Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslav Havrlík (* 1932)

• narodil se 10. srpna 1932 ve Lhotce u Lochovic

• rodina vlastnila mlýn Janov, za války mleli obilí také načerno

• po únoru 1948 museli mlýn zavřít a rodina se ocitla bez prostředků

• pamětník se z politických důvodů nedostal na Střední lesnickou školu v Písku

• v roce 1953 sloužil na vojně u Technického praporu v jižních Čechách, přestože trpěl vrozenou tělesnou vadou

• v letech 1955–1959 vystudoval dálkově Střední lesnickou školu v Písku

• až do důchodu pracoval jako lesník na Křivoklátě, v Příbrami a v Rožmitálu

Miloslav Havrlík se narodil 10. srpna 1932 ve Lhotce u Lochovic v okrese Hořovice do rodiny, která v nedalekém Janově, na říčce Litavce, vlastnila mlýn.

„Mlýn zpracoval asi třicet metráků obilí denně, za tři dny až sto metráků. Částečně také poháněl zemědělské stroje, elektřinu vyrábělo dynamo na stejnosměrný proud. Za války se postavila první turbína na výrobu střídavého proudu, druhá po válce. Otec s bratrem chtěli mlýn ještě více zmodernizovat, ale na to už v padesátých letech nedošlo,“ říká pamětník.

Za války jsme třetinu mouky umleli načerno

Němci obsadili Československo, když chodil do první třídy. Do školy docházel do dva kilometry vzdálených Lochovic a pamatuje si, že v ten den dostali od učitele volno.

Jako dítě vyrůstající ve mlýně pociťoval, jak velký tlak na mlynáře vyvíjeli zemědělci i lidé z měst. Potravinové lístky totiž k obživě nestačily a každý, kdo mohl, si přilepšoval moukou (a dalšími surovinami) na černém trhu.

„Mlýn jel naplno, zemědělci stále naváželi obilí, venkov zásoboval města a mouka byla žádaná. Chodily také ženy, matky z okolí, obcházely mlýny a kupovaly mouku. Většinou tuto záležitost vedla maminka. Prodávala jim tolik, kolik té mouky bylo. Tři, pět kilo každému, kdo přišel. A když nebylo, tak nebylo,“ vypráví pamětník.

Třetinu obilí, které se do mlýnice dostalo, semleli načerno, a tak není divu, že největším strašákem byly pro mlynáře kontroly, které hrozily po celou válku.

„Pamatuji, že když přišla hláška o blížící se kontrole, jak se narychlo uklízelo obilí, které bylo navíc. Naštěstí šlo ale většinou o kontroly obecné, účetní, a tak jsme přežili válku bez úhony.“

Komunisté mlýn zavřeli a byli jsme rádi, že nás z něj nevyhnali

Po válce, když se rozhodovalo o pamětníkově povolání, toužil po profesi hajného, a tak v roce 1947 skládal zkoušky na Střední lesnické škole v Písku. Pro vysoký počet uchazečů se však na školu nedostal, a chtěl tedy zkusit štěstí za rok. Podmínkou k přijetí bylo absolvování povinné roční školní praxe v lese, což ve školním roce 1948–1949 splnil.

V té době se však lámal chleba, komunisté v únoru 1948 převzali moc a zásadně změnili pravidla hry. Rodinu Havrlíkových to krutě zasáhlo na několika frontách.

„Komunisti slibovali, že budou podporovat drobné podnikání. Náš mlýn nebyla žádná továrna. Byla to živnost. Maximálně střední, ale spíše malé soukromé podnikání. Mlýn nám zavřeli a rodiče i bráška zůstali bez práce,“ popisuje existenční rodinné strasti Miloslav Havrlík.

Chystali se mlýn zrekonstruovat a bratrovi komunisté vyhrožovali, že zatajil stavební materiál, který měl přiznat.

„Hrozili mu potrestáním. Bylo to úplně běžné. Kdyby někdo měl v té době o mlýn zájem, tak by do té basy šel a z mlýna by nás vyhnali. Mnoho sousedních mlynářů na Litavce takhle dopadlo,“ říká pamětník, který v této době nechtěně a nevědomě ohrozil rodinu ještě jiným způsobem...

„Na denním pořádku byly také kontroly bytů, u nás celého mlýna. Komunisté kontrolovali, zda neschováváme nějaké věci, které už tehdy byly zakázané. Mezi ně patřily také zbraně. A to si představte, že já jsem měl flobertku...“

Neviditelná zbraň

Za války Miloslav Havrlík inklinoval k lovu divoké zvěře, a když našel flobertku schovanou v mlýnském stroji, nechal ji opravit a dalo se s ní střílet. Po válce si také opatřil maďarskou pistoli. „Tehdy to bylo běžné, zbraně byly velmi snadno dostupné a já chtěl být hajný,“ vysvětluje pamětník. Když tedy přišli po roce 1948 na kontrolu komunisté, bylo velké štěstí, že zbraň nenašli.

„Prohledávali celý mlýn velice podrobně a já měl tu flobertku opřenou jen tak ve výklenku pod oknem za záclonou a je zázrak, že ji naprosto přehlédli. Kdyby byla schovaná někde v šuplíku nebo ve skříni, tak ji určitě najdou. Jinak tu maďarskou pistoli už jsem neměl,“ říká pamětník.

Na školu mě nakonec nevzali z politických důvodů

V roce 1949 pozvali tehdy sedmnáctiletého Miloslava Havrlíka, adepta prvního ročníku lesnické školy, k pohovoru z občanských nauk, kde měl říct, co se za rok na praxi naučil. „Jenomže šlo v podstatě o politické kádrování. Školní posudek sděloval, že rodiče jsou protisocialistického smýšlení. Do ročníku bylo přijato třicet lidí, ale po těchto pohovorech patnáct studentů neprošlo, já byl bohužel mezi nimi,“ říká pamětník.

Miloslav Havrlík čelil společenskému opovržení. Staří rodiče už žili ve mlýně na výminku a neměli žádný příjem. Jejich důchod nebyl k životu, nejstarší ze sourozenců, bratr Ferdinand, mlít nesměl. Pamětník se nedostal ani na školu. „Dříve o staré rodiče pečovaly děti, ale to všechno s komunisty padlo. Byla to velmi zlá doba. Sháněl jsem si místo, až jsem se chytil jako lesní dělník v Lesním závodě na Křivoklátsku.“ Udělal si kurz a zaučil se jako normovač, v sezoně pak pracoval jako sběrač semen.

„I když mám chromou ruku, šplhal jsem po stromech jako opička. Sbíral jsem šišky a všechna možná semena. Nevyhýbal jsem se žádné práci v oboru. Prodělal jsem v lese všechno od začátku a to bylo velké plus v mé další kariéře lesníka,“ vysvětluje pamětník.

Vojenská služba u TP

Dne 1. listopadu 1953, když Miloslav Havrlík rukoval na vojnu, započala rozsáhlá reorganizace vojenských pracovních jednotek, které pod označením PTP (Pomocné technické prapory neboli černí baroni) sloužily v letech 1950–1954 k internaci a převýchově tzv. politicky nespolehlivých branců a také jako levná pracovní síla pro vybraná hospodářská odvětví.

Po smrti Stalina a Gottwalda na jaře 1953 a následujícím politickém uvolnění komunisté PTP rušili nebo je převáděli na Technické prapory s mírnějším režimem, než jaký byl u PTP.

Právě do takového Technického praporu na Zelenou Horu Miloslav Havrlík nastoupil, a to přesto, že trpěl vrozenou tělesnou vadou.

„Když jsem se narodil, mamince bylo již dvaačtyřicet let, měla těžký porod a já, již páté dítě, jsem přišel na svět s poškozeným ramenním kloubem,“ vysvětluje pamětník, který se s touto vadou od dětství naučil přirozeně žít, i když určitá omezení přece jen přinášela.

„Proč jsem musel na vojnu, mi nikdo nezdůvodnil. To moje zdravotní postižení bylo takového charakteru, že za normálních okolností bych vůbec nebyl přijat do armády. Nenastoupil bych jako voják základní služby. A tak to přičítám také tomu politickému pozadí,“ říká. Po přijímači na Zelené Hoře ho poslali do pracovní roty na Šumavu, do kasáren v Rokytě.

Do civilu mě kvůli ruce nepropustili

„Měli jsme tam drtit kámen na silnice. Byla však zima, sníh, mrzlo. Nechtěl jsem to dělat, a tak jsem si stěžoval na bolest ruky. Řeknu to na rovinu, prostě jsem simuloval.“ Poslali ho do nemocnice v Nepomuku, kde ho přijal vojenský lékař MUDr. Hotovec (v Černých baronech řečený Hořec), který se mu snažil pomoci. Předpokládal, že nebude těžké pamětníka z vojny propustit, a poslal ho do Vojenské nemocnice v Plzni, odtud ho však vrátili s tím, že může pracovat u proviantu. MUDr. Hotovec ho tedy po čtrnácti dnech doporučil na vyšetření do Vojenské nemocnice ve Střešovicích a ujistil ho, že odtud už ho pustí do civilu.

„Prohlédla mě MUDr. Barbora Kletenská a do ruky mi pak dala obálku s lékařskou zprávou, kterou jsem měl odvézt do útvaru na Šumavu. Počítal jsem, že pak už půjdu do civilu. Porušil jsem zákaz a do zprávy se podíval... K mému překvapení jsem si přečetl, že simuluji. No, musím uznat, že měla paní doktorka pravdu,“ usmívá se dnes nad svou neúspěšnou anabází pamětník.

Technické prapory se s opravdovými PTP nedají srovnávat

Po návratu ke svému útvaru měl za úkol starat se o poštu a na jaře pak pracoval v lese, například při zalesňování školky. Nakonec díky své lesní praxi z vojny vytěžil pro sebe to nejlepší, co mohl. Když hajný ze Správy vojenských lesů potřeboval vojáky na práci, Miloslav Havrlík se přihlásil a zbytek vojny strávil v Hartmanicích v polesí Rokyta, kde se uplatnil i u odbornější práce a získal si respekt.

„Moje vojna u TP byla nakonec dobrá a musím uvést na pravou míru, že se to nedá srovnat s tím, jakou vojnu mívali skuteční pétépáci do toho roku 1953. Ti dřeli jako koně, třeba v dolech. Neumím si představit, že bych po tak těžké službě měl ještě dělat nějaké vojenské cvičení a plnit povinnosti. To my už jsme nezažívali. Žádná vojenská cvičení jsme neměli a dostávali jsme i zaplaceno. Po práci jsem se mohl jít vykoupat do řeky, vzdělávat se nebo třeba sbírat borůvky a brusinky,“ vypráví pamětník.

Zmiňuje také, že do přijímače nastupoval se spisovatelem a humoristou Miloslavem Švandrlíkem, kterého jeho služba u TP (nikoli PTP) inspirovala k románu Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky.

Kariéra lesníka

Miloslav Havrlík šel do civilu v roce 1955 a poté se vrátil do Lesního závodu na Křivoklát, kde pokračoval ve své lesnické kariéře. Dálkově vystudoval vytouženou Střední lesnickou školu v Písku, od roku 1959 pracoval v Lesním závodě Příbram a ještě později na Rožmitálsku. V roce 1964 se oženil a založil rodinu. V rodinném mlýně v Janově dnes žije synovec Jiří Havrlík.