„Zažili jste na tom útěku útrapy, tatínek měl šok, říkal, že už budete navždy spolu – a potom vás poslali do školy tisíc kilometrů daleko. Z jakého důvodu to tak bylo?“ – „Povinnost to nebyla, ale bylo to velice doporučováno. Většinou se stěhovala celá ta škola. Bylo to tam bezpečnější než v tom Londýně. Jedině že by si nějaký německý bombardér ulehčil cestu domů a pustil na nás bomby. To se tak dělalo, když jim docházelo palivo a odhazovali zátěž.“ – „A jak často jste navštěvovala rodiče v Londýně?“ – „Díky zubaři přece jen častěji.“ – „Třeba jednou za měsíc?“ – „Kdepak, tak jednou za tři měsíce. Nechyběli mi nějak. Protože už jsme si vytvořili svůj život, svoje prostředí.“ – „ Přece jen vám bylo teprve deset let...“ – „Ale říkali nám ‚mademoiselle‘ a chlapcům říkali ‚monsieur‘. Od deseti let. Ono to má něco do sebe, protože když vám řeknou v deseti ‚mademoiselle‘, tak se přece jen chováte slušněji, když vás nepovažují za nějakého harantíka.“
„Oni si tam vytvořili sekce. On byl v té finanční sekci a měl na starosti tu půjčku. Angličanům jsme platili za veškerou výzbroj a výstroj našich vojáků v Anglii. Takže to bylo nekonečné. Třeba i takové drobnůstky jako tkaničky do bot. Bylo toho tedy dost, a proto tam také zůstal trochu déle. Nevrátil se s první várkou. Musel tomu dát nějakou formu a předat to anglickému ministerstvu financí. Tatínek dostal od toho ministra pochvalu, že ty jeho účty souhlasí s jeho účty. Byla to veliká pochvala.“
„A protože jsme měli diplomatické pasy, tak on řekl, že je ochotný vzít maminku a mě do toho Sables-d'Olonne a tatínek že by jel vlakem. Chudák nám nikdy nechtěl vyprávět tu cestu, nikdy. Měli jsme domluveno, že se v Sables-d'Olonne sejdeme a tam seženeme zase nějaký povoz a pojedeme do toho velkého přístavu Bordeaux. Maminka, jak tak kouká, vidí, jak šel nějaký muž a táhne těžké zavazadlo a kousek dál si sedl na lavičku. Byly tam lavičky a z nich bylo vidět na moře. A maminka přes rameno prohodí: ‚Zase jeden ubohej utečenec.‘ Pak ale najednou temperamentně vykřikla: ‚Ježiš, on je to Jára!‘ Vyběhla, se svým temperamentem ho chytla a cloumala s ním, to jsem viděla z okna. Ale tatínek nemluvil. Měl křeč. Co viděl, to nám nikdy neřekl, po té cestě. Maminka ho vtáhla zpátky a v přízemí bylo takové bistro. Když to viděl ten majitel, řekl, že to nic není. Vzal trychtýř, dal ho tatínkovi do úst a nalil mu tam horké víno. První tatínkova slova byla: ‚Už se nikdy nerozloučíme. Budeme vždycky spolu.‘“
„Ta loď nestála u té platformy, ale o kus dál, aby tam nemohli nastoupit cizí lidi. Bylo tam hluboké moře na ponor lodě. Rodiče si něco šeptali a pak se maminka rozeběhla a skočila a přeskočila ten pás vody. Tatínek jí hodil kufr a pak mě vzal do náruče a hodil mě mámě. Ona mě chytla a pak se rozeběhl a přeskočil on. Tak jsme se dostali na loď. I tak se dá nalodit.“
„Evakuace vojenských sil přešla do rukou Britů. Ti si tam hned dali svého velitele a my jsme utíkali na náklaďáku směrem na Bordeaux. Bylo hrozné vedro a lidé se sápali do náklaďáku. Řidič třeba řekl, že už dál nepojede. My jsme neměli peníze, protože tatínek co nepotřeboval, to ukládal v Čechách. Takže aby se zaplatila cesta toho řidiče, ženy sundavaly prstýnky a náramky. Jelo se mezi tou příšernou kolonou těch lidí. Byly tam vozíčky, krávy a prach z těch ulic. Bylo vedro a všechno se na nás lepilo.“
„Maminka mi říkala, že když byl nálet v Londýně, a já jsem byla v Londýně, měla jsem na prsou helmu. Když byl nálet, dala jsem si ji prý na obličej a spala jsem dál. A když zvonili konec náletu, tak jsem si to zase sundala. Vůbec o tom nevím. To jsou automatismy... víte, někdy působím jako drsňák, ale ono to jinak nejde.“
Yvetta Hendrichová, roz. Nováková, se narodila 16. srpna 1929 v Paříži. Její otec Jaroslav Novák byl zaměstnancem ministerstva zahraničních věcí. Matka Aurelie Vosíková byla po mamince poloviční Slovinka, ale žila v Praze a s Jaroslavem se seznámila v Sokole na Malé Straně. Rodina se kvůli otcově práci v diplomacii často stěhovala. Od roku 1924 žili v Paříži, po narození Yvetty se vrátili do Prahy. V roce 1935 otce povolali do služby v Bruselu v Belgii, kde Yvetta začala chodit do školy. Po obsazení Československa nacistickým Německem v roce 1939 začala pro Novákovy strastiplná anabáze. Vyslanectví v Bruselu obsadili Němci, Jaroslav Novák pomocí ukradených razítek z ambasády prodlužoval pasy Čechoslováků, kteří utíkali do Francie, kam nakonec odešel i on, aby se zanedlouho vrátil pro své kolegy, manželku a dceru a pomohl jim dostat se do Paříže, kterou však brzy nato obsadili Němci. Novákovi se skupinou Čechů prchali na nákladních vozech do Bretaně a poté do Bordeaux, odkud se dostali lodí s československými vojáky do anglického Falmouthu, kde přistáli 23. června 1940. Odtud rodina pokračovala do Londýna, kde se otec přihlásil do služeb exilové vlády. Yvetta navštěvovala v Anglii internátní francouzské lyceum, které kvůli častému bombardování přestěhovali na sever Anglie. Rodiče vídala jen několikrát do roka. Do Prahy se Yvetta vrátila po maturitě v roce 1947 a nastoupila zde na české gymnázium, kde odmaturovala v roce 1951. Provdala se za filologa a francouzštináře Josefa Hendricha. Pracovala jako překladatelka a tlumočnice do francouzštiny, procestovala mnoho socialistických zemí, o emigraci neuvažovala. Ona ani její otec či manžel nevstoupili do KSČ, ovšem manžela se snažila StB získat ke spolupráci a byli sledováni. S manželem spolupracovala na jazykových publikacích. Jejich francouzská mluvnice je žádaná dodnes.
