Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Hercíková (* 1936)

• narozena 3. ledna 1936 v Újezdu u Brna

• při bombardování 24. dubna 1945 přišla o ruku

• stejná bomba zabila jejího o tři roky staršího bratra Jaromíra

• v roce 1945 se s rodinou přestěhovala do Liberce

• v roce 1968 po okupaci Československa vystoupila z KSČ

• manžela Ing. Václav Hercíka vyhodili po okupaci v roce 1968 z VŠST

• vystudovala literárně-dramatický obor pro lidové školy umění na DAMU

• založila a vedla literárně-dramatické oddělení na Lidové škole umění v Liberci

• vychovala mnoho úspěšných herců

• je autorkou několika sbírek poezie

Obrovské radosti z osvobození se dočkali lidé v jihomoravské obci Újezd u Brna na svátek svatého Jiří 24. dubna 1945. Většina rodin poschovávaných v krytech se vydala zpět do svých domovů. Devítiletá Milena Koutná si šla hrát ven s bratry Jaromírem a Jiřím a s ostatními kluky a holkami.

Ale ustupující wehrmacht za sebou ničil vše, co by mohlo padnout do rukou Rudé armády, a ještě provedl na Újezd nálet. Německý vzdušný útok rozmetal na padrť naprosto uvolněnou a euforickou náladu osvobozených obyvatel obce. 

V blízkosti hloučku dětí dopadla letecká puma z letounu, který vzápětí spadl sestřelený k zemi. Střepina z bomby připravila bratra Jaromíra o život a Milenu o ruku. Život jí zachránila amputace provedená sovětským vojenským lékařem. První dny po operaci přikryli těžce zraněnou Milenu Koutnou bílou plentou. „Když ji pak oddělali, zjistila jsem, že nemám ruku, a hrozně jsem křičela,“ svěřuje se pamětnice.

Ani ve svých 86 letech Milena Koutná, provdaná Hercíková, nevěděla, zda za tragédií stála německá, nebo Rudá armáda. Během nešťastného 24. dubna 1945 se z nebe nad Újezdem zřítil jeden nacistický messerschmitt a jeden sovětský iljušin. 

Bratra poznal pod sutinami podle kabátu

Dětství, které prožívala Milena v Újezdu u Brna, bylo až do konce války naprosto idylické. S rodiči a dvěma bratry, o tři roky starším Jaromírem a o šest let starším Jiřím, žili v malebném řadovém domku, který postavil tatínek vlastníma rukama. Typická moravská stavení měla za domem dvorek a velkou zahradu, ale středobodem společenského života dospělých i dětí byla dlouhá ulice s kamennými můstky, kde si lidé povídali, maminky draly peří, děti si hrály s dřevěnými auty a panenkami a kde se poprvé setkávaly pohledy mladých chlapců a dívek.

Tatínek Mileny Hercíkové měl dvě sestry žijící v Brně a bratra Josefa ve Vídni, kde se všichni narodili. Celý čas války riskoval, když vozil potraviny bratrovi, který ve Vídni trpěl značnou bídou. Na počátku dubna 1945 však musel do Vídně odjet neplánovaně, protože dostal telegram, že je bratr nezvěstný. Během Vídeňské operace Rudé armády proti německé armádě zasypaly Josefa trosky vybombardovaných kanceláří, kde pracoval. „Když dorazil tatínek na místo, nalezl spousty lidí, jak vyhrabávají z rozvalin své nebožtíky. Bratra poznal jen podle kabátu a legitimace uložené v kapse. Neměl hlavu,“ vzpomíná Milena Hercíková.

Věděli, kdy jsou letadla prázdná a kdy nesou smrt

Ani Újezdu se však nevyhnuly těžké časy, zejména když se válka chýlila ke konci. V srpnu roku 1944 začaly americké nálety na Brno, které si vyžádaly na 700 obětí. Měly za cíl oslabit německý zbrojní průmysl na území města. „Dokázali jsme jen pouhým sluchem poznat, kdy letí letadla prázdná a kdy nesou smrt,“ tvrdá Milena Hercíková.

Když zazněly sirény, neschovávali se v krytech, mysleli si, že bude bezpečněji ve sklepích. V roce 1945 však náletů neustále přibývalo. Tatínek Mileny Hercíkové rozhodl, že už není doma bezpečno. Našel místo ve staré cihelně, kde se do velkých kamenných rour nastěhovalo několik rodin z Újezdu. „Měli jsme tam na slámě rozprostřené deky, večer se povídalo. Byla to taková družná a vlastně klidná doba. Nálety jsme od sebe tak trochu oddalovali a právě to nám pomohlo válečnou dobu přečkat,“ vzpomíná pamětnice. Dědeček však odmítl jejich dům opustit, a tak ho tatínek nálet nenálet chodil každý den navštěvovat.

Ruku držely u těla jen šatičky

Zpráva o blížícím se osvobození se mezi lidi do cihelny donesla 24. dubna 1945. Dozvěděli se, že dorazila Rudá armáda. Všichni byli neskutečně šťastní a vydali se společně domů. Naskytl se jim však pohled na Újezd zničený tanky a povozy. Nic ale nemohlo narušit atmosféru radosti z konce války. Maminka Koutná všechny tři děti umyla, nastrojila do svátečních šatů a společně s ostatními děvčaty a chlapci ze vsi si vyběhly ven hrát a oslavovat konec války.

Mezitím šel tatínek k babičce a tetě, které žily na druhém konci vesnice, aby jim řekl, že je rodina v pořádku a vše přestála bez úhony. Ve stejnou dobu pozoroval hlouček dětí na cestě vedoucí do Žatčan kolony vozů ruských a německých vojáků. „A nad nimi bylo právě z ničeho nic sestřeleno letadlo, které předtím shodilo bombu,“ říká Milena Hercíková. Jedna ze střepin zasáhla do hlavy dvanáctiletého Jaromíra, bratra Mileny Hercíkové. Jeho zranění bylo smrtelné. Druhá střepina se zaryla Mileně Hercíkové do ruky a žeber. Z pumového útoku vyvázl bez úhony pouze její druhý bratr – patnáctiletý Jiří.

Tatínek už se při cestě zpátky domů dozvídal od kolemjdoucích, co se stalo. „Maminka mě viděla, jak se z toho místa potácím, a pamatuji si, že jsem nic neviděla. Pak už nevím nic. S pomocí souseda mě odnesla do vojenského lazaretu, kde bylo množství sovětských vojáků a lékařů. Maminka prosila, ať mě ošetří, ale rána byla tak veliká, že ruku držely u těla jen šatičky. Jeden starý doktor řekl, že musí ošetřit jen vojáky a my musíme odejít,“ vzpomíná Milena Hercíková. 

Zdravotníci Rudé armády byli přesvědčeni, že dívka velmi vážné zranění stejně nepřežije. Nakonec se ale objevil jeden mladý ruský lékař, který se i přes odpor ostatních rozhodl malou Milenu ošetřit. Maminka stála před životním rozhodnutím. „Buďto zemře, nebo jí musíme ruku amputovat,“ řekl tehdy mladý doktor. Ruku Mileně Hercíkové uřízl a ošetřil velkou ránu na hrudi, odkud dívce vyčnívala tři žebra. 

Tatínek musel synovi sám kopat hrob

Tehdy maminka ještě nevěděla, co se stalo s Mileniným bratrem Jaromírem. Tatínek ho však již našel mrtvého, když se ihned vydal na místo neštěstí a jeho tělo odnesl. „Musel synovi sám vykopat hrob, protože všude kolem se neustále střílelo a i kněz se bál a nad hrobem mluvil velmi krátce. Byl to krátký a dá se říci takový provizorní pohřeb,“ vzpomíná pamětnice. 

Ve vojenském lazaretu ležela na provizorním lehátku obklopená naříkajícími zraněnými vojáky. Často kolem ní odnášeli zemřelé. Rusky neuměla, a tak nerozuměla, co jí ostatní říkají.

Kvůli nedostatku transfuzní krve ji s ostatními vojáky nákladním autem převezli do nemocnice v Hustopečích. Během cesty se u ní však projevila žloutenka a lékaři jí proto transfuzi nemohli provést. „Vezměte si ji s sebou domů umřít,“ řekli mamince, a tak si ji odvezla. Za záchranu života vděčí mladému ruskému lékaři z lazaretu, který k nim denně chodil a Mileně ránu převazoval.

Chodila naproti zemřelému synovi

O osudu jejího bratra jí z počátku rodina neříkala pravdu, až pan farář z nevědomosti vše vyzradil. Nejhorším zážitkem pro devítiletou Milenu však nebylo ani těžké zranění, při kterém přišla o ruku, nebo ztráta milovaného bratra. Nejvíce ji zasáhl pláč matky, ve který propukla, když kolem jejich domu procházel průvod oslavující osvobození. „Volali, ať jsme zdraví a šťastní, a maminka plakala a já viděla, jak trpěla vším, co jí osud připravil. Musela se smířit s novým životem bez syna a s těžce postiženou dcerou. Maminka byla úplně svatá.“ 

Potom Újezd opustila také sovětská armáda a mladý sovětský doktor jednoho dne už k Mileně nepřišel. V nastalém zmatku tak neznali ani jeho jméno, ani zařazení, u kterého pluku sloužil. Nemohli mu poděkovat za záchranu života dcery. Zkoušeli ho najít i přes Červený kříž, ale vždy bezvýsledně.

Maminka ztrátu syna nesla velmi těžce a přestala věřit v Pána Boha. Jakmile se zemřelému synovi začala denně vydávat naproti k vlaku, hrozilo, že se doma zblázní. Proto musela celá rodina Újezd u Brna opustit. Tatínek odjížděl na montáž do Andělské hory u Liberce a po jednom návratu oznámil rodině, že se na sever Čech odstěhují.

Učitel ji nasměroval k její celoživotní cestě

Z rovinaté a někdy také vyprahlé krajiny v okolí Brna se rodina přesunula do Liberce obklopeného lesy a horami. Změna prostředí mamince prospěla a po narození dalšího syna Pavla se navrátila i radost.

Maminka nejprve zavedla malou Milenu do Jedličkova ústavu. „Absolutně jsem odmítla tam zůstat. Chtěla jsem chodit se zdravými dětmi a ihned po uzdravení jsem se naučila psát levou rukou,“ popisuje pamětnice. Nastoupila do školy v Machníně u Liberce. Setkala se s velice příjemným přijetím od kantorů i od spolužáků. Velkou oporou jí byl pan učitel Minařík. Když si všiml, že jí při psaní levou rukou ujíždí sešity, přibil na lavici tvrdý papír s růžky. Sešity si do nich mohla zasunout a psalo se jí mnohem lépe. Když Milena vystoupila před třídou s recitací dlouhé básně Sedlák a smrt německého básníka Hanse Sachse, všiml si pan učitel jejího talentu a doporučil, aby se recitování nadále věnovala. Otevřel tak cestu jejímu dalšímu směřování.

Ze školy v Machníně nastoupila Milena do primy na Gymnázium F. X. Šaldy. Po roce však proběhla změna ve školství a musela se opět vrátit na základní školu. Jmenovala se Na Čtvrti. Zde začala vydávat svá první literární díla a uveřejňovala je v časopise KVAS, který na škole založili s panem učitelem Aloisem Kašparem. 

Tam se také poprvé setkala se záští. „Zavolal si mě pan ředitel a řekl, abych byla opatrná. Nemůžu prý veřejně říkat, že pan prezident Masaryk uměl vždy projevy zpaměti a pan prezident Gottwald je vždy čte a že mě to štve. Udala mě tehdy moje spolužačka,“ vzpomíná Milena Hercíková.

Lidé by se neměli hodnotit podle národnosti

Když Milena oslavila dvanácté narozeniny, přišel čas odsunu sudetských Němců z Liberce. Měla mezi nimi i plno spolužáků a kamarádů, kteří se k ní chovali vždy přívětivě a nedostávala se s nimi do žádných konfliktů. „Cítila jsem lítost, když opouštěli své domovy. Všichni si nezasloužili odcestovat,“ připouští Milena Hercíková. Dokonce se u německé sousedky paní Müllerové naučila plést. Jako dívka s jednou rukou si něco takového nikdy nedokázala představit.

Rodina vychovala Milenu tak, aby si vážila každého podle toho, jaký opravdu je, a ne podle toho, jakou má národnost. I když se celý život domnívala, že osudné letadlo, které ji připravilo o ruku a zabilo bratra, bylo nacistické, nikdy nezačala Němce nenávidět. Stejně tak po okupaci Československa v roce 1968 nezanevřela ani na Rusy. „Kdyby stál ruský voják na křižovatce, chleba i vodu bych mu donesla,“ prohodila jednou a dostala se do sporu se svým kolegou, který zastával názor, že se té ‚pakáži‘ nesmí nic odpouštět.

Najdi si raději dívku, která bude zdravá

Velmi humanitně a umělecky založená Milena Hercíková měla však problém s matematikou. To jí přivedlo do života inženýra Václava Hercíka, který pomáhal se zakládáním Vysoké školy strojní a textilní (VŠST) v Liberci. Doučování na maturitu vyústilo po třech měsících ve svatbu a Milena si vzala muže, který měl pro ni laskavé srdce a který v ní vyvolával pocit bezpečí. Po sedmi letech se jim narodil syn Vít, který zemřel ve 47 letech, což byla největší rána pro jejich manželství, které trvalo 64 let.

Ze strany manželovy rodiny ji zpočátku nepřijali příliš vlídně. „Na stole ležel dopis od jeho maminky. Tam psala, že by byla radši, kdyby si našel dívku, která bude zdravá,“ vzpomíná Milena Hercíková. Neomalená upřímnost budoucí tchyně ji v první chvíli zabolela. Potom však uznala, že kdyby byla na jejím místě, zachovala by se stejně. Nakonec ji ale měli manželovi rodiče celý život rádi.

Přejte už, přejte téhle zemi klid

V srpnu roku 1968 se vydala Milena Hercíková s manželem Václavem na dovolenou do Jugoslávie a z původně plánovaných dvou týdnů se vrátili zpět do vlasti už po týdnu. Dolehly k nim zprávy o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a oni se nijak nerozmýšleli a vydali se domů. Už po cestě potkávali okupační vojenská vozidla a po návratu se ihned setkávali s otázkami, proč tam raději nezůstali. „Manželovi nabízeli okamžitě práci. Chtěli, aby tam jako inženýr zůstal. My jsme však spěchali tou hroznou cestou zpátky domů,“ vzpomíná Milena Hercíková.

Její tatínek vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ) jako velmi mladý dělník šamotář a zůstal v ní i z vděčnosti k sovětskému lékaři, který Mileně zachránil život. Aby mu udělala radost, vstoupila sama do KSČ. Tatínek často vedl tvrdé diskuze a hádal se s Mileniným starším bratrem Jiřím, který komunismus nenáviděl. „Ale po okupaci Československa ztratil tatínek veškeré ideály,“ dodává pamětnice. Když ze strany v roce 1968 vystoupila, nijak jí nebránil. Nakonec uvěřil všem zlům, která komunismus páchal, a názory syna Jiřího i své dcery pochopil.

Manžel pracoval na VŠST v Liberci a po 21. srpnu 1968 se jeho působení začalo hroutit, až ho nakonec komunističtí funkcionáři vyhodili. Na jeho nuceném odchodu se tehdy hodně podílel jeho bývalý blízký kamarád. Na přátelství zapomněl poté, co se vyšvihl na vysoké místo. Václav Hercík nemohl dlouho najít práci, ale díky pomoci vedení jablonecké Preciosy zde mohl nastoupit do nového zaměstnání.

Profesor, kvůli němuž musel Václav Hercík z VŠST odejít, se jednou účastnil recitace Mileny Hercíkové. Dívala se na něj a důrazně přednášela text básně Lípy Miroslava Floriana „Přejte už, přejte téhle zemi klid“, za což si ji pozvala komise kvůli údajnému manifestování za manžela.

Celý život se věnovala poezii a dětem

Milena Hercíková vystudovala na pražské DAMU literárně-dramatický obor pro lidové školy umění a začala učit na škole ve Vesci u Liberce. Další dva roky strávila v Základní škole Na Jeřábu, kde založila recitační soubor, který dokonce získal první místo v soutěži Wolkerův Prostějov. Stejnou soutěž ona sama vyhrála dvakrát.

Od tehdejšího školního inspektora Vladimíra Hrdiny dostala nabídku k založení literárně-dramatického oddělení na Lidové škole umění v Liberci. Vladimír Hrdina se poté stal ředitelem školy a pedagogové si ho vážili i proto, že dokázal školu se svým sborem převést přes problematické roky komunistického režimu i přes těžký rok okupace 1968. Škola pod jeho vedením nasbírala mnohá ocenění a vychovala množství úspěšných absolventů.

Milena Hercíková dostala na jeviště mnoho herců. Jedním z prvních byl tehdy mladý nadaný chlapec Oldřich Kaiser. Její sbírky poezie, jako např. Báseň roste s dítětem, Laskavec bez rozumu, Dětem pro radost, Báseň dospívá, Dopisy synovi, Střípky života a Za láskou, vycházely nejprve jako součást časopisů a až od roku 2002 knižně. V roce 2020 vydala knihu Cestou necestou, která mapuje její život, a v dubnu 2022 knihu poezie s názvem Dopovídáno. V roce 2021 obdržela Medaili města Liberce za zásluhy v oblasti vzdělávání a literatury.