Jitka Helanová

* 1937

  • „Konec války mám v hlavě tak, že moje maminka byla totálně nasazená, to znamená, že jsem ji celý den neviděla. Byla jsem sama doma, měla jsem už klíč na krku, byl připraven malý kufřík a měla jsem připravenýho medvěda a věděla jsem, že když začnou houkat, tak že musím prostě vzít kufr a jít do sklepa. Já jako dítě, ne že bych se na to těšila, to by asi bylo hloupý, ale prostě pro mě to byla taková společenská událost, protože jsem pořád byla sama, a ve sklepě se sešel celej dům a bavili se se mnou a byli na mě hodní. Takže takhle jsem to přežívala. A s maminkou jsem se viděla třeba až večer, když přišla z práce. Byla celá šílená, co se se mnou stalo nebo co se dělo. No a takhle to vypadalo.“

  • „Vím, že maminka byla kolikrát v takovým rozpoložení, že mě vzala na procházku na Libeňský most a dívala se do tý vody, a později mi říkala, že přemýšlela, jestli mě má vzít, skočit, nebo neskočit, že to byly zoufalý věci. Teď jsem se z toho úplně roztřásla, no. Prostě, bylo to hrozný, no, ale hlavně: já jsem totiž tím, že jsem nesměla nikdy nic povídat. Prostě maminka byla stále vystrašená a pořád to na mě přenášela. Tak já jsem byla pořád psychicky zatížená, jednak tím odchodem toho táty a tím, že ta máma se pořád něčeho bála, což na mě teda přenášela, no.“

  • „To vám ještě řeknu zajímavou věc: právě u nás v domě, protože tam byl poměrně drahej nájem, tak se tam měnili nájemníci a jeden čas tam, asi v roce 1945, se tam přistěhovali na krátkou dobu dva mladí lidé, židovská rodina, která přijížděla z Anglie a chtěla dál cestovat do Austrálie, ale u nás v Praze si udělali takovej oddych. Byla to židovská rodina, veliký sympaťáci. A ta paní viděla, že mamka i přesto, v čem jsme my dvě žily, je pořád elegantní. Měla ještě pozůstatky oblečení z toho, co si pořídila s tátou. A ta paní ji požádala, jestli by jí mamka něco neušila. K tomu také došlo. Takže maminka paní Borské šila a paní Borská jí za to dávala nylonky. Peníze zřejmě taky, ale ty punčochy, kdybyste viděli, co ty punčochy způsobily za problémy! Co ty lidi z toho nadělali, co moje maminka má za známosti, že může mít takovýhle punčochy! Jen chci říct, jak lidi jsou strašně zlí i kvůli těmhle detailům. No a paní Borská mamince nabídla, že s manželem jedou do Austrálie, a že když bude mamka chtít, abychom my dvě jely spolu s nimi, že oni mají takový finanční prostředky, že by jí tam pomohli zařídit módní salon. Protože tam nikde nebylo zakázkový krejčovství, tam všude byla konfekce, a oni viděli, že mamka má vkus a že by to mohla nějakým způsobem uplatnit, tak chtěli do ní investovat a chtěli, abychom s nimi odjely. Což teda maminka neudělala. No ale byli to bezvadný lidi, ještě nám pak psali léta a byli opravdu výborní.“

  • „Já vím, že jsem se nějak pohybovala teda po tom domě, ale pak jsem, protože ta ložnice byla v patře, tak nějak jsem tam šla, už nevím, z jakých důvodů, ale prostě jsem tam došla. No a za chvilku za mnou tam přišli dva nebo tři chlapi. Myslím, že byli tři. Normálně suverénně tam vlezli. Já jsem snad ještě zdravila, toho si vůbec nikdo nevšiml, a začali otvírat ty skříně. Viděla jsem opravdu, jak si brali věci. Vím, že babička tam měla nějaké záclony, říkalo se tomu story. To byly takový vyšívaný hedvábný nebo průhledný závěsy, krásný. A právě tam pro mě babička měla snad i nějakou výbavu. Ložní prádlo. A to všecko si vzali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.05.2022

    (audio)
    délka: 01:46:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Stále nad námi jako Damoklův meč visela hrozba odsunu

Jitka Helanová cca roku 1980
Jitka Helanová cca roku 1980
zdroj: archiv pamětnice

Jitka Helanová se narodila 26. ledna 1937 a celý život prožila v pražských Holešovicích. Její otec Ferdinand Kölbl byl Rakušan, matka Růžena, za svobodna Dvořáčková, Češka. Po anšlusu Rakouska získala celá rodina německou státní příslušnost, matka si ale v dokumentech ponechala českou národnost. Otec byl roku 1942 povolán do wehrmachtu a do roka zahynul na východní frontě v bitvě u Voroněže. Růžena Kölblová byla po válce vyšetřována jakožto manželka vojáka německé armády a souzena podle Benešových dekretů, čelila také ústrkům ze strany některých sousedů. Do odsunu nakonec nemusela zejména díky tomu, že si za války ponechala českou národnost. Období nejistoty a perzekuce se však podepsalo na její psychice a také Jitka jako dítě trpěla úzkostmi. Příbuzní z otcovy strany nebyli odsunuti, ale po válce se legálně vystěhovali do Německa. Jitka vystudovala střední obchodní školu a po maturitě roku 1956 nastoupila jako administrativní pracovnice v Ústředním svazu spotřebních družstev. Od roku 1958 až do svého odchodu do penze potom pracovala v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Roku 1962 se provdala za Karla Helana, narodil se jim jeden syn. V osmdesátých letech zvažovali odchod do emigrace za manželovými příbuznými ve Švýcarsku, ale nakonec se rozhodli vrátit domů. Po roce 1989 manželova rodina restituovala činžovní dům na rohu ulic Dělnická a Komunardů.