„V duchu jsem si ještě furiantsky říkala: ‚No tak půjdu dělat něco jiného, vždyť nemusím být v rádiu.‘ Ale houby, nikde mě nevzali. V trafice mě nevzali! ‚Kdepak, vy máte známou tvář, to nejde.‘ Takže pak jsem dostala místo uklízečky v domově důchodců v Dlouhé třídě. Ale asi za tři týdny jsem dostala výpověď, že to přeci jen je pro ně silný kafe. Pak jsem šla po Václaváku a byla jsem strašně naštvaná a potkala jsem Petra Pitharta. Říkala jsem: ‚Petře, představ si, jdu domů, protože už jsem zase dostala výpověď.‘ A Petr mi povídá: ‚Já ti poradím, já už jsem zaměstnanej. Jdi do Ústředních skladů, tam tě vezmou. Voni nás směj brát.‘ Tak jsem tam hned mazala a kádrovačka říká: ‚To vás posílá pan Pithart, viďte? No jo, my jsme dostali povolení brát provinilce.‘ Tak mě zařadila do oddělení chemie a tak jsem se prosím stala obchodníkem s kyselinou sírovou.“
„Já měla v noci vysílání a byla zpráva o té zradě. A začali proudit do rádia lidi. Jednak posluchači, kteří si troufli, ale pak chodili i známí herci a různí funkcionáři, aby zjistili, co se vlastně děje. Protože ty zprávy lidi vyděsily, ale nikdo pořádně nevěděl, o co jde. Tak když skončila moje relace, tak jsme šli do ředitelny o patro výš zeptat se, jak máme postupovat. A tam jsme našli pana ředitele – to je nesmrtelná vzpomínka – jak seděl ve výklenku toho stolu skrčený na zemi. Schovával se pod svým vlastním psacím stolem.“
„Naši sousedi, což byli navrátilci ze Sudet a Češi nacistického cítění, nás tehdy udali. Bylo to ‚krásně‘ formulované udání: ‚Přechovávají židovského psa.‘ A tak se jednoho dne otevřely dveře a přišli muži v černé uniformě! Představte si, že na to přišli černí! A přišli nám udělat prohlídku, proč vlastně přechováváme židovského psa. No ale proto, že ten byl tak maličký, tak přecpaný, tak to nedalo žádnou práci ho prohlédnout, bylo to pár metrů. Pochopili, že ho přechováváme z dobrého srdce, pomysleli si, že jsme pitomci, a zase odešli.“
„Zřízení místa v Africe nesouviselo s mojí osobou. Tehdy se rozhodlo, že rozhlas potřebuje nějaké zpravodaje, to už začínalo svítat na lepší časy, takže se řeklo, že potřebujeme mít zpravodaje v Paříži, v Londýně a jinde. Zkrátka, začalo se o tom mluvit. No a já jsem se ochotně přihlásila do Afriky. Šéfové půl roku hledali chlapa. Podmínka byla: mužský, znalý jazyků a ochotný jet do Afriky. Tak buď znal jazyky, a nebyl ochoten jet do Afriky, anebo byl ochoten jet do Afriky, ale nic neuměl. Zkrátka nikdo nesplnil ty tři podmínky. Takže se půl roku čekalo a po půl roce jsem jela já. Ale kupodivu se to nebralo jako překvapení. Já jsem byla vždycky do světa, takže z toho nikdo šokovaný nebyl.“
„Tím, že jsem nebyla zvenku, že jsem žila v rozhlase, kde se to probíralo takříkajíc zevnitř, tak jsem věděla samozřejmě spoustu méně oficiálních věcí a pochopitelně jsem z toho byla zděšená. A jednou jsem dokonce zbaběle onemocněla, abych o tom nemusela psát. Ale to byla zbabělost, to nebylo hrdinství. Já jsem se prostě tak vyděsila, že bych o tom měla psát, že jsem si vymyslela chorobu.“
Mám to štěstí, že mě každá práce nakonec začne bavit
Věra Heroldová-Šťovíčková
zdroj: Dobová: archiv pamětnice, současná: Vilém Faltýnek
zdroj: Dobová: archiv pamětnice, současná: Vilém Faltýnek
Stáhnout obrázek
Věra Heroldová-Šťovíčková se narodila 3. listopadu 1930 v Praze. Tatínek byl taxikář a maminka posluhovačka. Když skončila válka, pamětnice si na rodičích vymohla studium na gymnáziu. Ještě před maturitou se zúčastnila povinné prázdninové brigády a ta ji zavedla do Československého rozhlasu. Od roku 1949 se stala redaktorkou a zůstala zde až do svého nuceného odchodu v roce 1970. Jako zahraniční zpravodajka v 50. a 60. letech pobývala pracovně například v Polsku, Guineji, Zanzibaru nebo Alžírsku. V roce 1968 se aktivně zúčastnila „obrodného procesu“ a ve dnech vojenské invaze vojsk Varšavské smlouvy se podílela na protiokupačním vysílání. Po odchodu z rozhlasu krátce pracovala v Náprstkově muzeu, kde se seznámila se svým manželem Erichem Heroldem. Ani zde však nemohla zůstat a nakonec skončila jako dělnice v pražských Ústředních skladech. Byla signatářkou Charty 77. V letech normalizace se věnovala překládání z francouzštiny a angličtiny (na cizí jméno). Jejím klíčovým překladem se stala Frazerova Zlatá ratolest, kterou přeložila společně se svým manželem. V roce 1990 odolala pokušení vrátit se do rozhlasu a zůstala u překládání - přeložila na sto dvacet titulů. Zemřela po dlouhé nemoci 31. října 2015.
