Milena Hercíková

* 1936

  • „Představte si tu hrůzu, když tatínek musel sám vykopat hrob tomu svému dítěti, tomu chlapci, protože byly přestřelky a najednou se bál i kněz. Kněz nad hrobem mluvil velmi krátce. Ten pohřeb byl jenom v přítomnosti maminky a jejích sester, ale furt bylo nebezpečí, furt se střílelo. Takže ten pohřeb byl jen takový provizorní. Mně se to zdá strašné, když musí otec vykopat hrob dítěti.“

  • „Pamatuji si, že právě sem můj tatínek ten den 24. dubna, kdy maminka řekla, že si můžeme jít hrát, šel. Všechny děti byly venku. Pozorovali jsme na cestě, která vedla do Žatčan, kolony vozů a ty ruský a německý vojáky, jak putovali po cestě. A tam, kde se vzalo, tu se vzalo, bylo sestřeleno letadlo, které předtím shodilo bombu. Byl nás tam hlouček dětí, ale odnesl to trvale můj bratr, kterému ta jedna střepina usekla vršek hlavy a mě ta střepina zranila. Tatínek šel říct babičce, že jsme všichni živí a zdraví, a než se nadál, tak se stala tahle újezdská pohroma a cestou mu už lidi říkali, že se v naší rodině stalo velké neštěstí. Tatínek vyděšený spěchal domů, ale maminku už nenašel. Maminka už mě viděla, jak se z toho místa potácím a přibližuju, a pamatuju si na to, že jsem neviděla. Pak už nevím nic, než jedno z vypravování maminky, jak mě odnesla s nějakým sousedem do vojenského lazaretu, kde byli ruští lékaři a zabilo to a zranilo velké množství vojáků. Mezi nimi maminka prosila, ať mě ošetří, jenže ta rána byla tak veliká a tak prudká na tu ruku, že ta ruka visela jenom bezvládná. Dokonce ji držely pohromadě jen ty šaty. Starý doktor řekl, že musejí odejít, že mě nemohou ošetřit. Musí nejprve ošetřit všechny vojáky. Maminka prosila div ne na kolenou, až mladý ruský lékař řekl: ‚Ano, uděláme to.‘ Řekl, že buďto umřu, nebo musí amputovat. Tedy amputovali. Ještě byla veliká rána pod pravým prsem. Tam byly vidět tři žebra, takže maminka byla šílená a nevěděla, co je s Jaromírem, nevěděla, co je s Jirkou, ale tatínek ji tam už našel. Už věděl a šel se podívat na to místo, kde se stalo neštěstí. Aniž by šel za maminkou, šel na to místo a tam našel a odnesl mrtvého Jaromíra domů.“

  • „Třeba Miroslav Florian je autor, který byl předsedou Komunistického svazu umělců, ale napsal báseň, která začíná ‚Přejte už téhle zemi klid, aby jí všechno nepadalo z ruky‘. A to když jsem na vysoké škole recitovala na jednom mítinku a to už byl můj muž vyhozený z té vysoké školy, protože nesouhlasil s vojsky, takže musel odejít z vysoké školy a byl dokonce jeden čas bez práce dost dlouhou dobu, než jsme našli i pomocí mojí, když jsem se sešla na recitování s jedním člověkem, který ho mohl zaměstnat. Tak oni to vzali jako manifest. On to ten Florian myslel jinak, on to myslel ‚Přejte už téhle zemi klid‘ skutečně, aby se ten komunismus mohl rozvíjet. Nevím, ale znala jsem ho osobně a byl to dobrý pán. Takže když jsem recitovala tu básničku a dívala jsem se na ty profesory, dokonce jednoho z nich, který se tvářil jako kamarád celý život k naší rodině a bylo to špatně, tak jsem se na něho dívala a říkala ‚Přejte už téhle zemi klid‘. Tak jak to má být, důrazně, že bylo jasné, o co mi jde. Dejte už pokoj s tou vaší filozofií, kterou děláte a děláte ji špatně.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED Liberec, 14.04.2022

    (audio)
    délka: 02:07:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Oslavovali mír. Spadla bomba a ruku dívenky držely u těla jen šatičky

Milena Hercíková při představení v roce 1970
Milena Hercíková při představení v roce 1970
zdroj: Archiv pamětnice

Milena Hercíková se narodila 3. ledna 1936 v Újezdě u Brna. Během druhé světové války zažila bombardování, nálety amerického a sovětského letectva, které měly za cíl zničit německý zbrojní průmysl na území Brna. V den osvobození 24. dubna 1945 přišla při jednom z posledních náletů o ruku. Její o tři roky starší bratr Jaromír tehdy zemřel. Následně se s rodinou přestěhovala do Liberce, kde zažila odsun sudetských Němců. Navštěvovala Gymnázium F. X. Šaldy, poté vystudovala literárně-dramatický obor na pražské DAMU. Aktivně se věnovala recitaci. Dvakrát vyhrála soutěž Wolkerův Prostějov a ke stejnému úspěchu dovedla i recitační soubor ve škole Na Jeřábu v Liberci, který sama založila. Její manžel Ing. Václav Hercík stál u zrodu Vysoké školy strojní a textilní v Liberci, ze které byl pro nesouhlas s okupací v roce 1968 vyloučen. Dostala pověření k založení literárně-dramatického oddělení na Lidové škole umění v Liberci, které dlouhá léta vedla. Vychovala zde mnoho úspěšných herců. Je autorkou několika sbírek poezie a knihy mapující její život. V roce 2021 obdržela medaili města Liberce za zásluhy v oblasti vzdělávání a literatury.