Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Yvetta Hendrichová (* 1929)

• narozena se 16. srpna 1929 v Paříži

• její otec Jaroslav Novák byl zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí

• po narození Yvetty se rodina vrátila do Prahy

• v roce 1935 byl otec povolán do Bruselu v Belgii

• Yvetta začala v Bruselu chodit do školy

• po obsazení Československa v roce 1939 vyslanectví v Bruselu obsadili Němci

• Novákovi prchli do Francie a odtud se dostali do Londýna

• otec se přihlásil do služeb exilové vlády

• Yvetta navštěvovala v Anglii internátní francouzské lyceum

• roku 1947 se Yvetta vrátila po maturitě do Prahy

• roku 1951 absolvovala české gymnázium

• provdala se za filologa a francouzštináře Josefa Hendricha

• pracovala jako překladatelka a tlumočnice do francouzštiny

• procestovala mnoho socialistických zemí

• manžela se snažila StB získat ke spolupráci a byli sledováni

Yvetta Hendrichová, roz. Nováková, se narodila 16. srpna 1929 v Paříži. Její otec Jaroslav Novák byl zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí. Pocházel ze Smíchova z jedenácti dětí. Matka Aurelie Vosíková byla po mamince poloviční Slovinka, ale žila v Praze na Valech a s Jaroslavem se seznámila v Sokole na Malé Straně.

Kvůli otcově práci v diplomacii rodina měnila místo pobytu každých pět let. Kolem roku 1924 otce přeložili z Prahy do Paříže, po narození dcery Yvetty se Novákovi přestěhovali zpět do Prahy, kde žili šest let, do roku 1935. Poté otce povolali do Bruselu a opět s sebou vzal celou rodinu. Yvetta tam nastoupila do první třídy.

„Spolužačky mě tam nepřijaly hezky. Cítily, že jsem cizí element. Neuměla jsem francouzsky, chodila jsem jinak oblékaná. Nosila jsem bambulky a ony mě za ně tahaly, až je utrhaly. Nechtěla jsem se nechat mlátit a velice primitivní francouzštinou jsem to řekla učitelce. Od té doby byl klid. Za tři měsíce už jsem mluvila plynně,“ vypráví Yvetta.

Tatínek pomáhal prchajícím Čechoslovákům, nakonec musel utéct sám

V roce 1939 viděla Yvetta svoje rodiče poprvé plakat. Stáli před rozhlasovým přijímačem a právě se dověděli, že Československo obsadil Hitler. „Němci ihned obsadili československé zastupitelství v Bruselu, a když pak otec z úřadu definitivně odcházel, vzal odtud dvě razítka a tajně je používal k prodlužování pasů těm, kteří utíkali z Československa,“ vzpomíná Yvetta. Když měl tatínek návštěvu, musela hlídat u okna, zda na návštěvu nečekají němečtí špióni. Dle jejích vzpomínek se ale nikdy nic nestalo a utečenci se dostali, kam potřebovali, například do USA.

Mnoho československých vojáků, kteří chtěli bojovat proti Hitlerovi, po začátku války odcházelo do Francie. Kvůli mnichovské dohodě tu ale měli složitou pozici. Do Paříže odjel také Jaroslav Novák. Patřil mezi Čechoslováky, kteří byli mobilizačním rozkazem Československého národního výboru v Paříži podepsaným 17. listopadu 1939 povoláni do zbraně. Yvetta s maminkou zůstaly v Belgii, aby nepřerušila školu.

„Pak tatínek sám sobě napsal žádost, respektive rozhodnutí, že povoluje Jaroslavu Novákovi přejít hranice do Belgie a vrátit se s blíže neurčenou skupinou Čechoslováků. Zatelefonoval mamince, aby dala vědět jeho bývalým kolegům a připravili se na cestu, protože pro ně přijede. Když tatínek přijel, maminka už měla sbaleno. Já jsem plakala, protože mi z kufříku vyhodila panenku. Vešly se tam jen bačkory, pyžamo a medvídek,“ vypráví Yvetta.

Řidič řekl, že už dál nepojede

Yvetta vypráví, že otec přijel v noci, ráno už jeli na nádraží a vlakem se dostali do Paříže. Muselo to být v době zahájení bitvy o Francii, která začala 10. května 1940, kdy se ale ještě v Paříži nebojovalo. Bombardování 3. června 1940 už ale Yvetta zažila na vlastní kůži. „Přijeli jsme do Paříže a přivítal nás nálet. Neměli jsme kde bydlet. Spali jsme v hotelu na zemi. Bylo jasné, že v Paříži nemůžeme zůstat. Němci rychle postupovali,“ vzpomíná Yvetta.

Dle jejího vyprávění otec pomáhal na ambasádě pálit dokumenty o odvodech československých vojáků. (1. československá divize byla zformovaná ve Francii v lednu 1940). „Pamatuji si, jak z komína létaly spálené papíry,“ říká pamětnice. Dne 10. června 1940 francouzská vláda opustila Paříž a zamířila do Bordeaux, o čtyři dny později Paříž obsadil wehrmacht.

Obsazenou Paříž opouštěl, kdo mohl. Novákovi s dalšími Čechoslováky se také vydali na cestu, a to do Bretaně, kde pak Yvettu přihlásili do školy. „Chodily tam hlavně děti sezónních rybářů a moc se neučily, nic mi to tam nedalo. Když Němci postoupili na Bretaň, evakuace vojenských sil přešla do rukou Britů. Dosadili si svého velitele a my jsme utíkali v náklaďáku do Bordeaux,“ vypráví Yvetta, které tehdy bylo jedenáct let. Náklaďák vezl skupinu dalších Čechů, ona prý byla jediné dítě.

„Bylo hrozné vedro a lidé se sápali do náklaďáku. Řidič pak třeba řekl, že už dál nepojede. My jsme neměli peníze, protože tatínek co nepotřeboval, to ukládal v Čechách. Takže aby se zaplatila cesta toho řidiče, ženy sundávaly prstýnky a náramky. Jelo se mezi tou příšernou kolonou těch lidí. Byly tam vozíčky, krávy a prach z těch ulic. Bylo vedro a všechno se na nás lepilo,“ vypráví Yvetta.

Budeme vždycky spolu

Na cestě z Bretaně potkali známého s  rodinou. Jeli v malém fiatu, v němž se našlo místo pro Yvettu a její matku. Nabídl je svézt do Sables-d‘Olonne, kde by si mohly odpočinout v hotýlku, který má k dispozici. Tam se měli sejít s otcem, který do Sables-d‘Olonne dojede vlakem. Celá rodina pak měla pokračovat do přístavního města Bordeaux.

„V Sables-d‘Olonne mě maminka vysprchovala a uložila do postele. Z balkonu se pak dívala ven. Najednou viděla, jak šel nějaký muž a táhnul těžké zavazadlo a kousek dál si sedl na lavičku. Maminka přes rameno prohodila: ‚Zase jeden ubohej utečenec.‘ Pak ale najednou vykřikla: ‚Ježiš, on je to Jára!‘ Vyběhla, se svým temperamentem ho chytla a cloumala s ním. To jsem viděla z okna. Ale tatínek nemluvil. Měl křeč v čelistech. Co na té cestě viděl, to nám nikdy neřekl. Muselo to být strašné. Maminka ho vtáhla zpátky a v přízemí bylo takové bistro. Když to viděl ten majitel, řekl, že to nic není. Vzal trychtýř, dal ho tatínkovi do úst a nalil mu tam horké víno. První tatínkova slova byla: ‚Už se nikdy nerozloučíme. Budeme vždycky spolu.‘ Asi prožil ohromný strach, že už nás neuvidí,“ vypráví Yvetta.

Novákovy čekal další strastiplný kus cesty do Bordeaux najatým náklaďákem. Vzadu na korbě museli hlídat dva silní muži, aby se do vozu nesápali další a další utečenci, pobíhali tam opuštění psi. „Byl to strašný zmatek v tom vedru a prachu. Lidé na cestě i umírali, hlavně staří. Zabalili je do starého koberce a položili na stranu. Bylo to strašné,“ vzpomíná Yvetta.

Do Anglie s československými letci

V Bordeaux se Novákovi – již sami, díky otcově šikovnosti, vloudili na loď s československými letci, která mířila do Anglie. „Ta loď nestála u té platformy, ale o kus dál, aby tam nemohli nastoupit cizí lidi. Bylo tam hluboké moře na ponor lodě. Rodiče si něco šeptali a pak se maminka rozeběhla a skočila a přeskočila ten pás vody. Tatínek jí hodil kufr a pak mě vzal do náruče a hodil mě mámě. Ona mě chytla a pak se rozeběhl a přeskočil on. Tak jsme se dostali na loď. I tak se dá nalodit,“ říká Yvetta.

Velitelem na lodi byl tehdejší nadporučík letectva Stanislav Rejthar a Yvetta mu díky svým jazykovým znalostem překládala z holandštiny. To ještě netušila, že jednou bude překladatelka.

Podmínky na lodi byly tristní. „Nebylo dost pitné vody, letci seděli tam, odkud předtím Angličané vyházeli buráky a trochu to tam zametli. Záchod byl jen jeden. V přeplněné lodi se tísnilo na 250 lidí, byla tam špína a puch,“ vypráví Yvetta. Vzpomíná i na několik civilistů – těhotnou ženu jednoho polského vojáka a francouzské Židy s dcerkou. Novákovy na loď přijali proto, že tatínek byl důstojníkem (v té chvíli ve výslužbě) a ministerským úředníkem. Měli diplomatické pasy. Ostatní Češi, s nimiž Novákovi přijeli do Bordeaux, se nakonec dostali do Anglie přes Španělsko.

Spala jsem s helmou na prsou

Dne 23. června 1940 loď přistála ve Falmouthu, kde se vyčerpaných civilistů ujali dobrovolníci z humanitární organizace. Novákovi pokračovali do Londýna, aby se tam otec přes vyslanectví spojil se svými kolegy. „Tatínka si prověřili, pak pro nás z vyslanectví poslali auto a to nás odvezlo rovnou do nějakého hotelu,“ vzpomíná Yvetta.

V Londýně je brzy začaly sužovat nálety. První proběhl 7. září 1940. „Maminka mi říkala, že jsem spala s helmou na prsou. Když byl nálet, dala jsem si ji prý na obličej a spala jsem dál. A když zvonili konec náletu, tak jsem si ji zase sundala. Vůbec o tom nevím. To jsou automatismy... víte, někdy působím jako drsňák, ale ono to jinak nejde,“ vypráví Yvetta.

Bydleli v levném penzionu, zpočátku žili z podpory a počítali každý cent, Yvetta s maminkou pomáhaly v Červeném kříži, otec později pracoval pro exilovou vládu. „On byl ve finanční sekci a měl na starosti půjčku. Angličanům jsme platili za veškerou výzbroj a výstroj našich vojáků v Anglii. Takže to bylo nekonečné. Třeba i takové drobnůstky jako tkaničky do bot. Bylo toho tedy dost, a proto tam také zůstal trochu déle. Nevrátil se domů s první várkou. Musel tomu dát nějakou formu a předat to anglickému ministerstvu financí. Tatínek dostal od toho ministra pochvalu, že ty jeho účty souhlasí s jeho účty. Byla to veliká pochvala,“ vypráví pamětnice.

Letci RAF k nám jezdili na opušťák

Novákovi se v Anglii stali tzv. válečnými kmotry dvou československých letců RAF. „Mladí letci v Anglii potřebovali zázemí, rodinu, kam by se vraceli na dovolenou. My měli na starosti dva – Josefa Linharta a Františka Taibera. S ním jsme se seznámili na lodi cestou z Bordeaux. Po válce si vzal mou tetu a stal se tedy mým strýcem,“ říká Yvetta.

Yvettu rodiče přihlásili do francouzského lycea, které bylo z bezpečnostních důvodů, kvůli častým náletům, z Londýna přestěhováno až k hranicím Skotska. Yvetta se tak ocitla daleko od rodičů, navštěvovat je mohla zhruba jednou za tři měsíce. Zpočátku děti plakaly, pak si zvykly. Chodily tam děti všech národností, mnoho dětí diplomatů a mluvilo se tam výhradně francouzsky. Děti si vytvořily nerozlučná přátelství. Yvettinou nejlepší kamarádkou byla Jeannine.

„Když jsme si odbrečeli ty začátky, rodiče nám přestali chybět. Už jsme si vytvořili svůj život, svoje prostředí. V lyceu nám říkali mademoiselle a chlapcům říkali monsieur. Od deseti let. Ono to má něco do sebe, protože když vám řeknou v deseti mademoiselle, tak se přece jen chováte slušněji. Už vás nepovažují za nějakého harantíka,“ vypráví Yvetta.

Vyplakala jsem kýble slz

Konec války v Anglii prožili ve velké radosti a oslavách. Yvetta maturovala v roce 1947, poté se s matkou vrátila do Československa, kde byla naposledy ve svých šesti letech. Nastoupila do gymnázia v Drtinově ulici, kde začal boj s češtinou. Doháněla také znalosti o Československé republice. Druhou maturitu složila v roce 1951.

Přechod do nového prostředí pro ni byl velmi náročný. Jak říká, prožila kulturní šok. Nechápala obrovskou závistivost Čechů, rakouskou kulturu načančaných bálů, povrchní hodnoty svých vrstevnic a jejich nízké sebevědomí ve vztazích s mladými muži. „Vyplakala jsem kýble slz, protože jsem opustila všechna stará přátelství. Psali jsme si pak celý život,“ vypráví Yvetta. S bývalými spolužáky z lycea se scházeli na školních srazech v různých intervalech po evropských městech.

Poprvé vyrazila v padesátých letech do Paříže na pozvání ke své nejbližší kamarádce Jeannine. Dostala vízum na měsíc, ale podle tehdejších pravidel si směla vyměnit pouhých 30 franků. Cítila ponížení, že normálně pracuje a vydělává, a přesto jí stát nařizuje, kolik si smí vybrat peněz. O emigraci vůbec neuvažovala a aby zamezila případným problémům s StB, odmítla se ve Francii raději sejít s lidmi z československé komunity, kteří o setkání měli zájem.

StB chtěla spolupracovat s manželem, ne se mnou

Yvetta po absolvování gymnázia nastoupila do Centrotexu jako překladatelka, kde setrvala do roku 1954, kdy se vdala a otěhotněla. Její manžel, filolog Josef Hendrich učil francouzštinu na fakultě. Tatínek po převratu pokračoval ve finančním oddělení na ministerstvu. Jak Yvetta říká, ani její otec, ani manžel nikdy nebyli ve straně, byli však pod dozorem StB a sledovali jim korespondenci. „Po manželovi chtěla StB spolupráci a já si přestala psát s přáteli v zahraničí,“ říká pamětnice.

Chvíli pracovala jako průvodkyně. Pak jako překladatelka na volné noze pro mezinárodní organizace. Překládala z angličtiny, češtiny a španělštiny do francouzštiny, později i simultánně tlumočila. Jako tlumočnice se podívala do Angoly, na Kubu, na Kypr, do Bagdádu, Číny, Severní Koreje, Súdánu. Přestože cestovala a byla ve styku s cizinou, StB se ji dle jejích slov využít nepokoušela. „Nevím, asi jsem pro ně nebyla užitečná. Na cestách s námi vždycky jezdil někdo od nich. Získat chtěli mého muže, mě ne,“ říká Yvetta.

S manželem spolupracovala na jazykových publikacích. Jejich legendární francouzská mluvnice je žádaná dodnes.