Anna Hejpetrová, roz. Beranová (* 1936)

Tento text není historická studie, údaje z vyprávění pamětníka nebyly detailně ověřovány. Jde o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

 

Anna Hejpetrová, roz. Beranová

„Protože se všichni báli, tak: ,Josef, musíš ho tady někde ukrýt, jste tu na samotě.‘“

 

·        narozena 20. 7. 1936 ve Lhotě u Sv. Anny, okres Strakonice

·        od 20. 4. 1945 rodina ukrývala dva vězně, kteří utekli z transportu smrti

·        otec byl členem regionální odbojové organizace Niva

·        Anna pracovala jako zdravotní sestra

 

 

Transport smrti: záchrana vězně z Ostravy a mladého Francouze

 

Paní Anna Hejpetrová, rozená Beranová, se narodila 20. července 1936 ve Lhotě u Sv. Anny nedaleko menšího městečka Katovice, kudy 20. 4. 1945 projížděl transport smrti, též nazývaný vlak smrti. Pravděpodobně směřoval do koncentračního tábora Dachau a vězňů bylo podle Anny Hejpetrové přibližně 650^[1],[2]: „V Katovicích při malé zastávce vlak napadli američtí hloubkaři a esesáci, kteří hlídali, se rozutekli a poschovávali a z vagonů se ozýval prý velký nářek, pláč a prosby^[3]. Nějaký zaměstnanec, tuším, že se jmenoval pan Gál, vzal kovovou tyč a u třech vagonů rozmlátil nebo přetrhal zámky, vězňové vyskákali a začali prchat. Ne všichni měli dost síly, někteří uběhli pár kroků a vraceli se prý zpátky do vagonů vysílením. Někteří utekli do katovických lesů a dál se rozběhli po okolních vesničkách kolem Katovic. Potom, když hloubkaři přestali s náletem, už rozbombardovali lokomotivu, tak se esesáci začali vracet a ty ubožáky, kteří [byli] tam poblíž, naháněli zpátky do vagonů. Za jinými se vydávali poli přes malou vesničku Sloučín^[4], kde jich sedm popravili, zastřelili. Ti, kdo měli větší síly a běželi dál, doběhli do vesniček, kde je lidé ukrývali do lesů. Tam se skrývali.“

               

Do Lhoty u Sv. Anny přišlo podle Anny Hejpetrové 21 vězňů. Někteří z nich byli místními odmítáni, lidé se příliš báli a nechtěli obětovat svůj život pro záchranu zbídačeného vězně. Paní Hejpetrová o těchto lidech ví a zná jejich jména, ale pochopitelně je nechce jmenovat. Další obyvatelé vesnice se však odhodlali a některé rodiny měly u sebe až 4 vězně. Utečenci z transportu smrti byli i v dalších vesnicích, jmenovitě v Lipici, Novosedlech, Prkošíně nebo v Mladoticích: „My jsme tady měli jednoho, byl to Ostravák a jmenoval se Jožka Surma.  V pozdější době mu taťka nechal udělat občanský průkaz jako příbuzný a jmenoval se Josef Beran. Mohl se více pohybovat než ostatní vězňové. Já s maminkou a moje sestra, která je o sedm let starší, jsme obcházely chalupu, jestli se něco někde neděje, protože bylo zatemnění [oken] a elektrika tu nebyla, takže se svítilo vším možným. I rádio bylo na baterky. Tak jsme v noci obcházely chalupu a asi za dva dny, co tady vězni byli, sem v noci přivezl nějaký hospodář z Úlehle na pryčce těžce nemocného Francouze. Byl prý mladičký, dlouhý a horečkou úplně vysílený vězeň, kterého našli ve stohu ve slámě. Protože se všichni báli, tak [hospodář řekl]: ,Josef, musíš ho tady někde ukrýt, jste tu na samotě.‘“

               

Rodina Beranova se tedy zařadila mezi ty rodiny, které ukrývaly více než jednoho vězně. Tomu také napomáhala poloha jejich usedlosti, kde dodnes paní Hejpetrová žije. Jde o samotu na cestě mezi Kraselovem a Drachkovem u kostela s názvem Svatá Anna, který je téměř zarostlý stromy. Paní Hejpetrová se o kostel dodnes stará, za války se o něj staral její otec: „Tak taťka, protože tady v kostele jsou obytné místnosti a tam bydlela jeho stará teta, říkal: ,Teto, musíme tady toho nemocného někde schovat.‘ Tak v ambitech. To je vlastně půdní prostor. Takže narychlo slamník, dřív žádné matrace nebyly, a peřiny. A na ten ambit taťka [šel] po takových točitých schodech nahoru a toho Francouze nesl na zádech, protože nebyl schopný udělat krok a byl v horečkách. Byl v hrozných horečkách. On si možná ani moc dobře nemohl pamatovat. Tam ho uložili a začali sami léčit tím, co bylo po ruce, čaj, rýži, mrkev, acylpyriny. Snažili se mu nějak pomoct, jenomže se to pořád prý horšilo. A ten stav se stále horšil, až byl snad i jednou v agonii, takže v zoufalství, co s ním, kdyby náhodou zemřel, bylo i místo [pochování] určené tetou, taťkou a panem strážmistrem Vidlákem, který byl v Kraselově jako četník a byl o všem informovaný. Chodil sem denně k těm vězňům. Tak po té dohodě měli i místo, kdyby zemřel, kam ho uloží, kam ho pochovají.“

               

Otec odjel do Strakonic vyhledat pomoc, potřebovali mladému Francouzovi najít lékařské ošetření. K utečenci z transportu smrti tak začal jezdit doktor Říčka, ale stav vězně se bohužel nelepšil. „Asi po týdnu nebo deseti dnech, co tady vězňové byli, přiběhl pan strážmistr a říkal: ,Pane Beran, všichni vězňové ze Lhoty musí pryč, i nemocný Francouz. Jdou sem do chaty polní němečtí ozbrojení četníci. Musí to všechno pryč.‘ Tak a co teď? Takže ti vězni, co chodili, se převáděli v noci do štěchovických lesů, to byly obrovské lesy, dnes už je to všechno jinačí, a tam to bylo předem připravené, byly [tam] takové obrovské kameny a v tom byly jakoby otvory. Takže tam schovali pod kameny vězně. Snad to měli lidé připravené, kdyby byla válka, že se tam můžeme i schovávat. A kam s nemocným Francouzem? Co s ním? Takže jediný povoz, který byl k dostání, [měl] Karel Rod, měl bryčku a jednoho koníčka, tak taťka k němu šel a říkal: ,Hele, Karle, potřebujeme převézt Francouze, protože pan doktor Říčka spolu s panem radou Fifkou na chirurgii prodebatovali, že on toho Francouze přijme, ale že se musí přivézt.‘ A Karel povídal: ,Ne, já nikam nejedu, ani ti to nepůjčím. Jedině, když mně dáš zástavu.‘ Takže mu dal pět tisíc [korun], on mu půjčil bryčku a toho koně a taťka přijel ke kostelu, tam čekala paní strážmistrová, žena toho četníka, a s maminkou toho nemocného Francouze přestrojili do ženských šatů, dali mu šátek na hlavu, maminka vystlala bryčku peřinami a položili ho do té bryčky. Taťka jel horem z toho kostela a pod naší zahradou jel cesta a tudy pochodovali četníci, čili stačily snad minuty a bylo velké zle. Ještě by Němci ukázali, co umí.“

 

Vězeň byl odvezen do strakonické nemocnice, kde se o něj postaral doktor Fifka. Francouz se v nemocnici skutečně uzdravil a prý s dojetím a se slzami v očích děkoval mamince malé Anny. U vězňů poschovávaných ve štěchovických lesích se denně střídali obyvatelé okolních vesnic a nosili jim jídlo a pití v mlékárenských konvích. Zrovna byla s konvicemi na řadě rodina Beranova, když přišel konec války. Jakmile se to vězni dozvěděli, vylezli z úkrytů a konečně se mohli volně pohybovat.

               

               

Osvobození

„To si pamatuji, když se vyvěsila poprvé vlajka, to bylo ještě dříve^[5], než bylo osvobození, na Kuřidle. Teta byla už stará a hrozně Němce nenáviděla, ona tu seděla a oni sem přišli: ,A co nového, co?‘ A teta, takhle si pamatuji, rukama rozhodila ,Co nového? Že jste to prohráli a že je konec. Podívejte se na Kuřidlo.‘ Maminka: ,Teto, to jste neměla říkat. Vždyť nás postřílí.‘ – ,Mařeno, nebojte, nepostřílí, je konec.‘ Zkrátka, dobře to dopadlo.“

 

Paní Anna Hejpetrová vzpomíná, jak vesnici osvobodili Američané, jak jeden z nich choval tehdy mladou Annu na klíně, jak dávali místním mužům americké cigarety a dětem čokolády a žvýkačky. Vzpomíná ovšem i na to, jak se po válce zacházelo s německými vojáky. S Němci si občané celkem pochopitelně vyřizovali své účty: „I tady se potom s Němci dost ošklivě zacházelo. Třeba, já nevím, kde se tu vzalo, asi šest mladých vojáčků. Děti to byly. Já jsem vyběhla na silnici a tady hned u silnice bylo trní. To dělali bohužel už naši lidi, oni to trní posekali, ty mladý vojáčky tam nahnali a museli tancovat v trní. Oni plakali, volali: ,Mutter!‘ Plakali, ruce sepnuté. Maminka mě vždycky odtáhla, říkala: ,Na tohle se dívat nebudeš.‘ Nehezky s nimi jednali a několik jich takhle prý zamordovali.“

               

 

V roce 2010 natočil a v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka

 

 

 

 

 

^[1] V regionální publikaci se o události píše následující: „Dne 20. 4. 1945 uprchlo z transportu smrti na katovickém nádraží 146 vězňů. Sedm z nich bylo u Sloučeně dostiženo a německými strážmistry zastřeleno. Byli pochováni na hřbitově ve Volenicích a sice pod čísly 103929, 106291, 102205 R (Russland – pozn. L.J.), 107507, 102202 T (Tschechisch – pozn. L.J.) a dva bez označení. Vězeň číslo 102202 T byl pozůstalými poznán, exhumován a převezen do Prahy. Byl to Ladislav Řezníček, nar. 19. 9. 1902 v Praze. Jeden ze čtyř vězňů, kteří byli zastřeleni na katovickém katastru a pochováni na katovickém hřbitově, je údajně polský důstojník Lazarowski Jan. Několik sovětských zajatců se ukrývalo v lese Dominka u Střelských Hoštic. Dne 25. 4. 1945 zastavil u lesa německý tank, jehož posádka jednoho ze zajatců zahlédla. Vojáci vypátrali i další a tři z nich na místě zastřelili. Jeden z nich se ukryl ve vyschlé studánce a tam unikl zastřelení. Památník v lese Dominka označuje místo, kde byli sovětští vojáci zastřeleni.“ (MARČAL Jaroslav, SAMEC Josef, SICHINGER Josef. Oběti fašistické okupace v okrese Strakonice. 1. vyd. Strakonice: Jihočeské tiskárny, 1985. s. 61. Č. j. kult. 3972:84.)    

^[2] V jiné regionální publikaci je uvedeno: „S historií protifašistického odboje na Strakonicku souvisejí i události z 20. dubna 1945 kolem takzvaného transportu smrti přepadeného hloubkaři na nádraží v Katovicích. Pomoc, kterou poskytli občané Strakonicka téměř 160 uprchnuvším vězňům, je také jednou z kapitol protifašistického odporu, která zaslouží, aby byla připomenuta. Vždyť jde o nesporný doklad protifašistického smýšlení obyvatelstva našeho okresu. Vězni byli ukrývaní na nejrůznějších místech, bylo pro ně obstaráváno šatstvo, potraviny, lékařská pomoc a další potřebná péče.“ (SICHINGER, Josef. Cesta ke svobodě. 1. vyd. Strakonice: ZV ROH ČZM Strakonice, 1985. s. 27.)

^[3] Anna Hejpetrová dodává: „Odkud jeli, nevím, ale snad [jeli] do Dachau, že tam měli být zlikvidovaní. A ještě, to bylo toho dvacátého [20.4.1945], přijela lokomotiva, ta porouchaná se vyměnila, takže se dala čerstvá a vlak pokračoval. V Horažďovicích jednadvacátého [21.4.1945] znovu hloubkaři napadli vlak a znovu několik vězňů tam taky prý uprchlo. Asi 160 v Katovicích a [kolik] v Horažďovicích, to nevím.“

^[4] Též. Sloučeň.

^[5] Ze 4. na 5. května 1945. Strakonice byly osvobozeny americkou armádou 6. května 1945.