Miloslav Havrlík

„Komunisti slibovali, že budou podporovat drobné podnikání. Náš mlýn nebyla žádná továrna. Byla to živnost. Maximálně střední, ale spíš malé soukromé podnikání. Ten mlýn nám zavřeli, rodiče byli bez práce, bráška byl bez práce. Bratrovi tehdy vyhrožovali, že zatajil stavební materiál, který měl přiznat, a neudělal to. Hrozili mu potrestáním. Bylo to úplně běžné. Kdyby někdo měl v té době o ten mlýn zájem, tak by do té basy šel a z toho mlýna nás vyhnali. To bylo úplně běžné. Byli sousedé mlynáři, kteří takhle dopadli. V tomhle období se také dělaly běžně kontroly bytů, celého mlýna, aby tam nebyly uchovávané nějaké věci, které už tehdy byly zakázané. A to si představte, já jsem měl tu flobertku...“

„Ten mlýn, jak jsem říkal, jel naplno a musel, když tam zemědělci navezli obilí, protože ta situace všude byla taková, že mouka byla žádaná. Venkov zásoboval města. Na lístky bylo potravin poskrovnu a každý si koukal trochu přilepšit. (Hrozil vám někdy opravdu průšvih?) Jak jsem se zmiňoval, byla hlášená kontrola, a to si pamatuji, jak se honem uklízelo obilí, které bylo navíc. Tak aby nebylo k nalezení. Kontroly ale hrozily po celou válku. Pamatuji, že chodily ženy, matky z okolí, a obcházely mlýny a kupovaly mouku. Většinou tuto záležitost vedla maminka. Prodávala jim tolik, kolik té mouky bylo. Tři, pět kilo mouky prodávala každému, kdo přišel. A když nebylo, tak nebylo.“