Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Strach mě dohnal k emigraci
narozen 23. dubna 1952 v Praze
pochází ze smíšené česko-židovské rodiny
matka Edith Spitzerová byla za války zachráněna díky akci Nicolase Wintona
21. srpna 1968 zažil dramatické dění v okolí Československého rozhlasu
po vyučení získal maturitu na střední průmyslové škole
roku 1979 se stal správcem židovského hřbitova v Jindřichově Hradci
sjížděli se k němu přátelé z undergroundu
záhy se ocitl v hledáčku StB
v roce 1981 ze strachu emigroval do Německa
12 let provozoval restauraci ve Švábsku
v roce 2000 se vrátil do Čech
celoživotně se věnoval fotografii, snímky uváděl na výstavách
v roce 2021 žil v Člunku u Jindřichova Hradce
Jaroslav Havlík se narodil 23. dubna 1952 v Praze. Matka Edith, rozená Spitzerová, pocházela z německy mluvící židovské rodiny. Děd Spitzer byl chemický inženýr a zabýval se výrobou stomatologického materiálu. Ještě před obsazením Československa nacisty zakládal v Londýně pobočku své firmy a do Čech se již nevrátil.
Edith s matkou a dvěma sestrami měly za otcem přijet, mezitím však nacisté obsadili zbytek Československa a na území Čech a Moravy zřídili protektorát. Edithině matce se v létě 1939 podařilo dostat své dcery do jednoho z transportů organizovaných Nicholasem Wintonem. Sama pak získala doklady k vystěhování a celá rodina přečkala válku v Anglii. Po válce se vrátili zpět do Čech.
Pamětníkův otec Jiří Havlík pocházel z rodiny pražského pivovarníka. Oba rodiče pracovali zprvu v zahraničním obchodu. Poté, co odmítli vstoupit do komunistické strany, museli tuto práci opustit. Matka nastoupila do administrativy zemědělského družstva, otec se živil jako řadový ekonom. Pamětník vyrůstal jako jedináček. Po velmi těžkém porodu, při kterém Jaroslavovi vykloubili lékaři kyčel, nechtěla matka dalšího potomka. Rodina bydlela v Praze na Vinohradech v Lublaňské ulici. V domě, který komunisté dědečkovi zabavili, směli zůstat v jedné polovině bytu.
Na základní škole se Jaroslav učil špatně. Kvůli léčbě následků zranění kyčle zanedbal hodiny výuky. V osmi letech prodělal náročnou operaci a půl roku se zotavoval v nemocnici. Celou dobu zde byl sám, příbuzným lékaři nepovolili návštěvy. Zhruba ve věku 15 let prý pamětník pochopil zrůdnost totalitního režimu, ve kterém žil. Dobře si vybavoval okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.
„Tenkrát jsem projížděl nebo šel pěšky Italskou, nad rozhlasem, a viděl jsem už část barikády vytvořenou z autobusů a tramvají. A tanky, jak tam jezdí a snaží se to prorazit. A z těch bočních ulic z Italské, na naší straně, jsem zažil dost krutý zážitek. A sice, tanky už prorážely barikádu a přijel tam nějaký člověk z vedlejší ulice s obrovskou Tatrou, nákladním vozem, a lidi ho přemlouvali, aby tam to auto pustil, do té barikády, a tím pádem tomu nějakým způsobem ještě zabránil. On se chvíli rozhodoval, to vidím jako teď, pak sednul do toho auta, rozjel ho a vyskočil z toho. Ale bohužel u té barikády byl nějaký člověk a to auto ho přejelo. Což bylo šílené. Pak už se to přiostřilo tím, že Rusové začali střílet, některé tanky vzplanuly, začaly střílet a to jsme dostali strach a už jsme utíkali domů.“
Jaroslav se po absolvování devítiletky vyučil mechanikem a nastoupil do výrobního družstva. Když dostal za úkol pilovat traverzy, dospěl a pochopil, že potřebuje lepší vzdělání. Složil přijímací zkoušky na strojní průmyslovku, podnik mu ale neumožnil denní docházku a musel studovat večerně. Z výrobního družstva přešel do televize, kde pracoval jako technik vzduchotechniky. Zde mu jeho vedoucí, komunista Urban navrhl vstup do strany. Jaroslav odmítl, věděl, že k nim nechce. S rodiči doma poslouchali Hlas Ameriky, přátelil se s lidmi z undergroundu a navštěvoval koncerty bigbítových kapel.
Zhruba v polovině roku 1977 získal od jednoho z přátel text Charty 77. S jeho zněním souhlasil, ale nepodepsal ho. V té době se Jaroslavovi podařilo vycestovat legálně na Západ. Navštívil Německo, Holandsko, Belgii a Anglii. Poznal svobodu se vším všudy, včetně komunity lidí závislých na tvrdých drogách. Tehdy ještě neuvažoval o emigraci a z dovolené se vrátil zpět do Čech.
Ke konci sedmdesátých let 20. století získal pamětník zaměstnání v družstvu invalidů a živil se slepováním igelitových pytlíků. Pracovat mohl z domova, práce byla placena úkolem. Jaroslav se chtěl osamostatnit a hledal místo, kde by mohl nerušeně bydlet. V roce 1979 ho pražský rabín stanovil správcem židovského hřbitova v Jindřichově Hradci. Žil zde v malém správcovském domku. O víkendech přijížděli za Jaroslavem přátelé, společně se bavili o politice a kultuře, poslouchali muziku.
Nonkonformní skupiny mládeže si brzy všimla Státní bezpečnost (StB) a její pracovníci začali Jaroslava sledovat. „Po půl roce mě začali navštěvovat, dělat domovní prohlídky, vyhrožovat a šikanovat tím, že vždycky, když se tam něco dělo, tak přijeli. Mezi námi, musím říct, byl jakýsi udavač nebo jak to nazvat, konfident, protože přesně věděli, co se tam dělo. A já dostal strach. A ten se stupňoval, měl jsem svého důstojníka. Nemlátili mě, ale dost nepříjemně mě vyslýchali. Vždycky mě odvezli ze hřbitova do Jindřichova Hradce, tam jsem byl na výslechu a pak mě vykopli ven a já jsem musel přes celé město pěšky,“ popisoval pamětník v rozhovoru perzekuci StB.
Dva roky snášel Jaroslav stupňující se estébáckou šikanu. Práce na hřbitově ho bavila, s kamarády čistili a opravovali náhrobky, místo postupně zušlechťovali. Mnozí jeho přátelé a známí tlak režimu nevydrželi a emigrovali na Západ. K odchodu se nakonec rozhodl i on.
Od vedoucího družstva invalidů získal souhlas k vycestování. S kamarádem zakoupili v Čedoku autobusový zájezd do Benátek a odjeli. Jaroslav o svém záměru řekl rodičům. S sebou si vezl pár svršků, v přebalu knihy měl zašitý rodný list, doklady o vzdělání a peníze. Při opuštění Československa absolvovali všichni účastníci zájezdu podrobnou prohlídku zavazadel. Už na první zastávce v Rakousku několik lidí autobus opustilo s tím, že emigrují.
Jaroslav se předem domluvil s přáteli, kteří již žili v Německu, a ti ho vyzvedli v Benátkách. Z Itálie do Rakouska přejeli na méně frekventovaném přejezdu v horách, hranici překonal Jaroslav pěšky, mimo přechod. Obdobně překračovali i z Rakouska do Německa, tehdy je odhalili rakouští celníci, nicméně poté, co jim sdělili, že chtějí emigrovat do Německa, je opět pustili.
Po příjezdu do Mnichova kontaktoval Jaroslav americkou organizaci pečující o uprchlíky. Tam mu pomohli s žádostí o azyl na německých úřadech. Zpočátku umožnili přátelé Jaroslavovi bydlet v zahradním domku, později se přesunul do uprchlického tábora. V menším zařízení typu penzionu pobýval s dalšími Čechy a Poláky.
Pak se přestěhoval k Peteru Wolfovi a jeho přítelkyni Gunhildě, kteří mu nabídli podporu při začlenění. V osmdesátých letech se v Německu v některých kruzích stalo populárním pomáhat uprchlíkům. Někteří tuto svou činnost rádi prezentovali i navenek. Stávalo se, že Jaroslavovi hostitelé ho představovali jako „toho uprchlíka z Východu, kterému pomáhají“. Jaroslav si v podobných situacích připadal jako nějaké zvířátko, kterým se chlubí. Přesto jim zůstal za jejich pomoc velmi vděčný. Zlepšoval si němčinu a v Peterově dílně se učil restaurátorem.
Pak Jaroslava navštívila bývalá přítelkyně z Československa. S Peterem se sblížila a po čase si ho vzala za manžela. Jaroslav tak musel hledat nové působiště. Odstěhoval se do sociálního bytu, restaurátorskou školu nedokončil a vykonával různá zaměstnání. Nakonec využil nabídky kamarádů a začal provozovat hospodu poblíž Augsburgu ve Švábsku. Zpočátku spolupracoval s kolegyní, později podnik na splátky odkoupil. Restauraci provozoval 12 let.
Jaroslav nikdy odchodu do emigrace nelitoval. Začátky s sebou přinesly i psychickou zátěž a stres, přesto byl vděčný, že mohl v Německu žít. Za téměř 18 let, které tam strávil, se jen dvakrát setkal s odsudky kvůli svému původu. Na Němcích si cenil čestného a otevřeného jednání, smyslu pro spravedlnost a pořádku. V Československu Jaroslava za opuštění republiky v nepřítomnosti odsoudili na jeden a půl roku vězení. Domů se podívat nemohl. Rodiče za ním naštěstí směli vycestovat. Otec byl z první návštěvy Západu velmi smutný. Pochopil, jak propastný je rozdíl mezi Západem a Východem.
Sametovou revoluci sledoval Jaroslav v televizi. O politiku ve své vlasti se v té době příliš nezajímal, jako důležitější vnímal sjednocení Německa. Do Čech přijel až rok po převratu. Jedním z míst, které navštívil, bylo i za totality nepřístupné zakázané vojenské pásmo poblíž Starých Splavů. Když projížděl prostorem, který opustila sovětská vojska, uvěřil, že bývalý režim je nevratně pryč. V roce 2000 přesídlil pamětník natrvalo zpět do Čech.
Od rodičů převzal správu restituované nemovitosti v Praze a usadil se v obci Člunek nedaleko Jindřichova Hradce. Věnoval se svým dvěma celoživotním koníčkům, cestování po vysokých horách a fotografii. Své snímky uváděl na výstavách. V roce 2021 žil Jaroslav Havlík v Člunku. Ve svém poselství přál mladým, aby se k sobě chovali slušně, ohleduplně a vyhnuli se válkám. Lidé by se neměli snažit přesídlit na jiné planety, ale starat se o tu, kterou mají.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj (Eva Trnková)