„Po roce 1945 se znovu ozvaly hlasy lipnických komunistů. Teď budu mluvit o věcech, které byly v naší rodině podávány vždy velmi negativně. Moji rodiče mi vyprávěli, že největší problémy po válce vznikaly udáváním Němců Němci, bývalými obyvateli Lipnice, kteří se hlásili ke komunistům. Věřili, že si v novém Československu zajistí tímto udáváním výhody. Při té příležitosti ale musím ještě dodat: Roku 1945 se novým starostou Lipnice stal Antonín Rýdl. Rodina tohoto Čecha přišla do Lipnice již před první světovou válkou. Sestra mi říkala, že hrál velmi důležitou úlohu i v životě naší rodiny. Snažil se, aby všechna udání Lipničanů jinými Němci byla poctivě prověřena. Moji rodiče ho znali mnoho let. Myslím, že otec se přátelil buď s ním, nebo s jeho ženou. Společně spolu trávili volné chvíle, hráli karty. Antonín Rýdl zařídil, že má sestra, která tehdy již byla učitelkou, nebyla poslána někam úplně pryč, což se tehdy mladým dívkám běžně stávalo a bylo to pro ně dost zlé. Místo toho mohla zůstat v Lipnici a dostala za úkol starat se o zdejší knihovnu.“
„Když člověk ve škole nebo i později tuto tematiku naťukl, neměli pro to místní moc pochopení. Také můj nejlepší kamarád na gymnáziu, když jsem se o tom před ním někdy zmínil, namítal, že to přece dopadlo dobře. Tak potom o tom člověk už moc nemluvil. Bylo to vyžehleno, ale psychické problémy nebyly tematizovány. I když je člověk později třeba úspěšný v práci, tak život přece není jen o kariéře a o materiálních věcech, ale také o rodinných příbězích. To patří k životu každého, k jeho identitě. A proto je nutné mít možnost o takových příbězích mluvit, i když jsou smutné. Od mého kamaráda to nebylo tehdy citlivé, ale stejně to dál byl můj kamarád. Myslím, že mnohým by pomohlo obecné prohlášení, že vyhnání byla nespravedlnost. Jenže se čeká, až ta generace vymře. Samozřejmě, mnozí již zemřeli, ale paměť přetrvá dále, dokud o tom budou knihy. A těch je hodně. Pořád jsou a budou lidé, kteří se o téma zajímají, a proto vzpomínky nevymřou.“
"Ve škole nás učil náboženství ramsauský farář. Byl to extrémně konzervativní katolický duchovní, velmi reakční. Zastával staré představy o výchově. Když jsme při mši dostatečně nedávali pozor – nebo alespoň si to on myslel –, zavolal si nás po obřadu do sakristie a dal nám bičem. Zcela jistě to mnohý odnesl i nevinně. To bylo na jedné straně. Na druhé straně se velmi zasloužil o integraci vyhnanců a uprchlíků. Mohu to ilustrovat následujícím příkladem: Měli jsme náboženství a připravovali se na Květnou neděli. Zvykem na Květnou neděli bývá, že se jde procesím upomínajícím na Kristův příjezd do Jeruzaléma. Věřící si nesou s sebou takzvané palmové ratolesti, svázané vrbové kočičky. Běžně je nosí pouze kluci, jejichž rodiny vlastní dům a statek. Palmové ratolesti jsou v kostele vysvěceny, následně je část z nich položena na rodinný hrob, další část ve štítu domu a poslední pak do svatého koutku ve světnici. Pamatuji si, jak mi řekl: 'Ty půjdeš taky s ratolestmi.' Já jsem ale odpověděl: 'My tady přeci nemáme hrob, nemáme tu dům, nemáme ani pole!' A on zopakoval: 'Ty půjdeš také s ratolestmi.' A to byla revoluce. Revoluce v tom smyslu, že jindy to byla tradice, teď ale přišli uprchlíci a všechno se změnilo. Nebo když bylo první svaté přijímání. Běžné bylo, že se všechny děti zkoušely, které z nich půjde dopředu a bude předříkávat modlitbu. Vyzkoušel všechny, ale vybral si mě. Údajně jsem byl prvním dítětem vyhnanců, které tuto úlohu dostalo. Tento kněz později ještě dlouho udržoval čilý kontakt s mojí matkou. Říkal mi, že k ní rád chodí, protože mu chutnají sudetoněmecké dobroty. Maminka dělala koláče s mákem a podobně.“
Wilfried Heller se narodil 8. května 1942 v dnes již neexistující obci Lipnice na Sokolovsku. Když mu byly čtyři roky, byla jeho rodina vysídlena do bavorského Ramsau. Protože byl otec vážně nemocný, obživa rodiny ležela na matce. Pamětník začal navštěvovat místní základní školu, gymnázium vychodil v Berchtesgadenu. Poté odešel studovat do Heidelbergu (částečně také Erlangenu) a věnoval se historii, geografii, germanistice, filozofii a pedagogice. V roce 1969 získal doktorát v oboru geografie, následně působil na katedře geografie na univerzitě v Göttingenu. V roce 1978 se habilitoval. V letech 1979–1982 se na dolnosaském ministerstvu vědy a umění věnoval reformě vysokého školství. Poté se opět vrátil k akademické dráze a na univerzitách v Göttingenu a Postupimi se věnoval zejména sociální, kulturní a hospodářské geografii. Ačkoliv se ve svém výzkumu věnoval migračním procesům mj. ve střední a východní Evropě, bádání v Československu (a o Československu) se záměrně vyhýbal. Svůj vztah k původní vlasti tak našel znova až na konci 90. let. Zpracoval mj. monografii o svém rodišti Lipnici, obci, která v 70. letech zanikla v důsledku těžby hnědého uhlí.
