„Když asi v půl jedné volala Praha o pomoc, tak jsme s bratrancem, byl o rok starší, šli k nádraží. Tam jsme potkali skupinu lidí, kteří o sobě prohlašovali, že jsou Revoluční národní výbor. Šli na národní výbor (radnici v Dobřichovicích), takže nás vzali jako spojky. Takže jsme ty květnové dny prožili na národním výboru jako spojky, když potřebovali něco doručit nebo vyřídit. Přes Dobřichovice projížděla část armády SS, která jela původně na Prahu, ale když tam dorazili vlasovci, tak došlo k nějakému jednání s představiteli Prahy a v Lahovicích se začali vracet a část jela přes Dobřichovice na západ.“
„To byly postupné kroky. Tatínek měl samozřejmě licenci, živnost na mlýn, a nejdřív vám zakázali dělat obchodní mletí. Potom vám zakázali mletí na vlastní účet, dělal jste to jen pro podnik, ten vám dodal obilí. Obchodníkům jste to dal namleté a oni vám to prodávali. Oni vám pak zaplatili jen mzdu. Nájemné, jak jsem říkal, bylo jen ve výši pojistky. Tak to nebylo z čeho platit. Tak postupně se přitahovalo. Nejdřív takhle, pak se stal otec jen zaměstnancem. Pak přišlo to znárodnění, 1. 1. 1953. To mělo tu výhodu, že nám to potom vrátili. Kdyby to bylo znárodněné v roce 1945 z titulu energetického zákona, tak bychom si to museli koupit nazpátek. Vracelo se jen to, co bylo znárodněné po roce 1948.“
„Tady, co byli Němci nebo kolaboranti, jak byli označení, tak je zavřeli do třídy do školy. Já jsem se náhodou nachomýtl k tomu, že z jednoho statku vyběhl zaměstnanec, a kdyby ho byli nedrželi, tak běžel s puškou do té školy, že je postřílí. Jak se jmenuje ten slavný román Škvoreckého?“ – „Zbabělci.“ – „Tak to je úplně přesně vystižený. Samozřejmě, není to totožný, ale je to přesně ono. Když to člověk četl, tak to máte jako ve filmu. Uvědomujete si, jak se lidé chovají, jak se rozhodují. Je to zajímavá životní zkušenost.“
Antonín Havlík se narodil ve čtvrté generaci v mlynářském rodě v Dobřichovicích 27. ledna 1925. Od roku 1856 rod Havlíků provozoval mlýn a později (od roku 1920) i elektrárnu v Dobřichovicích. Za války začal pamětník studovat na reálném gymnáziu na Vyšehradě, v roce 1945 byl nasazen v průmyslu a odmaturoval až po válce. Přihlásil se ke studiu na Fakultě elektrotechniky ČVUT, ale jako syn živnostníka byl v roce 1949 po prověrkách vyloučen. V roce 1953 byl rodině znárodněn mlýn, rozvodná síť k elektrárně byla znárodněna již v roce 1945. Obytná část mlýna jim byla navrácena v roce 1964, nemuseli se naštěstí nikdy z mlýna vystěhovat. Antonín Havlík pracoval jako energetik ve Středočeských mlýnech a později jako technický projektant v podniku Kovoprojekta. V roce 1991 restituoval se svojí sestrou mlýn i elektrárnu a na své jméno ji spolu se svými syny provozoval v Dobřichovicích až do roku 2017. Zemřel v Dobřichovicích 27. června 2019.
