„Když Hitlerjugend hráli a nesli vlajku, bylo naší povinností zanechat her, postavit se do pozoru a sundat čepici. Ale párkrát při fotbale jsme to nerespektovali a tak se stalo, že jejich velitel si stoupl na vyvýšený trávník u Škodových domů ve Dvořákově ulici a ty německé kluky na nás vypustil. Bylo jich víc, takže jsme samozřejmě dostali nabančíno. Ale zas tak zlé to nebylo. A potom pisk na píšťalku, oni se seřadili, šli dál do parku a my jsme pokračovali ve hraní fotbalu.“
„Pak si vzpomínám na zasažené letadlo z něhož vyskočil pilot a dopadl na pole, kde dneska stojí Borské sídliště. A takových zážítků bylo víc. Například mám doma schovanou střepinu, která přistála u nás na střeše. Nedopadla tedy, když jsem tam byl, ale našel jsem jí až, když jsem na střechu vylezl na pozorování. Sto metrů od nás byly dva světlomety na kterých jsme po válce jezdili jako na kolotoči. Byly otočné, aby zachytily Angličany, kteří létali v noci. Když na to dnes vzpomínám, tak se třesu, že místo abych během náletů šel do krytů, tak jsem lezl na střechu.“
„Cigarety a alkohol byly výborným platidlem. Když se jezdilo na venkov, chodili jsme s tetou Máňou měnit cigarety. Měla je díky muži a dospělému synovi, kteří nekouřili. Chodili jsme do Žákavy za mlynářem, maminka ušila plátěné pytlíky a já jsem nesl školní brašnu. Mlynářovi jsme dali deset Zorek, za které naplnil dva pytlíky mouky. Ty jsme dali do brašny. Na ně přišel penál, učebnice a cvičky. Takže takhle se měnilo.“
„Když ty nálety na Plzeň byly poměrně častý a ty přelety, kdy se houkalo a museli lidi běhat do krytů, tak ze začátku bylo zděšení. Protože jestli zahoukali v jednu v noci nebo v půl čtvrtý ráno, musel prostě člověk sbalit příruční zavazadlo a utíkat do krytů. Ale zvyk je železná košile, takže pomalu si na to lidi i zvykli. Ovšem na některý věci si lidi zvyknout nemohli. Když byl nálet sedmnáctýho dubna a některý ty předcházející, tak tam byly mrtvých obyvatel desítky a zraněných byly stovky. Byli tam i ty, který se nepočítali, to jsme se nikdo nedozvěděl. Na území Plzně byly rozložený různý německý jednotky. Ty byly taky vybombardovaný. Při tom posledním náletu se říká, že kolem dvou tisíc německých občanů mělo být zabito na plzeňském hlavním nádraží. Takže určitě to nebyla žádná legrace.“
„V té době panovala ještě segregace mezi černejma a bílejma Američanama. Když se tady dívám naproti, tak do Besedy chodili tancovat bílí. Do Svazáčku na Borech, kde ten sál dneska už nefunguje, prodává se tam nábytek, tak tam byli taky bílí. Kdežto Peklo, co je dneska Pattonovo muzeum, tak tam chodili černý. A zajímavý bylo i to, že když jezdila služba a někde něco provedli černý, tak musela přijet černá Military Police. A když něco provedli bílí, tak přijela bílá Military Police. Takže i v tomto to měli rozdělený.“
„Já jako zhruba desetiletý chlapec, když jsme běhali už na ty poslední nálety do krytu, tak otec nebyl doma a měl jsem sestru, která se narodila v říjnu roku čtyřicet čtyři. Tak první, co bylo, že maminka bafla jí, jak se říkalo, a zabalila jí ty nejnutnější věci a utíkali jsme do krytu, kterej byl vybudovanej přes ulici ve škodováckejch domech, který měly dobrý slepení a byly poměrně vysoký, takže krytí bylo dost dobré. Já sem utíkal a nesl sem ty příruční zavazadla. A v jednom tom příručním zavazadle byla na tehdejší dobu velice vzácná lahev se slivovicí. Já, jak jsem utíkal a maminka za mnou, tak já jako kluk jsem byl samozřejmě rychlejší, a jak jsem běžel do toho krytu, tak jsem zakopl a ta lahev se prostě rozbila. Ta slivovice se mezi těch pár věcí, který jsme každej měli připravený do krytu, tak se rozlila. Já jsem si tam sedl dole na tu lavici a seděl jsem jako zařezanej. Za chvilku dorazila moje maminka s mojí sestrou a říkala těm okolo: ‚Jé, tady to dneska nějak voní.‘ Až jeden pán, kterej seděl vedle maminky, říkal: ‚Bohužel pro vás, ale pro nás to tady ovonil váš syn, ale nezlobte se na něj, on upadl na schodech.‘ Takže tenkrát v tom sklepu si všichni pochvalovali, jak všude voněla slivovice, jejíž vůni možná tři čtyři roky vůbec nepoznali.“
Pavel Hauzner se narodil v 22. ledna 1936 v Plzni. Brzy poté propukla druhá světová válka, a tak své útlé dětství prožil v protektorátu Čechy a Morava. V době války zažil všech jedenáct náletů na město Plzeň a prožil také osvobození města americkou armádou. Do té doby se také datuje počátek jeho filatelistické vášně, kterou v sobě objevil díky odhozeným dopisům amerických vojáků, z nichž strhával své první známky. Po skončení studií byl v roce 1956 povolán na vojnu ke spojovacímu vojsku v Praze-Bohnicích. Svou sbírku rozšiřoval i během komunistického režimu a v době normalizace se pravidelně zúčastňoval pietních aktů za padlé americké letce. Vzhledem k charakteru svých sbírek a jejich politických konotací mohl veřejně své dílo vystavovat až po roce 1989. Jeho první výstavu zahajoval generál Liška, bývalý spolužák jeho otce. Postupem času získal několik mezinárodních ocenění a pravidelně vystavoval i v zahraničí, naposledy v Bangkoku. Měl dvě dcery. Pavel Hauzner zemřel 15. prosince 2022.
