„Můj vrcholný úkol na konci Pražského povstání byl, když jsem ležel na dvorku, na písku za slunce a přišel k nám chlap a říkal, jestli někdo z nás nechce odstřelit německý tank. Nás tam bylo sedm, osm a všichni jsme jenom koukali. Mně to byla hanba, tak jsem řekl, že bych klidně šel. Šel jsem s dvěma četníky a šel jsem odstřelit tank. Naštěstí najednou během té cesty mě čapl chlapík, Rus, pravděpodobně vlasovec, a vzal mi panzerfaust. Utekl i se zbraní i dvěma četníkům, já za ním koukal s velkou láskou, s velkým nadšením. Já se hrozně bál. Já s tím neuměl střílet. Upřímně to vypadalo spíš, že odstřelím sebe. Jeden četník přede mnou, druhý za mnou. To vypadalo dosti strašidelně. To nebyla žádná legrace. Kdybych k tomu tanku došel, který by se bránil, kdo ví, jak by to skončilo. To bych tady asi dneska neseděl.“
„Tam jsem také poprvé narazil na národnostní otázku. Lidé byli nesmírně slušní, ale jakmile se začlo mluvit o Německu, tak to byla vlast. To se nedalo srovnat. Československo pro ně proti tomu nebylo nic. Nedalo se o tom s nimi mluvit. Radši se toto téma nechávalo mimo diskuzi, protože oni opravdu už tenkrát, i já jsem to poznal v těchto dětských letech, že oni usilují, aby ten kus pohraničí byla jejich vlast.“
„Válka byla hrozná. Ten konec války byl hrozný. Byl ukázkou toho, jak lidi umí být zlý. To je neskutečné. Několikrát jsem si uvědomil, že se to nedá zastavit. Strhne to další a další a těch rozumných je menšina. Vítězství a konce jsou hrozná věc. To se člověku nezdá.“
Miroslav Hegenbart se narodil 12. března 1927 v hornické obci Libušín u Kladna. Otec Karel Hegenbart se rozhodl zkusit štěstí jako obchodník v Praze a roku 1930 se tak rodina přestěhovala do hlavního města. V potravinářském kolosu BRAVO se mu podařilo z nejnižší pozice pracovitostí dostat až na pozici ředitele. Rodina se usadila na Žižkově, kde je také zastihl začátek druhé světové války. Miroslav Hegenbart jako gymnazista povolaný do Luftschutz (Protiletecká ochrana) během květnového povstání plnil úkoly v centru Prahy. Rok po válce byl přijat na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Nejdříve jako právník pracoval na Praze 7, kde získal první zkušenosti ve stavebnictví na projektu monumentálního památníku Stalina na Letné. V roce 1955 nastoupil do Státního výboru pro výstavbu. V sedmdesátých letech vytvořil své celoživotní dílo – stavební zákon č. 50/1976 Sb. Po roce 1989 spoluzakládal Svaz podnikatelů ve stavebnictví a byl poradcem premiéra Mariána Čalfy. V roce 2013 byl oceněn titulem Osobnost ve stavebnictví na půdě Senátu ČR. Miroslav Hegenbart zemřel 26. října 2021.
