„Rudé právo jí udělalo obrovskou reklamu, tam nějaký z těch pisálků ji roztrhal jako ideologicky vadnou. V té době, když se v Rudém právu objevilo, že je něco ideologicky vadné, tak to šlo na dračku, to je pochopitelné. Pak za mnou chodili lidé: ‚Probůh, na koho tam nadáváš, vždyť ty tam mluvíš jenom o matice, nic jiného.‘ Tak jsem jim musel vykládat, že to není nasměřováno na žádného našeho potentáta, jen se tam snažím učit lidi myslet. V té době jsem si ještě neuvědomoval, že je to ta největší diverze.“
„V té první měšťance... tedy já jsem i z té matematiky byl slabý, ale tak zvláštně slabý. Protože tatínek mi dával všelijaké problémové úlohy, ty mne bavily, a tvrdil, že já jsem matematicky dobrý. Nicméně známky tomu nenasvědčovaly, protože jsem byl pomalý. A v šestém ročníku nás učil matematice ředitel, pan ředitel Lepieš, tedy už v té době byl súdruh riaditeľ Lepieš. Byl nespokojen s tím, jaký je můj výkon, no ale nějak tu dvojku mi dával, protože jsem byl synem kolegy, malé město, otec je učitel matematiky, no tak jsem asi tu dvojku měl. A pak nám jednou řekl, že se teď jde dělat zvláštní těžká věc, zlomky, a dal nám úlohu na zlomky. Naučil nás pravidlo, jak se sečtou dva zlomky, to tzv. křížové pravidlo, a dal nám za domácí úkol, abychom si do pondělí promysleli, kolik je 1/2 + 1/3 + 1/6. Takovýto těžký úkol nám dal, a jak ho dopsal, tak já jsem řekl, vždyť to je jedna celá. A on si myslel, že si to pamatuji, že to bylo někde napsáno. Ale pak se ukázalo, že i u dalších úloh jsem to najednou já viděl. A já si zase pamatuji, jak jeden můj kamarád, který naopak byl v matematice velmi schopný, najednou těm zlomkům začal nerozumět, měl s tím problémy. Toto jsem nechápal – tak dobrý matematik a on nevidí, co je ta třetina a čtvrtina, vždyť je to přece nabíledni. Pak súdruh riaditeľ povedal: ‚No vidíš, Hejný, keď sa začneš učiť, tak to vieš.‘ A mně to tenkrát připadalo strašně směšné, protože já jsem se nic nezačínal učit.“
„Tak jsem začal ta děcka v páté třídě učit a strašně se mi to zalíbilo, já jsem chtěl učit rok, pak se ke mně přidali kolegové v paralelních třídách, sami jsme si vyráběli takové pracovní listy, děcka jsme vedli, chodili jsme s nimi na výlety, o prázdninách jsme pro ně dělali tábory mladých matematiků a vytvořila se mezi námi taková vazba, že mi bylo jasné, že se do ‚matiky‘ nevrátím. Mě ta práce s dětmi začala fascinovat, připravoval jsem si to a už jsem viděl, jak ta Evička to bude takhle chápat a ten Tomáš to bude takhle chápat... Jak jsem jim to začal šít na tělo a začalo to vycházet, tak jsem z toho měl strašnou radost, z tohoto vyučování. Pak mi už vůbec nepřišlo, že bych to měl nějak zrušit. Ta matika se mi zdála příliš plochá oproti tomu úžasnému bohatství myšlenek, které tato pedagogická a didaktická práce nabízí.“
Milan Hejný se narodil 23. května 1936 v Turčianském Svätém Martině. Matka Naděžda, rozená Pietorová, byla slovenská herečka, otec Vít Hejný, matematik a učitel, pocházel z Litovle a na výzvu prezidenta Masaryka odešel na Slovensko pomáhat s budováním tamního školství. V době Slovenského národního povstání se rodiče zapojili do odboje, matka byla hlasatelkou povstaleckého rozhlasu v Banské Bystrici, otec jako důstojník československé armády spolupracoval s partyzány. Rodina se začala ukrývat poté, co fašistické úřady odsoudily otce v nepřítomnosti k trestu smrti. Rodina válku ve zdraví přečkala, včetně pamětníkova strýce Ivana Pietora, který utekl do Sovětského svazu a podílel se na přípravě Košického vládního programu. Po skončení války se strýc stal ministrem vlády a tatínek získal místo na ministerstvu školství v Praze, takže rodina Hejných se přestěhovala do Čech. Po únoru 1948 se ale opět vrátili na Slovensko, do Martina. V roce 1954 Milan Hejný maturoval na gymnáziu a odešel studovat Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy do Prahy. Zde se seznámil se svojí budoucí manželkou Evou Brzoňovou, studentkou stomatologie. Bytový problém vyřešili novomanželé tím, že se opět odstěhovali na Slovensko, kam se přesunula Vysoká škola dopravní. Později Milan Hejný opustil akademickou dráhu a zcela ho pohltily výzvy praktické výuky. Začal intenzivně rozvíjet novou metodiku vyučování matematiky, kterou rozpracoval jeho otec už před 2. světovou válkou. Dnes se označuje jako vyučování orientované na budování schémat a od tradičního memorování vzorců se odlišuje tím, že aktivizuje vlastní schopnosti dítěte v porozumění matematickým zákonitostem. V 80. letech se Milan Hejný pokusil implementovat metodu do nových učebnic geometrie pro gymnázia, ale narazil na nepřijetí. Po roce 1989 působil Milan Hejný na ministerstvu školství a přednášel na zahraničních univerzitách, mj. v Kanadě a v USA. Od roku 2005 se svým týmem začal pracovat na učebnicích matematiky pro 1. stupeň ZŠ a v letech 2007-2011 vyšly tiskem. Popularita a praktický vliv tzv. Hejného metody v posledních letech stoupá a v České republice přibývá škol, které metodu přijaly za svou a učí podle ní.
