Ing. Samuel Jan Hejzlar

* 1936

  • „Já s Trojanem, Kocábem a Dusem jsem se setkával občas tady, když přišli přes noc něco tady prodiskutovat. A vždycky: ,Jak je možné, že tady můžeš něco takového dělat, když my, v té Chartě…‘, a tak. Já jsem říkal: ,Já se teda vymlouvám, že tu Chartu nepodepisuju, protože tady mám léta rozjetou práci, která funguje, která je, řekl bych, pod svícnem ve tmě.‘ A kdybych něco takového udělal, tak já tím podpisem úplně rozbiju celou tuhletu práci a oni mi to nakonec seberou a zboří.‘ To se stalo, myslím, že u Karáska. Měl takovou zkušenost nějakou s tím undergroundem, že proti nim postupovali velice tvrdě a nezákonně. To nebyl problém tady nezákonně zasáhnout, protože zdejší obec se na nás dívala taky skrz prsty.“

  • „A tatínkovi se udělalo velmi zle, a tak měl potom záchvat za záchvatem a odváželi ho do nemocnice. Jenomže, proč to tady takhle rozvíjím? Protože se stalo v roce 1962 – to jsme se s Danou brali a já jsem končil techniku a měl jsem jít do práce, do zaměstnání. A tatínka zjara pozvali do Střešovic do nemocnice, už ho znali z těch neurologických vyšetřování a tak dále, a tam mu nějak přišli na to středisko těch záchvatů v mozku. Při nějakém rentgenu dostal ten záchvat, a tak mu provedli trepanaci lebky a zasáhli operativně. Tehdy to bylo ještě takové primitivní. Dneska už se to dělá všechno laserem a tak, ale tehdy dokonce nějak zasáhli to Brocovo centrum, řečové, že se učil potom mluvit. Při naší svatbě to ještě pořád bylo takové, měl tady takovou díru na čele. On toho byl zbavený! A mohl zbytek života kázat v Chomutově jako kazatel, což bylo jeho původní přání. A tři roky byl v Bystrém, ze začátku, tam jsem se já narodil. No tak, pro mě to bylo takové napomenutí... Já jsem samozřejmě dávno zapomněl, že jako kluci jsme o to stáli tolik [o uzdravení tatínka], že bychom bývali byli i to kazatelství vzali: 'Pane Bože, kdyby se to...' Tehdy to bylo pro mě něco naprosto nepředstavitelného, že bych já někdy kázal evangelium, protože jsme viděli, jak je to v pohrdání. Jak tatínek ve skutečnosti, když jsme říkali, jaké má zaměstnání, že je kazatel, tak všichni koukali. Žádné takové pořádné zaměstnání tatínek neměl.“

  • „...si slíbili, že vynaložíme, podle daných možností, které jsme neznali tehdy, když jsme se vraceli v devětašedesátém, že vynaložíme prostě všechnu energii na to, abychom tady vytvořili prostor setkávání těch rozloučených lidí, nebo prostě těch, kteří chtějí být spolu. Tady bylo celé léto kolem 30 lidí. Vždycky po týdnu nebo po dvou týdnech se to střídalo. Takže to samozřejmě bylo velké vzrůšo pro pány policajty, ale hlavně pro ty estébáky. Oni to nedovedli pochopit. No, protože tady totiž tyhle stromy nebyly, tady to bylo hladké až nahoru k silnici a tam kolikrát zastavil trabant, diplomatický, a už to mířili na nás. To jsou prostě ty věci, co jsi mi tady ukázal [fotografie z ABS]. No, a to si furt mysleli, že já tady budu konspirovat nějaké protistátní činnosti a byli vlastně strašně rozčarovaní, že my tady furt zpíváme to aleluja, a furt žádná pořádná politika. Je to jenom ta Bible. To byly zvláštní doby, člověče, to už dneska těžko někomu z té mladé generace vylíčíš.“

  • „No a uběhlo pár dní a při jedné příležitosti, to si pamatuju, že vedle soused – Haužvic se jmenoval – to byla taková dvojvilka a on bydlel v té druhé straně, uklízel si uhlí. On to byl umělec, malíř, ale uklízel si hromadu uhlí a tatínek se tam s ním pustil do řeči. No a teď najednou vidíme, jak od tramvaje kráčí ten Kurt [syn gestapáka], samozřejmě Hitlerjugend, kudličku za pasem. A já jsem, trouba, říkal tatínkovi: ,To je on, co mě tak zmlátil.‘ No tatínek samozřejmě neodolal a vyrazil proti němu a říká mu, co to jako znamenalo a tak. Chtěl mu domluvit a on se tak jako nafoukl, tak mu tatínek dal dvě po hubě a on, načepýřený, odkráčel. No a to byl incident a oni byli tehdy Němci na své děti strašně cimprlich, tak tatínka sebrali. Čeští policajti přišli a říkali: ,To nemůže být kvůli tomuhle!‘ No, ale bylo to. Tatínka nejdříve chtěli přímo poslat na Pankrác, no a tatínek byl němčinář, tak samozřejmě rozuměl a říkal, že není nepřítel Říše, že má v Německu řadu přátel a věřících bratří. A Thomson [otec Kurta]: ,Tak to teda vypořádáme.‘ A teď tam tatínka dali na židli a teď mu tam začal: ,A počítejte!‘ A prostě ho zrychtovali tak, že byl oteklý, když přišel domů. No ale dopadlo to tedy, v Boží ochraně, dobře.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Čím, 22.02.2023

    (audio)
    délka: 01:36:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Čím, 05.04.2023

    (audio)
    délka: 01:36:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Čím, 25.04.2023

    (audio)
    délka: 02:20:31
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Opravdový život je setkání

Samuel Jan Hejzlar, 1969
Samuel Jan Hejzlar, 1969
zdroj: Archiv pamětníka

Samuel Jan Hejzlar se narodil 14. června 1936 manželům Bohumile a Samuelu Hejzlarovým z Bystré u Dobrušky. Své dětství prožil v Praze na Bílé Hoře, odkud se po válce rodina přestěhovala do Liberce, kam byl otec povolán ke službě novému evangelickému sboru. Zde pamětník vystudoval gymnázium a následně Fakultu strojní na Vysoké škole technické a textilní. V letech 1957–1959 absolvoval základní vojenskou službu, během níž prošel hlubokou vnitřní konverzí. Životní směřování pamětníka poznamenalo nečekané uzdravení tatínka z těžké nemoci, po kterém začal vážně uvažovat o službě v církvi. V roce 1962 vstoupil do manželství s Danou Voříškovou, s níž vychoval tři děti. V šedesátých letech působil jako učitel na střední škole plavební v Děčíně. Právě tam vznikla myšlenka na cestu po evropských tocích, kterou se studenty – za vydatné pomoci německých přátel – vykonal o prázdninách roku 1969. Krátce poté mu byla činnost ve školství zapovězena. Pamětník nastoupil na místo správce evangelické ubytovny Sola Fide v Janských Lázních a za pomoci německých přátel zde inicioval projekt setkávání mládeže východního a západního Německa. Když se tato iniciativa stala pro režim, a v důsledku toho i pro církev, neúnosnou, našel si zaměstnání u vodohospodářů a projekt setkávání postupně přenesl do blízkosti Slapské přehrady, kde pro svou rodinu a přátele vybudoval vlídné zázemí. Státní souhlas ke kazatelské činnosti získal až v roce 1986, pověřen byl správou berounského, později dobříšského sboru. Dům Samuela a Dany Hejzlarových zůstává místem setkávání do dnešních dnů (2023).