta nepřestal pátrat po svých dětech a jako vůbec po své rodině, co zůstala v lágru. Nevěřil tomu, že by zemřeli. A v 68. roce jsme se dostali přes – dneska už to můžu říct, už ten člověk nežije – přes Čedok v Pařížské ulici přes pana doktora Pipku do Rakouska vlastně s tím, že táta měl povolení jezdit po různých lágrech v Evropě. A jelikož byl starý, tak potřeboval někoho s sebou a to jsem byl já. No, a tak jsme objížděli lágry v Evropě, různé všelijaké instituce. Táta hledal, hledal a stejně se ničeho nedopátral. No, a pak už jsem zůstal vlastně v Německu s tátou dva a půl roku. Táta měl tenkrát německé papíry a dostal reisegewerbeschein, jako tu živnost, živnostenský list. A jezdil prodávat po Německu. A s tím jsme se vlastně v tu dobu tam v Německu živili. Cestovali jsme s našimi příbuznými, měli jsme takové busy, v tom jsme měli udělané spaní a všechno. Takže jsme jezdili po Německu s příbuznýma od města k městu, vesnice od vesnice, jako to bylo dřív kdysi s koňmi, s vozy. Ale teď už to bylo s auty, že jo. No, a jezdili jsme prodávat různé věci, já nevím, táta prodával přehozy přes gauče, různý textil a takovéhle věci.“

„Pro ty chlapy – jak bych to řekl, ty zvyky – měl větší cenu kůň než ženská, víte? Ale opravdu, nelžu slovo. Když měl koně, zaprvé ten kůň mu táhnul maringotku, nebo já nevím, co všecko. Když ho šel prodat, tak na něm vydělal velké peníze. Vyhandloval jiného koně a ještě dostal velký příplatek. Takže v tu dobu ten kůň měl pro něj obrovskou cenu. Když ta ženská nechodila zrovna krást, že nedonesla třeba slepice, husy a takovéhle věci, tak byla bezcenná. To byla jenom matka jeho dětí a to ho nezajímalo. Opravdu to tak bylo. Pro ty ženské to byla tenkrát strašná doba, si myslím. A ti chlapi, co si pamatuju už já z dětství, mastili karty pod stromem a ženská se musela starat. Bylo to opravdu takové jiné. Potom když přišli komunisti, ti chlapi chtěj nechtěj museli jít do práce.“