Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Helanová (* 1937)

• narozena 26. ledna 1937 v Praze v česko-rakouské rodině

• otec Ferdinand Kölbl pocházel z Vídně, v době narození pamětnice však jeho rodiče žili v Ústí nad Labem

• matka Růžena, za svobodna Dvořáčková, pracovala jako švadlena v módním salonu

• začátkem roku 1942 otec povolán do wehrmachtu

• do roka zahynul na východní frontě v bitvě u Voroněže

• jako dítě prožila pamětnice bombardování Prahy a byla svědkem ústupu německých vojsk přes Libeňský most

• po válce byla matka vyšetřována jako manželka německého vojáka, souzena podle Benešových dekretů

• rodina nebyla odsunuta, matka však teprve po několika letech získala československé občanství

• dědeček z otcovy strany se legálně vystěhoval do Německa

• vystudovala obchodní školu

• pracovala jako administrativní síla v Ústředním svazu spotřebních družstev

• většinu života pracovala v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů

• v 80. letech rodina zvažovala odchod do emigrace, rozhodla se zůstat v Československu

Smíšené česko-německé rodiny se v době nástupu nacismu, během druhé světové války i po ní často dostávaly do tíživých situací a musely čelit neradostným dilematům. Česká i německá strana na ně pohlížely s podezřením a uplatňovaly proti nim nejrůznější perzekuce. 

Tak tomu bylo i v případě rodiny, v níž vyrostla Jitka Helanová, rozená Kölblová. Narodila se 26. ledna 1937 v Praze a většinu svého života prožila v Holešovicích, v činžovním domě v Dělnické ulici, v bezprostředním sousedství Libeňského mostu. Její otec Ferdinand Kölbl byl původem Rakušan, jehož rodina pocházela z Vídně. Jeho otec, důstojník c. k. armády, se i s rodinou služebně několikrát stěhoval a nakonec rodina zakotvila v Ústí nad Labem. Maminka Růžena, za svobodna Dvořáčková, byla Češka původem z pražských Nuslí. 

Dětství, které skončilo příliš brzy

Na jaře 1938, kdy došlo k anšlusu Rakouska, dostal Ferdinand Kölbl automaticky německé občanství a spolu s ním i jeho žena Růžena, která si nicméně ponechala českou národnost. 

Jejich jediná dcera Jitka si na první roky s otcem uchovala idylické vzpomínky: hovoří o tom, jak mu s maminkou chodily naproti k přívozu, když se vracel z práce v karlínském závodě Aero. „Každou z nás si vzal z jedné strany, maminku vedl pod paží, já jsem mu strčila ruku do kapsy, kde mi ji stiskl svojí horkou dlaní, a já jsem byla hrozně šťastná.“ Vzpomíná, jak ji tatínek vozil na saních, přestože napadl jen tenký poprašek sněhu, anebo jak se pozvracela na houpačce a on ji potom oblečenou sprchoval ve vaně. 

Rodiče měli v jejích očích romantický vztah. „Maminka byla velmi krásná. Byla vyučená dámskou krejčovou, pracovala v salonu Mimi, ale součástí její profese bylo i předvádění modelů, protože měla moc hezkou postavu.“ Podle jejích slov otec pro matku často sám vybíral oblečení a šperky, platil jí pomocnici v domácnosti, chodil s ní do společnosti, například na premiéry filmů s Vlastou Burianem. 

Doma mluvili česky, protože maminka se nikdy dobře nenaučila německy. Jitka Helanová vzpomíná také na otcovu sestru, tetu Idu, přezdívanou Hexinka, která žila ve Františkových Lázních, a na rakouské prarodiče v Ústí nad Labem: „Oni tam měli secesní vilu, která byla opravdu velice ponurá a studená.“ Babička i teta měly klášterní výchovu, hovořily několika jazyky a rodina žila na vysoké společenské úrovni. „Dědeček pořád zůstával vojákem, byl takový akurátní. Každé ráno si bral takový bílý kabátek, který musel být perfektně vyžehlený.“ Prarodiče z Ústí ani teta podle jejích slov nikdy nesympatizovali s nacismem. 

Na příbuzné z matčiny strany naopak nemá hezké vzpomínky a hovoří o nich jen málo. Domnívá se, že matce zazlívali sňatek s Rakušanem a později, když se ocitla ve finančních potížích, jí nijak nepomohli. 

Otce nezachránily ani saně Červeného kříže

Na Ferdinanda Kölbla, vzhledem k tomu, že byl ženatý s Češkou, pohlížely německé úřady jako na nespolehlivého, a tak byl začátkem roku 1942 povolán na frontu. Zřejmě k tomu přispěla i skutečnost, že otec se ve společnosti nechával slyšet, že s okupačním režimem a s válkou nesouhlasí. Odjel nejprve do francouzského Calais, záhy byl ovšem převelen na východní frontu, na Ukrajinu. Nelibost jeho velitelů dost možná vzbuzovalo i to, že domů psal dopisy v češtině. 

O Vánocích 1942, tedy necelý rok po jeho odchodu, dostala Růžena Kölblová zprávu, že po bojích u Voroněže se nedostavil ke své jednotce, a byl tedy prohlášen za nezvěstného. Naděje, že se mu snad podařilo zběhnout, bohužel zmizela s návštěvou jednoho z vojáků z jeho jednotky: „Zazvonil u nás nějaký pán, který měl pásku přes oko, berle a neměl nohu. Říkal, že tátu v posledních dnech viděl a že byl v tak zuboženém stavu, že nelze předpokládat, že by se zachránil. Švýcarský Červený kříž jezdil na frontě se saněmi a sbíral raněné. Otec prý byl na tom tak špatně, že nedokázal na saně ani vylézt.“ 

Její matka žila po manželově smrti dosti osaměle: s vlastní rodinou neměla dobré vztahy a manželova rodina žila za hranicemi protektorátu. Bývalý manželův kolega jim však tu a tam přinesl potraviny, stejně jako místní řezník, pan Dařílek. 

Do krytu chodila ráda. Alespoň tam nebyla sama

Na podzim 1943 Jitka nastoupila nejprve do německé školy v Troje. „To bylo šílené trauma. Jednak jsem zpočátku nerozuměla moc německy, jednak se se mnou německé děti nekamarádily. A ještě jsem měla jeden handicap: byla jsem totiž levačka a paní učitelka mě nutila psát pravou rukou. Byla to velice zlá ženská, řvala na mě a dělala mi v písance linky doprava, do kterých jsem musela písmenka vtěsnat. Psychicky jsem na tom tedy nebyla zvlášť dobře.“ 

Od začátku roku 1945 však už do školy nechodila, jednak kvůli náletům, později proto, že most, přes který chodila z Holešovic do Troje, byl koncem války ostřelovaný. Maminka jí koupila český slabikář Poupata a Jitka se učila sama doma. 

Konec války přinesl mnoho dramatických situací, které začaly únorovými nálety na Prahu: „Maminka byla totálně nasazená ve fabrice na plynové masky u nás v Holešovicích. Každý den tedy chodila do práce a já jsem byla sama doma. Měla jsem klíč na krku a v předsíni připravený kufřík, se kterým jsem při poplachu chodila do sklepa. Ne že bych se na to přímo těšila, ale byla to pro mě příjemná společenská událost. Doma jsem byla pořád sama a ve sklepě se sešel celý dům, sousedé si se mnou povídali a byli na mě hodní. Maminka pak přišla z práce až večer, celá šílená, co se se mnou stalo.“  

V květnových dnech Jitka s maminkou viděly, jak pod jejich okny po Libeňském mostě prchá německá armáda. Posléze byl celý dům evakuován do areálu nedalekého holešovického pivovaru: „Bylo nebezpečí, že prchající Němci budou tyhle domy ostřelovat.“ 

Matka vyvěsila z jejich okna v prvním patře trikoloru. Někteří kolemjdoucí, kteří věděli, že v bytě žije napůl německá rodina, proto do oken házeli kameny. To byla však jen předzvěst problémů, které je těsně po válce začaly pronásledovat. 

Traumata, která se táhnou celým životem

Vzhledem k tomu, že Růžena Kölblová měla za manžela příslušníka wehrmachtu, se po válce stala terčem vyšetřování. Podle slov Jitky Helanové ji několikrát, vždy bez předchozího ohlášení, vozili k výslechům na ministerstvo vnitra, kam si brala dceru s sebou, protože ji neměl kdo pohlídat. Přesný důvod tohoto vyšetřování Jitka Helanová nezná: „Asi kvůli tátovi, a jak jsme vlastně získaly tu německou příslušnost.“ Hrozilo, že obě budou muset v rámci odsunu Němců odejít do Německa. Matka byla z této nejistoty ve velmi špatném psychickém stavu. Později se dceři svěřila, že když s ní chodila po Libeňském mostě, uvažovala o tom, že ukončí svůj život skokem do řeky a dcerku vezme s sebou. 

Vyšetřování skončilo soudem podle Benešových dekretů. Soud přijal jako polehčující okolnost, že matka si po celou válku ponechala českou národnost, a tak dostávala stejné potravinové lístky jako všichni Češi, neměla žádné výhody, které se týkaly jen Němců. Díky tomu směla zůstat v Československu, ještě několik let po válce však neměla československé občanství, a stále tak nad ní visela hrozba dodatečného odsunu: „To trvalo několik let, kdy se musela chodit hlásit jako cizinka. Stále jsme neměly jistotu, že tady můžeme zůstat, pořád nad námi visel Damoklův meč, že si na nás někdo vzpomene a můžou nás odsunout dodatečně.“ Navíc i později, když matka dostala československé občanství, měla v občanském průkazu záznam, že byla souzena podle Benešových dekretů. Ten jí vymazali až v rámci amnestie. 

Jitka Helanová hovoří o tom, že i ona sama si odnesla těžké psychické následky z tohoto krušného období, kdy žila s maminkou prakticky v izolaci a ve stálé úzkosti: „Dnes se starší lidi často pohoršují, že s dětmi se příliš ,nadělá‘, když se jim věnuje péče psychologů a psychiatrů. Ale řeknu vám, že kdybych bývala měla v této oblasti nějakou pomoc, asi bych celý život prožívala trochu jinak. Měla jsem z toho dětství traumata, která se se mnou táhla až do dospělosti.“ 

Co ty punčochy způsobily za problémy! 

Kromě toho, že matka byla terčem policejního vyšetřování, se stala také cílem nevraživosti některých lidí ze sousedství: „Brojili proti ní lidé z takového spolku u nás v Holešovicích. Vedla je paní, která ztratila syna v koncentračním táboře. Ta jednou přišla za maminkou a vykládala jí věci, které jsem neslyšela, ale maminka potom hrozně plakala. Okruh lidí kolem téhle ženy na maminku nevražil, stále ji sledovali, co dělá a co nedělá.“ 

Růžena Kölblová byla v té době „na tapetě“ nejen jako žena německého vojáka, ale také jako nápadně krásná a elegantní dáma. Těsně po skončení války se do domu v Dělnické ulici přistěhoval mladý židovský pár manželů Borských, kteří za války uprchli do Anglie a nyní se chystali přesídlit do Austrálie. Paní Borská si nechala od Růženy Kölblové ušít několik modelů a na oplátku jí kromě honoráře darovala také nylonky. „Kdybyste viděli, co ty punčochy způsobily za problémy!“ říká Jitka Helanová. „Co ti lidi z toho nadělali, že maminka má známosti a jak může mít takovéhle punčochy.“ Manželé Borští její matce také nabídli, aby se k nim i s dcerkou připojila na cestě do Austrálie, kde jí byli ochotni financovat založení módního salonu: „Tam nikde nebyla zakázková krejčovství, jenom konfekce. Oni viděli, že mamka má vkus a že by ho mohla uplatnit.“ Růžena Kölblová jejich nabídku odmítla, ale ještě dlouho po válce si s nimi dopisovala. 

Revoluční gardy v babiččině vile

O prázdninách 1945, kdy se matka potýkala s již zmíněnými problémy, poslala Jitku na celý měsíc k prarodičům do Ústí nad Labem. I tam musela tehdy osmiletá dívka dojet sama vlakem z Masarykova nádraží. 

Toho léta, kdy byla Jitka na návštěvě u prarodičů, se stala svědkem řádění takzvaných Revolučních gard v domě Kölblových: „Byli to takoví robustnější chlapi s červenými páskami na rukávu. Pozdravila jsem je, ale toho si ani nevšimli. Přišli do ložnice, začali otevírat skříně a brát si z nich věci. Babička tam měla takové záclony, říkalo se jim story, a pro mě do výbavy ložní prádlo. To všechno si vzali.“ 

Ani prarodiče nebyli odsunuti. O svou vilu přišli v důsledku Benešových dekretů, mohli v ní však nadále bydlet jako nájemníci. Babička, na které se těžce podepsala ztráta syna, brzy po válce zemřela a dědeček Kölbl se začátkem padesátých let legálně vystěhoval do Německa. Teta Ida ve Františkových Lázních pracovala roku 1945 jako tlumočnice pro americkou armádu a spolu s ní poté i s rodinou přešla do americké okupační zóny v Německu. 

Po odchodu této části rodiny do zahraničí s nimi Jitčina matka přerušila veškerý styk: „Maminka se strašně bála. Oni po nás takzvaně šli, takže nechtěla vzbuzovat žádné podezření.“ Proto si s prarodiči ani nedopisovali. Pouze jednou za rok dostávala od dědečka přání k svátku. „Ta rodina se takhle nějak rozpadla, kontakty nebyly. Až v šedesátých letech se mamince ozvala teta Ida, měly asi hodinový telefonát. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu už nemohla přijet na návštěvu, ale děkovala mamince, že zůstala tátovi celý život věrná a nikdy se znovu neprovdala.“ Když dědeček Kölbl v šedesátých letech zemřel, Jitka jako vnučka si mohla nárokovat část jeho dědictví, ale rozhodla se ho vzdát ve prospěch tety Idy, která se o něj v pozdním věku starala. 

Matky si stěžovaly, že učitelka nadržuje Němce

Růžena Kölblová po válce trvala na tom, že Jitka nesmí na veřejnosti ani promluvit německy. Dívka tak svůj druhý jazyk postupně zapomněla a už nikdy se německy dobře nenaučila. 

V září 1945 nastoupila do české školy, kde se jí postupně začalo dařit a brzy měla lepší známky než mnohé děti, které do české školy chodily od začátku. Některým rodičům to bylo trnem v oku: „Tři nebo čtyři matky si chodily do školy stěžovat, že učitelka nadržuje Němce. Ale pak to utichlo a už jsem problémy neměla.“ 

Matka nastoupila jako švadlena do vyhlášeného salonu Rosenbaum na Národní třídě. „Tam šila i Hana Benešová. Maminka na ni zkoušela šaty a říkala, že to byla opravdová dáma, která se oblékala elegantně, ale velmi jednoduše.“ 

V důsledku Benešových dekretů byly matce zabaveny zbylé úspory po otci, ale stát jí každý měsíc uvolňoval určitou částku jako výživné na dceru. Přesto se jako matka samoživitelka potýkala s velkými finančními problémy. „V době měnové reformy roku 1953 už jsme neměly co měnit. Maminka si na tu výměnu musela ještě půjčit.“ 

Na ministerstvo zahraničí? Leda omylem! 

Růžena Kölblová byla řadovou členkou národně sociální strany, komunistický převrat tedy rozhodně nepřivítala v dobrém. Jitka Helanová vzpomíná na smrt Jana Masaryka v březnu 1948: „S děvčaty ze školy jsme se o to hodně zajímaly. Žádná z nás nevěřila tomu, že z okna vypadl sám. Už tehdy, jako děti, jsme si říkaly, že ho někdo musel shodit.“ 

Po ukončení základní školy roku 1952 nastoupila Jitka Helanová na obchodní školu. Na konci studia dostala umístěnku jako administrativní pracovnice na ministerstvo zahraničí: „S maminkou jsme si lebedily, že konečně vydělám nějakou korunu, byl tam plat 1050 korun. Ale na škole byla profesorka Zemanová, která učila politickou ekonomii. Pídila se po tom, proč jsem v dotazníku u jména svého otce udělala jenom křížek, jako že je mrtvý. Ona po tom šla a zjistila, co jsem zač. Udělala z toho ve škole strašný cirkus, dokonce i ředitel se třásl o místo. Takže potom jsem šla pracovat na Ústřední svaz spotřebních družstev za 622 korun měsíčně.“ 

Po dvou letech Jitka prostřednictvím svého kamaráda získala místo administrativně-technické pracovnice v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Tam pracovala až do svého odchodu do důchodu. „Tam jsem se měla moc hezky, byli tam báječní lidé.“ 

Se svým manželem Karlem Helanem se Jitka seznámila už v šesté třídě základní školy, prožili spolu dětskou lásku a po jeho návratu z vojny se k sobě vrátili. Vzali se roku 1962 a narodil se jim syn Karel. 

Naděje a zklamání roku 1968

Vzhledem ke svému „kádrovému škraloupku“ v podobě tatínka Rakušana nemusela Jitka Helanová nikdy čelit nabídkám na vstup do KSČ. Její manžel, který pracoval jako dílenský mistr v ČKD, vstup do strany odmítl. 

Jako třicátníci oba nadšeně prožívali politické uvolnění během Pražského jara. V té době se začalo lépe dařit i její matce, která prostřednictvím advokáta Donnera využila možnosti zažádat si jako vdova po vojákovi wehrmachtu o odškodnění z Německa. Každý měsíc potom dostávala z Německa příspěvek, který jí byl vyplácen v tuzexových bonech. 

Okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožívala Jitka Helanová jako velký šok: „Ráno jsem vstávala do práce, pustila jsem si rádio a teď takovéhle zprávy. Otevřela jsem okno, abych vyvětrala, a myslela jsem, že snad ještě spím: celá Dělnická ulice pod našimi okny byla plná ruských tanků,“ vypráví. „Letěla jsem do práce a tam už bylo pozdvižení. Komunisti si rvali vlasy, co nám to ti Rusové udělali.“ Společně s kolegy podepsala Jitka Helanová protestní petici, kterou odnesli na jugoslávskou ambasádu, odkud měla být předána zahraničním médiím. Protože práce v ústavu v prvních dnech okupace nebyla možná, zaměstnanci poté odjeli na chmelovou brigádu. 

Ten punc nemůžete jen tak zahodit

V době normalizace se Jitka Helanová s perzekucí kvůli svému původu již nesetkávala. Vzpomíná si pouze na jediný případ, k němuž došlo na začátku sedmdesátých let. V rámci zaměstnání se tehdy měla zúčastnit konference států RVHP a vyplňovala dotazník v ruštině. Jednou z položek dotazníku byla také otázka na styk s příbuznými v zahraničí. Jitka Helanová zapomněla uvést tetu Idu, která v té době ještě žila v Německu. „A představte se, že mě kvůli tomu odvezli k výslechu do Bartolomějské. Byl to normální křížový výslech. Sama jsem si tam pak na stroji musela napsat protokol a podepsat ho. Potom mě pustili.“ 

Podle svých slov s manželem pravidelně poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, sledovali zprávy o domácím disentu. V osmdesátých letech po mnoha pokusech konečně získali výjezdní doložku a mohli jet i se synem na návštěvu k manželovým příbuzným ve Švýcarsku. Tehdy uvažovali o emigraci, ale nakonec se rozhodli vrátit domů: „Později jsme toho litovali. Na těch pár let by to ještě stálo za to.“ 

V roce 1989 s radostí přivítali pád komunismu. Poté získala manželova rodina v restituci činžovní dům v Holešovicích na rohu ulic Dělnická a Komunardů, tedy jen pár kroků od jejich dosavadního bydliště. Manžel uvažoval o projektu na rekonstrukci domu, ale jeden z dědiců – starší strýc – trval na tom, aby se dům prodal. Manžel Jitky Helanové zemřel v roce 2006. 

Na závěr rozhovoru Jitka Helanová uvádí, že vzhledem ke svému původu stále cítí jakousi abstraktní vinu za hrůzy druhé světové války. „Ten punc, že jsem byla na té druhé straně a že se děly takhle šílené věci, to prostě nemůžete jen tak zahodit. Lidi by se z toho měli poučit a nemělo by se to opakovat,“ říká. „O to víc odsuzuju, co dnes dělají Rusové na Ukrajině. Jsem úplně nepříčetná z toho, že v jednadvacátém století je něco takového možné.“