Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alfred Heinisch (* 1933)

• narozen v roce 1933 v Rýmařově (německy Römerstadt)

• je německé národnosti

• otec Alfred Heinisch vojákem wehrmachtu

• v roce 1953 otec zahynul v sovětském zajetí

• spolu s matkou a babičkou nebyl pamětník zařazen do odsunu

• manželka Elfride Heinisch má také německou národnost

• několikrát zamítnuta žádost o vystěhování do NSR

• v současnosti žijí v Rýmařově

Alfred HEINISCH

Nesměli odejít

Alfred Heinisch se narodil v roce 1933 v Rýmařově (německy Römerstadt) a stejně jako naprostá většina obyvatel města byli jeho rodiče německé národnosti. Jeho otec bojoval ve wehrmachtu a v roce 1953 zemřel v sovětském zajetí. Po válce nebyli pamětník s matkou zařazeni do odsunu a zůstali v Rýmařově. V roce 1957 se Alfred Heinisch oženil s Němkou Elfride Kristen, jejíž rodina také nebyla zařazena do odsunu a několik let museli pracovat v zemědělství v Troubelicích a v Nových Dvorcích u Šternberka. Oba se několikrát neúspěšně pokoušeli o odchod za příbuznými do Německa, ale československé úřady jim to nepovolily.

Otec zemřel v sovětském zajetí

Rodiče Alfreda Heinische měli různý společenský původ. Otec pocházel z podnikatelské rodiny v Šumperku (německy Mährisch Schönberg) a matka, která měla devět sourozenců, byla dcerou sedláka z Rýmařova. Seznámili se v Šumperku, kde matka Herta Brixelová pracovala jako služebná. „V té době byla velká nezaměstnanost a matka dělala služebnou v Šumperku. Tam jsem vzešel,“ vypráví Alfred Heinisch a dodává, že otcovi rodiče jejich sňatku příliš nepřáli. „Byli podnikatelé. Takový – já jsem někdo. Z matčiny strany to byli obyčejní sedláci, takže jim moc nepřáli. (…) Do šesti let jsem se nejmenoval Heinisch, ale Brixel. Matka se provdala, až jsem měl šest let.“

Právě někdy v období svatby otec Leo Heinisch narukoval do československé armády. Sloužil na Slovensku v Humenném, kde ho po mnichovské dohodě zastihl rozpad Československa a vznik Slovenského státu. Otec se prý nemohl vrátit domů a jako Němec musel z československé armády přejít do wehrmachtu. Až do konce války pak jako řidič vozil v německé armádě vyšší důstojníky. Doma se objevoval jen velmi zřídka v době dovolených. „Otec věčně nebyl doma. Pořád byl na vojně, takže mě vychovávala matka. (...) Byl pedant, a když se doma objevil, musel být vyčištěný byt, vyleštěný kliky, utřený prach,“ vzpomíná jeho syn Alfred Heinisch.

Otec sloužil na východní frontě v oblasti dnešního Běloruska. Po bitvě u Stalingradu začala sovětská vojska postupně německou armádu vytlačovat ze svého území a ta ustupovala stále více na západ. Leo Heinisch tak zažil konec války v Milostovicích u Opavy, jen několik desítek kilometrů od svého domova. Sovětskými vojáky byl zatčen a převezen do zajateckého tábora v Sovětském svazu. Přes Červený kříž v Německu se mu podařilo poslat domů několik vzkazů. Jako levná pracovní síla byl v zajateckém táboře nebo v gulagu až do roku 1953. Po Stalinově smrti byly v tomto roce propuštěny tisíce německých vojenských zajatců. Otec se toho již nedožil, protože krátce předtím ve třiačtyřiceti letech zemřel, údajně na mozkovou mrtvici. Rodina se o tom dozvěděla od propuštěného německého lékaře, který byl s otcem v zajetí. „V třiapadesátým roce měl být propuštěn. Při tom propuštění byl i ten doktor, jenomže otec to nepřežil. On asi půl roku před tím umřel v táboře v zajetí. Ten doktor nám dal oznámení a taky nám vystavil úmrtní list.“ Alfred Heinisch nemá dodnes tušení, kde je jeho otec pohřben.

V Rýmařově

Když vypukla druhá světová válka, bylo Alfredovi šest let. Vzpomíná, že válečné běsnění do života ve městě nijak razantně nezasáhlo. Přesto byly jeho dozvuky znát i tam. Alfred chodil do místní školy a pomáhal doma na hospodářství. „Za války jsem musel hodně pomáhat, protože všichni chlapi byli na vojně. Takže žádná ulejvárna.“ Tak jako všichni chlapci v okolí byl pamětník členem místní organizace Jungvolk, která byla pro děti od 10 do 14 let, a po dovršení tohoto věku měli chlapci přejít do Hitlerjugend. Vzpomíná, že v Jungvolk měli také za úkol doprovázet děti z měst v Německu, které se do Rýmařova přijely ukrýt před bombardováním spojeneckými letadly. „Co jsme byli kluci v Deutsches Jungvolk, tak když přišel nějakej transport od těch vybombardovaných, tak jsme s nima museli jet třeba do Staré Vsi nebo do Horního Města. To jsme dostali určený, že pojedeme s nimi, ať vědí, jak se tam mají dostat.“

Alfred Heinisch také vzpomíná, že na samém sklonku války viděl Rýmařovem procházet tisíce zbídačených sovětských zajatců, které němečtí dozorci táhli někam na západ. „Jednou jsem šel ze školy a potkal jsem ruské zajatce. Vypadali strašně a byly jich tisíce.“

Sovětská vojska vstoupila do Rýmařova 7. května 1945. Došlo k menším přestřelkám a zahynulo několik vojáků na obou stranách. Po obsazení města spáchalo přes padesát místních německých obyvatel sebevraždu. Alfred Heinisch vzpomíná na rodinu Peikertových, kteří bydleli nedaleko od nich. „Jmenovali se Peikert a měli jako pomocného pracovníka Ukrajince. Ukrajinci tady byli nasazení u sedláků. To jste si dal žádost na radnici, že potřebujete pracovní sílu, protože chlapi tady nebyli. Byly tady jenom děcka a ženský. Měl tam mladého Ukrajince a ten majitel mu možná občas jednu vlepil, že nechtěl dělat, co měl. Já jsem u toho nebyl. Byl tam jako pacholek a s pacholkama se nikdo nemazlil. Těsně před koncem války se ztratil a ten majitel měl strach, že se vrátí a bude se mstít. My jsme tenkrát s maminkou šli z hospodářství a ta jejich babička tam lítala po dvoře a hledala tu mladou rodinu, a mladá rodina nikde. Potom jsem se dozvěděl, že tam přišli Rusi a ti pomáhali hledat a našli na půdě u koní tři děcka a ty dva dospělý, otce a maminku. Ti byli oběšení. Ten starší Eda, ten byl starý jak já a chodil se mnou do školy, tak ten byl taky oběšený. Toho odřízli. Ty dva kluci měli podřezaný žíly. Všechny tři odvezli do nemocnice. S Edou jsem se potom potkal a on měl na krku červenej pruh, jak mu tam ten provaz odřízli. Ten jeden kluk měl normální ruce a ten nejmladší měl prořízlé šlachy a měl ruku tak... Všichni tři žijí v Německu.“ Sovětští vojáci zachránili jen děti a rodiče nechali viset.

Alfreda Heinische později vojáci sebrali a spolu s dalšími chlapci se měl starat o krávy v okolí. Takto na to vzpomíná: „Nás kluky sbalili a museli jsme pást krávy. Tady za Hedvou byly obrovský pastviny a bylo tam hodně krav. Museli jsme je pást a zatáhnout do Harrachova k pití. Pak jsme museli ve městě sehnat ženský, který je přišly podojit. Trvalo to asi týden. Pak nás zase sbalili, protože my jsme jako kluci všude lítali. Ne že by nás trestali, to ne. Oni jak vybírali obchody, tak jsme museli pomáhat nosit zboží. To se všechno odneslo na nádraží do vagonu. Trvalo to asi dva týdny. Pak nás postavili do latě – a co jsme zač. Bylo nás asi pět nebo šest kluků. ,Co teď. Oni nás taky naloží do těch vagonů a pojedem s nima.‘ Žádnej z nás nebyl Němec. Já jsem taky nebyl. Když se ptali, byl jsem Žid, aby nás pustili.“ Čtrnáctiletý Alfred Heinisch se pak spolu s ostatními mladými Němci musel každé ráno hlásit na shromaždišti před budovou radnice. „My kluci jsme museli zaházet zákopy. Nás hlídal Němec antifašista. Ti měli červenou pásku.“

Z období těsně po válce vzpomíná pamětník také na popravu Franze Leitera a Franze Hilschera na náměstí v Rýmařově. Bylo totiž vyhlášeno nařízení o zákazu uchovávání zbraní a někdo podal udání, že se u těchto dvou mužů několik zbraní nachází. „Viděl jsem Leitera, jak nesl zbraně. Měl být myslivcem a samozřejmě doma zbraně měl. Někdo ho viděl a udal ho.“ Oba muži byli uvězněni a československými vojáky na náměstí pro výstrahu zastřeleni. Bylo to před zraky občanů města, kteří se na náměstí museli shromáždit. Nic netušící manželka Franze Leitera nesla v době popravy svému muži večeři do šatlavy. Alfred Heinisch byl u toho, když se dozvěděla, že její muž již nežije. Oba popravení pak tři dny leželi na náměstí, než byli pohřbeni na místním hřbitově, kde dnes na památku stojí náhrobek s jejich jmény.

Ještě v květnu 1945 se v Rýmařově objevili první čeští osídlenci. Na některé z nich Alfred Heinisch dodnes špatně vzpomíná. „Třeba u nás na hospodářství jeden Čech všechno přehazoval. Hledal peníze nebo zlato, ale ty jsme neměli, protože hospodářství nebylo moc bohaté.“ V srpnu 1945 proběhl na Rýmařovsku divoký odsun Němců. Podle pokynů na něj tři dny po svých patnáctých narozeninách čekal před domem i Alfred Heinisch se svou matkou Hertou. Nakonec je do tohoto divokého odsunu organizovaného Okresní správní komisí v Rýmařově nezařadili. Odsunuto tehdy bylo údajně 1750 Němců, a to převážně žen, dětí a starších obyvatel. Vyjmuti byli Heinischovi spolu s babičkou i z oficiálního odsunu v roce 1946. Matka byla totiž kvalifikovanou tkadlenou a byla určena na zaučení nových zaměstnanců. Museli se ale stěhovat, protože jejich dům obsadili čeští osadníci, kteří dům zakrátko opustili a ten byl za několik měsíců stržen. „Myslím v sedmačtyřicátým chodili s kýblem a vápnem a na ty domy, co se jim nezdály, udělali kříž a potom bagrem a náklaďákem je srovnali se zemí,“ vzpomíná na konec svého rodného domu Alfred Heinisch.

První roky po válce nebyly pro Alfreda Heinische vůbec jednoduché. Jako Němec podléhal mnoha zákazům a nařízením. Ani návrat do školy v roce 1947 nebyl bezproblémový. Uměl jen velmi špatně česky a výuce moc nerozuměl. I když za války absolvoval čtyři ročníky školy, kvůli špatné znalosti češtiny nastoupil do třetí třídy a byl mnohem starší než ostatní děti. Po třech měsících byl přeřazen do pátého ročníku. Naštěstí prý narazil na dobré spolužáky. „Chodil jsem s jedním klukem z rodiny, co nás vyhodili z domu. Neměl jsem ale pocit, že bych byl nějak šikanován. Dodnes se scházím s klukama, kteří se mnou tenkrát kamarádili. My Němci jsme nesměli do kina a oni nás tam mezi sebou vzali. Přišla kontrola a oni řekli, že se nic neděje, že jsme jejich kámoši. To N se dalo dovnitř kabátu, aby nebylo vidět, že jsme Němci.“

Po absolvování pátého ročníku školní docházka pro Alfreda Heinische skončila. „Chtěl jsem se potom vyučit elektrikářem. Už jsem měl vybranou firmu, kde by mě vzali do učení, jenomže jsem se jako Němec nesměl učit. Nezbylo mi nic jiného než nastoupit do zemědělství.“ Hospodářství, ve kterém pracoval, bylo zanedlouho znárodněno, a tak nastoupil v Rýmařově do Moravolenu, kde na různých pozicích pracoval až do důchodu.

Manželka byla také Němka

V roce 1957 se Alfred Heinisch oženil s Elfride Kristen. Ta pocházela z německé rodiny z Rejhotic (německy Reutenhau) na Šumpersku. Jak vzpomíná sama paní Elfride, i jejich hospodářství bylo obsazeno českým osadníkem. Bylo to přitom jen rok po tom, co otec po několika letech zaplatil půjčky na jeho zakoupení. „V pětačtyřicátým roce k nám přišel devatenáctiletý kluk se svojí tetou. Svého tatínka jsem tenkrát viděla poprvé plakat.“ Rodina paní Elfride se nastěhovala do vedlejšího domu a s novým českým majitelem, který se zakrátko oženil, prý vycházela dobře. „Do roka se jim narodilo miminko a my jsme jim to mimino chodili hlídat. Prostě mezi námi nebyla nevraživost nebo lstivost. To se i člověk diví, že v nás měli důvěru. Byli mladí manželé a šli na zábavu a my jsme jim hlídali dítě.“

Rodina sice nebyla zařazena do odsunu, ale v roce 1948 byli posláni na práci na hospodářství v Troubelicích u Uničova. „Tam jsme byli do padesátého roku a pak jsme mohli zpátky do Rejhotic. Tatínek říkal, že když nesmí na dům, že nechce do Rejhotic, ale do Německa. Začaly se vyřizovat papíry do Německa, jenže mezitím nám přišel povolávací rozkaz do Nových Dvorců.“ Na státním statku v Nových Dvorcích u Šternberka byli ještě několik měsíců, než byli z hospodářských prací konečně propuštěni. Ještě několikrát žádali o odchod do Německa, ale československé úřady jim to nikdy nepovolily.

I Alfred Heinisch s matkou několikrát žádali o dodatečný odchod, ale se stejným výsledkem. Nechtěli kvůli tomu ani přijmout československé občanství. To jim však bylo v roce 1953 pod pohrůžkou vysoké pokuty a trestného stíhání v podstatě vnuceno. Až v roce 1969 dostala povolení k odchodu k příbuzným ve Schweinfurtu v NSR matka Alfreda Heinische. Syn s manželkou a jejich dětmi měli přijet následující rok. To už však přišla normalizace a odjezd jim byl zamítnut. „Měli jsme všechno vyřízený, až na výpověď z Moravolenu. Tu nám ředitel zamítl. Pořád jsme počítali, že nás pustí, že nás nebudou držet. Na konto toho, co ředitel napsal, jsme se odvolali na ministerstvo vnitra a oni nám za půl roku napsali, že vystěhování je ukončeno a hotovo.“

Manželé Heinischovi žijí dodnes v Rýmařově a v soukromí mezi sebou mluví stále německy. Jejich rodnou řeč velmi dobře ovládají i jejich děti. Od roku 1970 se již nepokoušeli žádat o odchod do Německa, protože děti odrůstaly a úřady by stejně žádost s největší pravděpodobností opět zamítly.

Svědkové zamlčené minulosti. (2. díl), 1996.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz