Sonja Hefele

„Potom byl otec v uranových dolech. Nechci říct, že šlo přímo o nucenou práci, ale neměl žádnou jinou možnost, protože můj otec nebyl moc diplomatický a sem tam řekl něco, co bylo nerado slyšeno a musel jít do uranových dolů.“ – „To bylo v Jáchymově?“ – „Nejdřív v Jáchymově a potom v Horním Slavkově. A Horní Slavkov byl takovým zlatokopeckým městem. Byla tam spousta lidí ze všech možných zemí. Hodně Slováků, spousta Rusů, ale také Němci, Maďaři. Taková směs lidí, dneska už si nedovedu vůbec představit, že se v takové společnosti dá dobře žít. Ale žilo se dobře. Udělali si to tak, jak mohli. Problém byl, že v uranových dolech, hlavně v Horním Slavkově, prakticky jsme žili v sousedství uranových dolů, pracovali političtí vězni, ale taky takoví jako můj otec, který nebyl přímo vězeň, ale musel tam pracovat, neměl jinou šanci. Byla to taková směs lidí. Na druhé straně tam byl vězeňský tábor, kde byli potom i lidi, kteří něco provedli. Jak se jim říká? Nejsou političtí vězni, ale...?“ – „Kriminálníci?“ – „Ano, kriminálníci. A ti byli v takovém lágru. A my jako děti jsme tam chodily a dávaly jsme jim chleba, byli tam samozřejmě psi. Pro nás to tam byl jeden velký hrací areál.“

„Oni tam pracovali v podmínkách, ve kterých nikdo nechce. Neměli ani pořádné chráněné oblečení. Nebylo to jednoduché. A každý měl strach, že už nepřijde nahoru. Například si pamatuju, že první dva roky, co jsem chodila do školy, ono to asi bylo i dřív, ale to nevím, aktivně až v první, třetí třídě, že vždycky kolem poledne nebo brzkém odpoledni, na silnici byly takové rozhlasy, a vždycky zněla taková pohodová hudba a potom se četla jména těch, kteří už nepřijdou. A například moje kamarádka, taky Němka, Eda se jmenovala, bydlí teď v Belgii, její otec tam zahynul. Slyšeli jsme to na silnici. To jsou takové momenty, které nezapomeneš.“