Helena Havlíčková

„No prostě diktátor, že. Bylo to jako takový neskutečný, že může tak ovládat ten svůj národ a všichni šli za ním a tak, bylo to všechno takový nepochopitelný pro nás pro všechny. A nějak jsme to z vůle Boží přežili tak nějak všechno. A když byl potom konec té války, ke konci té války to tedy bylo. My jsme měli jako takovou vilku mimo Brno, ve Veverské Bítýšce. A tak jsme tam všichni, když už to bylo ke konci, tak jsme tam jako šli. To už tatínek samozřejmě nežil. Jsme tam vlastně zažili konec té války a bylo to také hrozné, protože oni ty vojáci prostě přišli, my jsme to měli tak jako na kopci, a oni přišli, obsadili to tam, začali se tam ubytovávat. Tanky přišly na tu louku. Bylo to takový strašidelný, my jsme tam spali na té zemi. Přišli tam ti Němci, hledali tam ty partyzány, víte. Teď jak jsme tam leželi, tak nás přeskakovali s těma holínkama, nás přeskakovali a furt hledali a hledali. Oni tam už šli jako na určito, tam hledali. Protože tam, pustili tam prostě z letadel, jako Američani nebo Angličani, já nevím, jestli to byl Angličan nebo Američan. Ten majitel té chaty zachránil jednoho toho pilota. Měl ho schovaného ve sklepě pod uhlím. Ale my jsme o tom nevěděli. Ale teď oni hledali, hledali. Oni věděli, že tam někde spadl. Oni přišli, hledali, museli jsme teda kenkarty všecko ukazovat, jestli jsme opravdu ti lidi. Tak oni vám odešli, bylo to tak myslím během půl hodiny. Teď přišel ten majitel. A teď honem, kdo tam byl, honem pomožte. Teď my jsme to nevěděli, že tam byl ukrytý ten letec. Oni ho z toho uhlí prostě zase vzali zpátky, jo, a že ho musí někde jinde dát. Že je to nebezpečné. Oni to tam jenom tak běžně prošli. Jenže oni skutečně přišli podruhé. A ty majitelé a tam byl i nějaký vedoucí těch partyzánů a ten to taky potom organizoval. Zase ho vzali z toho sklepa. A dali ho do loďky. Protékala tam řeka a byl tam náhon do té Bítýšky ještě, tak to bylo rozdvojený. A oni ho schovali na té loďce. A to bylo za pět minut dvanáct, protože oni se vrátili ty Němci. A hledali znovu v tom sklepě, takže nakonec ho zachránili, jo. Oni potom odešli, manžela potom vzali, že musí jít s nimi. Ukazovat cestu. Tak jsme potom všichni hrůzou jako, že jsme to přečkali, protože oni by nás bývali postříleli. Jednoho, druhýho, že...“

„Víte, jak žít? Být pokorný, pokorný, brát život tak, jak mu život Bůh dá, víte. A kdo míří vysoko, padá hluboko. Žít takovým normálním lidským životem a i v takovým chování k lidem. Víte, opravdu, prostě takovým životem pokory a takové víry. A dokud to člověk má a pořád v něco věříte, tak vám to dává sílu, abyste překonala všechno, ty bolesti, a všechny převraty a zvraty a všechno, jo. A to mě jako drželo, víte, ta výchova těch mých rodičů. Celý můj život, opravdu. Víte, my jsme ještě byli takoví... My když jsme zasedli k obědu, tak nás bylo sedm. My jsme se museli vždycky pomodlit, takovou modlitbičku, pak se muselo začít jíst. Nikdy jsme jako nežádali, třeba můj tatínek byl finančně (dobře) situovaný člověk, ale musely jsme třeba nosit šatičky od mé sestřičky, starší, přestože on mně mohl koupit třeba troje šatečky nový. Víte, byli jsme vychovaní takhle. Tak jinak než teďka.“

„Druhý den nebo třetí den jsem šla do té dědiny vzdálené od té Bítýšky pro chleba, protože jsme neměli, tak tam jsme říkali, ještě tam snad budou mít. No manžela vzali na ty zákopy, jako vzali s sebou. Já jsem šla pro ten chleba, teď oni mě chytli tam ty Němci. Prostě okolo mě, obklíčili mě. Jo. Kde jsem jako byla. Jsem jako říkala, že jsem byla pro chleba. Oni ten chleba neměli, takže jsem neměla chleba. Ještě že jsem měla tu kenkartu. Oni mysleli, že jsem partyzánka. Byl to hrozný pocit, protože jsem měla samopaly u hlavy. Myslím, že by mě snad odstřelili. Ale oni spěchali, oni byli už jako na útěku. Tak mě potom nakonec nechali být. Jo, ale zážitek to tedy byl nepředstavitelný. Bylo to hrozné. To jste žila pořád ve strachu. A pořád jste nevěděla, co přijde druhý den. Bylo to hrozný, to víte, byla jsem mladá ještě, jo. Myslela jsem opravdu, že mě zastřelí, protože jim na tom nezáleželo, že. No ale potom se tak nějak domluvili. A mávli jenom rukou, jako abych šla. Říkali německy, abych odešla. A schnell, abych šla rychle.“