Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hauzner (* 1936  †︎ 2022)

• narozen 22. ledna 1936 v Plzni

• dětství na Roudné

• spojenecké bombardování Plzně

• příchod amerických jednotek

• vstup do SK Plzeň

• v roce 1956 vojenská služba v Praze-Bohnicích

• od roku 1989 aktivně vystavuje své filatelistické sbírky

• soudní znalec v oboru filatelie

• zemřel 15. prosince 2022

Do osudu Pavla Hauznera se události druhé světové války promítly hned v několika rovinách. Jako malý chlapec prožíval těžké období pod německou okupací v protektorátu Čechy a Morava a intenzivně vnímal také úsilí spojeneckých armád o konečné vítězství ve válce s nacistickým Německem. Ty se pravidelným bombardováním nepřátelského území snažily utlumit, či spíše vyřadit z provozu jeho výrobní kapacity a válečný průmysl. Zažil všech jedenáct náletů na jeho rodnou Plzeň. I přesto, že se jeho rodiče snažili co nejčastěji odvážet své děti na venkov mimo dosah pum. Třetí významnou rovinou je pak jeho celoživotní vášeň pro sbírání vojenských poštovních známek US Army, kterou v sobě objevil díky americkým vojákům, z jejichž odložených dopisů a korespondence známky na konci války nadšeně sbíral.

Náš kryt, náš domov

Na první hvizd bomby, která někde nad vaší hlavou dravě proráží bezbranný vzduch a lhostejně směřuje svým špičatým nosem dolů, se zapomenout nedá. Nedá se zapomenout ani na druhý, ani na třetí takový zážitek. Pokud ale žijete ve městě, které znamená pro osvobozující spojenecké armády důležitý vojenský cíl, musíte si zvyknout.

Nad Plzní prováděly své nálety převážně 8. letecká armáda startující z Anglie a dále 15. letecká armáda, která přilétala ze svých základen v Itálii. Zejména během posledních několika válečných let tak vznikly v Plzni desítky protileteckých krytů, které obyvatelům města usnadňovaly zoufalý boj s leteckým bombardováním a poskytovaly jim alespoň nějaký pocit bezpečí a možnosti úkrytu. V blízkosti bydliště Pavla Hauznera v okolí Dvořákovy ulice byl také jeden takový kryt. Jakmile začaly houkat poplašné sirény a bombardovací svazy se blížily, utíkal spolu s maminkou a sestrou do jeho útrob. „Já jako zhruba desetiletý chlapec, když jsme běhali už na ty poslední nálety do krytu, tak otec nebyl doma a měl jsem sestru, která se narodila v říjnu roku čtyřicet čtyři. Tak první, co bylo, že maminka bafla jí, jak se říkalo, a zabalila jí ty nejnutnější věci a utíkali jsme do krytu, kterej byl vybudovanej přes ulici ve škodováckejch domech, který měly dobrý slepení a byly poměrně vysoký, takže krytí bylo dost dobré. Já jsem utíkal a nesl jsem ty příruční zavazadla.“

Když se válečné operace spojenců chýlily ke konci, připravily americké letecké síly poslední velký nálet na Plzeň, který měl zničit dosud zcela funkční továrnu Škoda. Předem o svém záměru informovaly civilní obyvatelstvo, které dostalo šanci se na nálet připravit. Šanci tak ovšem dostali i Němci. „Všechny protiletecké kanony kolem Plzně byly osazeny. Tyto kanony patřily k jedněm z nejlepších, byly to osmaosmdesátky. (…) Při tomto posledním náletu bylo nad Plzní sestřeleno jedenáct amerických bombardovacích letadel. Když si uvědomíme, že v každém tom letadle letělo minimálně deset členů posádky, tak ztráty na letcích americké armády, tím, že škodováci nešli do práce a byli včas varováni, padlo víc amerických letců než zaměstnanců Škodovky.“

Po tomto náletu byla továrna zcela zničena a její výroba se na několik měsíců zastavila. Otázkou stále zůstává, proč americká armáda tento poslední nálet uskutečnila až na samém konci války. Definitivní porážka Německa byla tou dobou již naprosto zřejmá a množství vyrobeného vojenského materiálu, který by továrna ještě stačila vyrobit, nemohl brzký konec války nikterak vážně ohrozit.

Chrousti, dědeček a jednoruký velitel

Blížící se konec války a časté nálety se podepsaly také na životě rodiny Pavla Hauznera. Jeho otec často nebýval doma a malý Pavel jezdil na venkov do bezpečí. Zde se spolu se svými kamarády poprvé seznamoval s chodem vesnického hospodářství. I díky známým na venkově si Hauznerovi mohli občas přilepšit a vozit s sebou do Plzně menší zásoby jídla.

Běžný pracovní týden zahrnoval tehdy také sobotu, a tak byla neděle často jediným dnem, který mohla celá rodina trávit společně. Podnikali různé výlety do okolních lesů, zejména na místa, kde byli k vidění chrousti. Pozorování chroustů a jejich studium totiž patřily k otcově oblíbené činnosti. Nepřítomnost tatínka v běžném pracovním týdnu měla vliv i na výchovu a dozor nad malou sestrou. Kromě maminky s výchovou dětí pomáhal také dědeček, plzeňský stavitel. Často vodil malého Pavla na procházky městem a ukazoval mu budovy, které sám stavěl nebo na kterých dělal stavební dozor. Právě na svého dědečka vzpomíná Pavel Hauzner velmi rád a říká, že to, co ho naučil a jak se k němu choval, je mu vzorem pro vlastní výchovu jeho dnešních vnoučat. Jako plzeňský architekt se podílel na několika významných stavbách a svůj talent a prostorovou představivost předával i vnukovi.

Vlastně i díky dědečkovi začal Pavel Hauzner v útlém věku navštěvovat skautský oddíl. Bylo to prostředí, které vštěpovalo mladým hochům lásku k vlasti, pravdě a zdravé hrdosti na jejich původ. Během války německá správa skauting zakázala, nicméně jeho hodnoty a postoje se díky dědečkovi Hauznerovi promítaly do výchovy jeho vnoučat i nadále.

Město Plzeň se za druhé světové války stalo významnou základnou německých jednotek. Vzhledem k vysokému počtu prvorepublikových kasáren a vojenských objektů zde byla umístěna početná německá posádka a díky přítomnosti jedné z největších protektorátních továren bylo kolem blízkého okolí Plzně rozmístěno několik desítek stanovišť protiletadlového dělostřelectva. Potkat německého vojáka opravdu nebylo nic neobvyklého. Nedaleko ulice, v níž jako malý kluk Pavel Hauzner vyrůstal, se nacházelo také cvičiště německé Hitlerovy mládeže. Pravidelně procházeli městem se vztyčenými vlajkami a s hlasitými bubny, snažíce se vyvolat v protektorátních občanech pocit podřazenosti a pokory. Jejich trasa pravidelně vedla kolem místa, kde Pavel Hauzner hrával se svými kamarády fotbal. Povinností každého občana bylo sejmout klobouk a vzpřímeným postojem vzdát hold německé vlajce. Nic tak potupného tito kluci v úmyslu neměli. Pokaždé, když skupina Hitlerjugend dorazila k jejich místu, pokračovali dál ve hře a snažili se co nejvíce mladé Němce ignorovat.

Ti si to ovšem nenechali líbit a jako budoucí němečtí vojáci vždy vyrazili českým klukům vyčinit. Pod dozorem jednorukého velitele, veterána z východní fronty, se pokaždé strhla rvačka. Nutno říci, že vyrovnaná. Jakmile jejich velitel zapískal na svou píšťalku, německá mládež se na rozkaz opět seskupila a pokračovala dále ve svém pochodu.   

Spíše než pocit útlaku vyvolávaly podobné scény v mladých chlapcích brzkou vidinu konečné odplaty. To, že se válka chýlila ke konci, už nebude dlouho trvat. Že Plzeň brzy osvobodí spojenecká vojska, bylo jasné i jim. Byla to jen otázka času.

Americká každodennost

První pěší americké jednotky dorazily do Plzně brzy ráno 6. května 1945. Za bouřlivého vítání občanů města si vojáci razili cestu směrem k náměstí, kde došlo později téhož dne k několika střetům s německými obránci. Odpor byl však rychle překonán. Dlouhých šest let německé okupace nadobro skončilo.

Ještě dlouho poté byly na mnoha místech znatelné stopy bojů a celkový obraz každodenního života ve městě nabyl jiného rázu. Na ulicích se lidé potkávali s americkými vojáky na každém rohu a při každé příležitosti jim prokazovali úctu a vděčnost. Nedaleko věznice Bory vzniklo velké stanové město, kde se Američané na několik měsíců usídlili a které lákalo svou rozmanitostí a množstvím nepředstavitelných zážitků i tehdy devítiletého Pavla Hauznera. Američtí vojáci se k místním dětem chovali velmi přátelsky. Kdokoliv z nich se do stanového městečka přišel podívat, dostal vždy něco k snědku a mohl se podívat na to, jak z blízka vypadá jeep nebo vojenská kantýna. „Do každýho stanu jste si mohl vlézt. Když byli někde na obědě a měli zaparkovaný třeba auta nebo ty dodge a jeepy, to jsme si tam normálně jako kluci vlezli. Nevyháněli nás.“ Vojáci dovolili návštěvníkům nahlédnout také do svých stanů a dalších příbytků. „Každej tam měl polní lehátko. Jedno jsem tady dlouho měl na chatě, potom jsem ho věnoval do muzea, takže můžete vidět, jak vypadalo. Měli štěstí, že přijeli v krásnou dobu a odjížděli ještě taky v krásnou dobu.“

Svůj pravděpodobně největší úžas ale zažil pan Hauzner v den, kdy spolu se svými kamarády zjistil, že američtí vojáci mají vykopanou velikou jámu na nepotřebný materiál hned vedle vchodu do tábora. Do díry zahazovali vojáci vše, co již nepotřebovali. Hlavně ale různé tiskoviny jako dopisy, časopisy, komiksy nebo pohlednice. Pro malého kluka, který začínal sbírat známky, zcela jistě poklad. „Američtí vojáci dostávali z domova dopisy. Ale jelikož měli všichni pod polními lůžky celkem málo místa, tak když dopisy přečetli, měli hned po pravé straně dnešního vchodu do areálu Slavie vykopanou díru a tam nepotřebný věci jako noviny, časopisy, dopisy a tak dále zahazovali, a když byla díra skoro plná, tak vždycky to trochu nějakou hořlavinou polili a zapálili, aby měli místo na pálení dalšího materiálu. Nás upoutalo to, že na těchto dopisech byly nalepeny známky, na kterých byla letadla, která nad námi lítala. Ta letadla se nám ohromně líbila, protože podle hodnoty známek byla v různých barvách. (…) My jako kluci jsme do tý díry vždycky vlezli a ty letadla jsme si z těch dopisů strhávali. Ještě dneska si dělám obrovský výčitky, že ty letadla z těch dopisů jsme utrhávali. Tím jsme je prakticky znehodnotili.“ Konstatuje Pavel Hauzner dnes, téměř po sedmdesáti letech. Tehdy však asi ještě netušil, že se utrhané poštovní známky s obrázky letadel stanou základem sbírky, jejíž části bude o několik desítek let později vystavovat v zahraničí a díky níž se stane respektovaným soudním znalcem v oboru filatelie.

Podle vyprávění Pavla Hauznera zpracoval Pavel Beránek.