„Potom jednou zase přišel, Honza Schuler se jmenoval ten švýcarský mládenec, s tím, že Červený kříž by potřeboval, abychom mu v něčem pomohli. Že po tatínkovi vzkazuje [pan Montadone], abychom přijeli. Vyjeli jsme do Prahy. Tehdy byl Červený kříž v bývalém německém velvyslanectví pod [Pražským] hradem. Když jsme jeli kolem starých zámeckých schodů, objevila se skupina českých kluků, mládenců, kteří říkali: ,Pojďte s námi, jdeme dobývat Hrad!‘ My jsme ale neměli žádné zbraně. Byl mezi nimi i Mirek Sommer, kamarád z naší ulice. Pustili se Jelením příkopem, aby se dostali do Hradu a obešli stráže, jestli tam nějaké byly. Jeli jsme dál na německé velvyslanectví. Pod Hradem to dopadlo špatně. Skutečně tam byla stráž nebo hlídka, která všechny postřílela z kulometu. I Mirka Sommerů. Dodnes mají pomníček na Prašném mostě, jak se vchází do Hradu. Jsou tam všechna jména. Dostavili jsme se na vyslanectví. Pan Montadone nás přijal s otevřenou náručí. Zavedl nás dovnitř do átria. Na jedné straně byli němečtí vojáci, na druhé Maďaři, na třetí Angličané a pan Montadone povídal: ,Teď mně sem ještě přijdou další. Nemohli byste si je vzít k rodinám? Protože oni se mi tady poperou.‘ Němci byli v parádních uniformách, asi vysocí důstojníci, kteří už se neodvažovali utíkat s armádou, tak se uchýlili pod ochranu Červeného kříže. A tak my samozřejmě: ,Ano, pane Montadone!‘ Přinesl doutníčky, cigaretky, pohostil nás. Naskládali jsme se pak do toho německého vozu, frontového kabrioletu značky Dolch. Sedělo se na okrajích a na stupátkách se stálo. Anglánů bylo pět nebo šest a skutečně jsme s nimi dojeli do Libně. Tam si je rozebralo obyvatelstvo. Všechny paní a dívky měly o ně veliký zájem, tak jsme je rozdělili do rodin.“
„Přijel jeden známý mládenec z továrny, který byl šoférem u hauptmana Thama. To byl vojenský velitel ČKD. Přijel v jeho voze a řekl nám: ,Tham už utekl, tak jsem si vzal auťák a jedu domů. Ale nemůžu projet, všude jsou barikády.‘ Potřebovali jsme zrovna rozvézt oběd. Byl navařen guláš v kýblech a chleby. Všechno zadarmo. Tak říká: ,Pojďte, já to rozvezu s vámi.‘ Naložili jsme to a objížděli jsme barikády. A tak už to zůstalo i v příštích dnech. On věděl, kde jsou jaké sklady potravin. V přístavu na Maninách jsme nabrali cigarety a rozváželi je, i konzervy. Bylo nás několik mládenců. Jeden byl Švýcar, jeho otec byl šoférem na švýcarském vyslanectví. Chodil se sestrou Evou do českých škol, takže přišel a říkal: ,Já přinesu ceduli Mezinárodního červeného kříže a budeme celou Prahu objíždět a uvidíme, co se všude děje.‘ A taky ano. Přinesl velký plakát Comité international de la Croix-Rouge. Tehdy byl vedoucím Červeného kříže pan Montadone, který se později stal prezidentem celého Červeného kříže. Tak jsme olepili německé auto, co získal ten Honza Pašek, a skutečně jsme objížděli barikády a zásobovali je potravinami.“
„U anglického penzionátu, který byl vybudován na okraji Libně proti fotbalovému hřišti, jsem viděl, jak tam přijíždějí dělníci z Českomoravské. Šel jsem za nimi. V penzionátu bylo sídlo Hitlerjugend. Chtěli ho dobýt, aby získali zbraně. Došlo k přestřelkám, ale když přišlo na ruční granáty, tak Hitlerjugend kapitulovali. Vyvěsili bílý prapor a došlo k vyjednávání. Vzdají se, když je propustí, aby se dostali ke kasárnám v Karlíně, kde byla vojenská německá posádka. Na tom se dohodli, ale nejdřív museli být ošetřeni zranění. Byly to děti. A tak se u nás v ulici vytvořilo zdravotní středisko, kde byl doktor Svatoš se svojí ženou. Ošetřili chlapce a potom jim byl, protože všude se stavěly barikády, uvolněn průchod, aby se mohli dostat do Karlína ke své vojenské jednotce. To zdravotní středisko už tam zůstalo a my jsme pomáhali se stavbou barikád a zásobováním potravinami. Vařil se guláš, polévky a my jsme to rozváželi.“
„Byla schůze v závodě, kde jsme se předtím s řadou pracovníků domlouvali, že vzhledem k příchodu Rusů vystoupíme ze strany. Všechno jsme to byli vlastně mladí lidé, asi pět šest. Stranická organizace měla asi deset patnáct lidí. Báli jsme se, že kdyby vystoupil jeden samostatně, mohli by ho postihovat. Proto jsme se domluvili, že když vystoupí půlka organizace, nic se nestane. Byla tedy schůze, a když se projednalo, co bylo třeba, vstal jsem a řekl předsedovi: ,Já bych chtěl vystoupit ze strany. Tady je moje stranická legitimace.‘ A teď měli vstát ostatní a udělat totéž. Ale to se samozřejmě nestalo. Všichni seděli na zadku, hleděli ven na střechy továrny. Nikdo ani nepípl. A tak se rozhlížel, já nebudu jmenovat, kdo to byl, a říkal: ,Už nikdo víc?‘ Ticho. Nikdo víc. Tak vzal tu legitimaci a řekl: ,Dobře. Souhlasí s tím plénum, aby vystoupil ze strany?‘ Všichni zvedli ruce, všichni souhlasili. A pak jsem byl propuštěn.“
„Nálety byly každý den, ale ne bombardování. Čili to se nechodilo do krytu. Až potom, když to začalo padat, letělo se do krytu. Všechno se třáslo a najednou byla tma. To bylo u nás v domě. Letěli jsme do sklepa. Najednou byla tma. Trvalo to možná hodinu, přesně nevím. Když to skončilo, odhoukali. Vyšli jsme ven. Obloha byla černá, všude se snášely spálené listy papíru jako sněhové vločky. Peníze padaly shořené. Bylo před výplatou. Faktury, prostě všechna možná papírová dokumentace. Výkresy od strojů, všechno hořelo. Poblíž totiž byla továrna na barvy a laky. Vybouchla a žár se rozšířil, že to byla jediná pochodeň. Kilometry daleko to všechno vítr rozvál. Až ráno jsme se tam šli podívat a to bylo neuvěřitelné. Byla tam vagónka, totiž lokomotivka – tam se taky dělaly lokomotivy. Tam se dělalo všechno. Představte si, kolejnice byly takhle zkroucené, stály jako stromy do výšky. Před fabrikou byla řada činžáků a měly jenom rozbitá okna. Tam se nestalo v podstatě vůbec nic, tak to měli přesně zaměřené. Akorát tam zůstal jeden můj kamarád, Milíč se jmenoval, který měl službu. Byly protiletecké hlídky v ulicích a na něj padla služba právě v neděli a byl schovaný v betonovém bunkru [podniku ČKD]. Ale to všecko zmizelo, i on, všecko.“
Pavel Hejcman se narodil 23. března 1927 v Praze jako třetí dítě Karla a Marie Hejcmanových. Otec pracoval jako vedoucí generálních oprav strojů v libeňské ČKD, matka byla v domácnosti a po těžké nemoci předčasně zemřela. Základní školu Pavel vychodil v Libni a pokračoval na karlínském reálném gymnáziu. Během války byl ze školy vyloučen a nastoupil do ČKD, kde se vyučil strojním zámečníkem. Po ničivém náletu na podnik, ke kterému došlo v březnu 1945, byl přesunut do tajné podzemní továrny Eulálie v Prokopském údolí. V květnových dnech pod křídly Červeného kříže pomáhal se stavbou a zásobováním pražských barikád.
Po osvobození Prahy Rudou armádou vezl uprchlé anglické důstojníky do Plzně ke štábu generála Pattona. Po skončení války studoval žurnalistiku, historii a psychologii na nově vzniklé Vysoké škole politické a sociální. V závěru studia mu byla zjištěna tuberkulóza. I přesto školu dokončil, ale v rámci rekonvalescence se s manželkou přestěhovali do Bystřice pod Hostýnem. V tamějším podniku TON (Továrny ohýbaného nábytku) pak oba získali zaměstnání. Pavel Hejcman se stal šéfredaktorem odborného nábytkářského časopisu Naše práce.
Věnoval se také vlastní literární činnosti. Publikoval od roku 1959 a vyšly mu na tři desítky historických, dobrodružných a detektivních románů. Na podzim roku 1968 se vzdal členství v KSČ. Následovala výpověď, zákaz literární činnosti a tříletá nezaměstnanost. V té době publikoval pod pseudonymy, z čehož v pozdější době pramenily neshody a pře o autorství, které se týkaly především zpracování vzpomínek Gerarda Fráni (Sbohem moře, sbohem oceány). V první polovině 70. let našel zaměstnání jako frézař v bystřickém podniku Lidrukov. Dobu normalizace prožíval pod dohledem StB. Podle jeho slov mu byla kontrolována pošta a nařízen odposlech telefonní linky, několikrát byl vyslýchán a přemlouván k podpisu vázacího aktu. Podle dochovaného zápisu v Archivu bezpečnostních složek byl v listopadu roku 1972 naverbován na agenta StB a takto veden do roku 1974. Listopadové události roku 1989 ho vynesly do veřejného života. Stál u zrodu bystřické buňky Občanského fóra a již koncem roku 1989 se stal předsedou obnoveného městského národního výboru. Po volbách na jaře roku 1990 byl zvolen starostou Bystřice pod Hostýnem a lustrován s negativním výsledkem. V roce 1992 se ale jeho jméno objevilo v seznamu členů Syndikátu novinářů, kteří spolupracovali s StB, a již dříve i v Cibulkových seznamech. Pozitivní lustraci se bránil jak v publikaci Zdeny Salivarové–Škvorecké Osočení (vydalo 68-Publishers v Torontu, 1993), tak se mu podařilo domoci se výmazu i soudně. Kontroverzi vyvolalo také jeho ocenění v roce 2006, kdy byl vyznamenán za významný a podstatný přínos pro kulturní rozvoj regionu cenou Pro Amicia Musae. Tehdy se znovu objevily články zpochybňující jeho autorství v souvislosti s knihou Sbohem moře, sbohem oceány. Šlo však spíše o umělý a účelový spor dědiců G. Fráni. Pamětníkovou poslední knihou je vzpomínková autobiografická koláž Stébla ve vichřici, kterou roku 2008 vydalo město Bystřice pod Hostýnem. Pavel Hejcman zemřel 17. července roku 2020.
