Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Valerie Hiadlovská (* 1933)

• narozena 27. 2. 1933 v Nyíregyháze

• stěhování do Budapešti

• 1944 – bombardování Budapešti

• zřícení části domu, život ve strachu z náletů

• 1944 – ostřelování Budapešti Rudou armádou

• pouliční boje v Budapešti

• život ve vlastnoručně vykopaném bunkru

• shánění jídla a krutá zima

• 1945 – vítězství Rudé armády

• násilnosti páchané ruskými vojáky

• 1945–1947 – v Nyíregyháze u babičky

• 1947 – přestěhování do pohraničí v Československu

• pomocné práce v kuchyni

• 1950 – svatba a založení vlastní rodiny

Valerie HIADLOVSKÁ

(narozena 27. 2. 1933 v Nyíregyháze, Maďarsko)

Umím si vážit života

Dětství

Valerie Hiadlovská se narodila 27. února 1933 ve městě Nyíregyháza v severovýchodním Maďarsku. Zde prožila krásné dětství. Bydlela s rodiči v domě babičky a dny trávila hrami se svou mladší sestrou. Po nějakém čase se rodiče rozhodli odejít do Budapešti za prací. Nejprve bydleli v centru, poté se přestěhovali do bytového domu ve staré části města Buda, nedaleko Budínského hradu.

Předválečný život v Budapešti byl dobrý. Každou neděli chodila Valerie a její sestra s tatínkem Ladislavem na výlety. Procházeli se v přírodě, navštěvovali nedaleké krasové jeskyně a nebo trávili čas v zoologické zahradě. „Před válkou jsme si žili moc dobře. (...) Aby maminka mohla uvařit, tak jsme byli s tatínkem celé dopoledne venku.“

Otec se vyučil strojním zámečníkem a pracoval ve fabrice jako specialista na sváření hliníku. Živobytí měl dobré a lehce dokázal uživit rodinu. Nedlouho po přestěhování se tak Valerie dočkala dalších sourozenců. V průběhu let se rodičům narodily další tři holčičky.

Z dětství v Budapešti Valerie také ráda vzpomíná na nejrůznější hry se svými sestrami. Například když si místo návštěv kostela chodily zaplavat do Dunaje. „Maminka nás oblékala do kostela. (...) Všechno jsme to sundaly a hodily na břeh.“

Také s babičkou zůstal Valerii hezký vztah. Každý rok u ní v Nyíregyháze trávila celé letní prázdniny. Babička rodinu také často navštěvovala v Budapešti. Vždy s čerstvou úrodou ze zahrady.

Ani když začala válka, moc se toho v životě Valerie nezměnilo. Život poklidně plynul až do konce prázdnin roku 1944.

Přežití v Budapešti

Jako každý rok si pro Valerii a její sestry koncem srpna přijeli rodiče. Tentokrát se ale domů vracela pouze ona a její nejstarší sestra. Budapešť již zažila první bombardování a rodiče se rozhodli tři nejmladší dcery ponechat u babičky na menším městě, kde nehrozilo takové nebezpečí. „Nyíregyhází nebylo žádný velký město, tam ten život byl celkem normální.“

 

Když se Valerie se starší sestrou a rodiči vracela od babičky domů, mezi Debrecenem a Szolnokem na vlak zaútočila spojenecká letadla. Cestovalo v něm mnoho Němců a také nějaká technika. „Házeli na rychlík takový, já si jako dítě pamatuju, takový stříbrný, hned to chytlo a hořelo.“ Vlak zastavil a rodině se podařilo uprchnout do kukuřičného pole. Trať do Budapešti ale byla zničená a vlak také. „Tak jsme šli pěšky.“ Na další zastávce byl přistaven nový vlak, kterým se dostali domů.

Život v Budapešti se ale stal bojem o přežití. Valerie vzpomíná na častá bombardování, vždy doprovázená hlasitými sirénami. S maminkou a starší sestrou pokaždé popadly připravené batohy a schovávaly se v nedaleké krápníkové jeskyni. Když to nestihly, tak je matka ukrývala alespoň ve křoví dále od domů. „Maminka, v takovým tom zoufalým strachu, popadla deku (...) roztáhla to na křoví a my jsme pod to vlezly. A ona myslela, že jsme tam chráněný.“

Ve dne bylo ve výšce vidět spojenecká letadla a padající bomby. „Tatínek vždycky říkal: ­­‚Když slyšíš, že to píská, tak je to dobrý. Ale jakmile slyšíš pískat a pak nic, tak utíkej. To spadne tady někde.‘“ Bombardování v noci bylo odlišné. Němci obrovskými reflektory oslňovali bombardéry, zatímco se je snažili sestřelit. „Slyšela jsem, jak tatínkovi cinkají klíče v kapse. Tak se klepal.“

 

Otec začal už o prázdninách kopat bunkr blízko domu, kde bydleli. Původně pouze jako úkryt před nálety, ale poté se situace změnila. Rudá armáda se přiblížila k Budapešti. „Rusáci na nás stříleli kaťuší. To nebyly takový velký bomby, jak házeli Angličani, ale už jsme měli půlku střechy pryč.“

 

Do bunkru se tak celá rodina nastěhovala. Přes zimu topili olejem a oblečení si prali ve sněhu. „Maminka za žádnou cenu nechtěla být v baráku.“ V bunkru bylo pouze několik postelí a malá kamna. Navíc se s rodinou v podzemí ukrýval ještě mladý manželský pár. Místo pro osobní věci nebo hračky tak nezbylo.

 

Největším úkolem Valerie a její sestry bylo shánět něco k snědku. „Vždycky jsme vylezli jenom, když jsme potřebovali kus žvance.“ Jídlo hledali všude možně, nejčastěji ho ale dostávali od maďarských vojáků. Někdy i od Němců. „Museli jsme takhle chodit a žebrat.“ Maminka někdy šla s nimi, otec ale zůstával ze strachu před odvedením Němci stále v bunkru, v tajné místnosti.

 

Valerie vzpomíná, že jednou je při shánění jídla zastihlo bombardování. Rychle se schovaly do nejbližšího domu. „A my jsme zrovna vlezly do Červenýho kříže, byli tam všude německý vojáci.“ S maminkou se schovaly pod stůl. „Maminka musela mít vždycky něco nad hlavou.“ Poté se bez jídla vrátily zpět do bunkru.

Příchod Rudé armády

V listopadu 1944 se do Budapešti dostala Rudá armáda. Čas od času ze svého úkrytu pozorovali, jak se Rusové pohybují městem. Na chvíli se usadili, pak je zase Němci vytlačili.

 

V této době již byla většina Budapešti přeměněna na kouřící trosky. Doprava přes Dunaj nebyla možná, mosty byly shozené, továrny zničené. Obyvatelé Budapešti byli ponecháni bez jídla i jakékoliv pomoci. „Nebylo nic. Nebylo jídlo a všechno rozbombardovaný. (...) Lidi rabovali.“

 

Jednoho dne si rodina všimla zbídačeného koně na ulici. Bylo to zesláblé zvíře, chvíli šlo, chvíli leželo. Tatínek se bál vylézt z bunkru, a tak poslal maminku, aby koně zabila. „Vem si sekeru a musíš mezi oči.“ Ta to nedokázala udělat, ale nějaký starší pán jí pomohl. Koně zabili, zatáhli do dvora a rozporcovali. Koňské maso vyudili, aby jim déle vydrželo, a pak jedli uvařené ve vodě. „Tak jsme měli nějakej čas co jíst.“

 

Jak Němci ustupovali, boje se stále přibližovaly ke čtvrti, kde rodina žila. Valerie se sestrou ale stále musely shánět jídlo. Jednou v opuštěných stájích našly rozsypané pytle kukuřice, která se válela v hnoji. „Donesly jsme to domů, maminka to vyprala a usušila. Rozemleli to s tátou a upekl se z toho kukuřičnej chleba a takovou kaši. A jedli jsme to s tou koninou.“

Když se Rudé armádě konečně podařilo vyhnat Němce, mohly si chodit pro jídlo do polních kuchyní. Protože se vědělo, že Rusové často znásilňují, oblékala se maminka jako stará žena. „Šátek na hlavu a tak.“ Valerie vzpomíná, že nějaký voják to poznal a začal z ní šaty ihned strhávat. „My jsme hrozně křičely a pak tam šel nějakej důstojník a vojáka odtáhnul.“

 

Když skončilo ostřelování a Němci byli pryč, mohla se rodina konečně vrátit do svého bytu. To bylo v březnu 1945. Nefungovala však elektřina ani netekla voda. „Byla rozbombardovaná vodárna, elektrárna, nic nefungovalo.“ Do vany tak naházeli sníh. „Tu vodu jsme potom převařovali.“

 

Jednoho dne u nich na dveře zabouchali dva ruští vojáci. Chtěli si ohřát jídlo a zalít kávu. „Ten jeden že má taky takový holčičky doma. Abysme si mu sedly na klín.“ Celá rodina měla velký strach. Valerie, i když byla teprve dvanáctiletá holčička, se vojákovi vykroutila a oba pak naštěstí odešli. „Já nevím, co mi to napadlo, prostě takhle jsem to cítila, že mi chce ubližovat.“

 

Večer se ale ti samí vojáci vrátili, značně opilí. Přes zamčené dveře se začali dobývat do bytu. Nakonec jim otec pod výhrůžkami otevřel dveře. Valerie duchapřítomně zareagovala a schovala se za ně. Když Rusové vešli dovnitř, vyběhla potichu ven a v noci, pouze v ponožkách, utíkala ke známým.

 

Když se další den vrátila, poznala, že něco není v pořádku. Všichni se tvářili smutněji než obvykle. „Místo mě znásilnili maminku.“

 

Atmosféru bezútěšnosti dokreslovalo množství těl vojáků v ulicích, která se začala objevovat s jarním táním. „My jsme jenom koukali, bylo to hrozný.“

 

Když se situace zklidnila, rozhodla se rodina odcestovat do Nyíregyházy. O babičce a třech sestrách neměli již sedm měsíců žádné informace. Cestovali převážně pěšky, občas je někdo kousek svezl.

 

U babičky

 

V Nyíregyháze proběhlo radostné setkání. Všichni zůstali naživu. Babička pak vyprávěla, jaké útrapy během bojů zažili. Stejně jako v Budapešti, i zde museli chodit žebrat, aby sehnali vůbec nějaké jídlo.

 

Když pak přišli Rusové, do babiččina domu se schovala asi dvacetiletá neteř s kamarádkou. Vojáci dům navštívili a objevili je tam. Jeden hlídal babičku a tři malé sestry, zatímco dva další neteř s kamarádkou znásilňovali. „Babička říkala, že křičely: ‚Teto, prosím, zachraň nás.‘“

 

Po odchodu Rudé armády ale nastal relativní klid. Když se v létě 1945 celá rodina shledala, Valerie nastoupila do školy. Zmeškaný rok se doučila díky hodné paní učitelce, která jí pomáhala. V Nyíregyhaze tak dokončila základní školu.

 

U babičky bydleli až do roku 1947. Návrat do Budapešti neměl smysl, ale ani v Nyíregyháze se život nevrátil do normálu. Nebyla práce. Rodiče se tak rozhodli odstěhovat do Bratislavy, kde žila početná maďarská komunita. „Tehdy se mohlo vrátit. Ze Slovenska do Maďarska i z Maďarska do Slovenska. (...) Tak naši požádali do Bratislavy. Protože tam je to maďarský a mohly bysme pokračovat dál ve škole.“

Přesídlení

S Valeriinou rodinou odjíždělo ještě asi dvacet dalších rodin, ze všech koutů Maďarska. „Měli jsme samostatný vagon a strašně dlouho jsme jeli do Bratislavy.“ V Bratislavě jim ale bylo řečeno, že nepřijímají, a všechny poslali do československého pohraničí. „Nikoho se neptali, jestli tam chcete nebo nechcete.“

 

Na začátku září 1947 tak dorazili do Kynžvartu v západních Čechách. „To bylo krásný letní počasí.“ Po příjezdu nějaký čas pobývali na náměstí, kde jim místní lidé z dobré vůle nosili něco k snědku. Valerie vzpomíná, že jim maminka zakázala brát si jídlo od cizích. V neznámé zemi měla strach. „Teď měli ty modrý pusy [od borůvkových koláčů] a my jsme jenom koukali.“

 

Rodina zanedlouho dostala téměř zařízený byt po odsunutých Němcích. Tatínek uměl trochu německy a nalezl práci ve sklárně. „Tatínek mluvil česko-německo-slovensky.“ Zato maminka zůstávala stále doma. „Maminka byla neschopná chodit nakoupit, protože nemohla mluvit. Neschopná nic.“

 

První roky bylo živobytí stále obtížné. Dostávali sice různé balíky s jídlem a ošacením od americké armády, ale pro tak velkou rodinu toho bylo málo. Valerie s nejstarší sestrou tak chodily prosit o jídlo. „Rukama nohama jsme vysvětlovaly, že to maminka a tatínek zaplatí.“

 

Život v Československu

 

V dalších studiích Valerie v Československu nepokračovala. Neuměla česky, a tak nemohla nastoupit. „A to jsem se učila moc dobře. Chtěla jsem bejt učitelkou.“ Nejstarší sestra na tom byla podobně.

 

Tatínek se za Valerii přimluvil ve sklárně, kde pracoval, a mohla tam nastoupit. V závodní jídelně kontrolovala a stříhala lístky na jídlo. V česky mluvícím prostředí se pak poměrně rychle naučila mluvit. „Když jste k tomu donucen, že nic nerozumíte, tak se naučíte rychle.“

 

Po několika letech v Československu se rodičům narodily další dvě dcery. „Takže nás bylo sedm.“

 

Valerie měla práci, nové kamarádky a chodila cvičit do Sokola. V roce 1950 potkala svého budoucího manžela Josefa Hiadlovského a zanedlouho se v Kynžvartě brali. „Rodiče měli radost.“ O rok později se za rodinou přistěhovala také babička z Maďarska. „Byla na nás zvyklá, jsme tam byli každej rok dva měsíce na prázdniny.“ Život byl zase dobrý.

 

Nedlouho po svatbě se Valerii a Josefovi narodila první dcera. Za dva roky další a pak ještě syn. Mezitím se Valerie vyučila kuchařkou a začala pracovat ve Výzkumném ústavu balneologickém v Mariánských Lázních. Zaměstnána nejprve byla jako pomocná kuchařka, ale časem se vypracovala na zástupkyni vedoucí.

 

Aby mohla postoupit do vyšší tarifní třídy, studovala obor kuchař-specialista v Karlových Varech. Škola to byla náročná. Do Varů dojížděla pamětnice každou středu na celý den. Učili se vařit jídla světové kuchyně, servírovat a stolovat na úrovni a absolvovali také povinná politická školení. „Já jsem šprtala ve dne v noci.“ Po úspěšném ukončení školy nastoupila v Mariánských Lázních jako hlavní kuchařka.

 

S manželem a dětmi v Mariánských Lázních prožila hezký život. Často jezdili na výlety pod stan, v zimě zase na lyže. Láskyplně vzpomíná, jak své děti učila plavat, šila jim oblečení a starala se o ně nejlépe, jak dovedla.

Mamince Valerie byla v roce 1977 diagnostikována leukémie. Nejprve strávila nějaký čas v nemocnici, pak se ale chtěla vrátit domů, do Kynžvartu. „Už nechtěla zůstat v nemocnici.“ Valerie s ní pravidelně jezdila do Chebu, kde dostávala krevní konzervy. Nejprve stačilo jednou za měsíc, jak se ale zdravotní stav maminky zhoršoval, tak museli dojíždět obden. „Tři roky jsme se o ni starali.“ V roce 1980 zemřela. Otec tragicky zahynul o dva roky později, při požáru domu. „Udusil se kouřem.“

Ohlédnutí

Ačkoli byl k Valerii život v mládí velmi krutý, s milujícím manželem a vlastními dětmi mohla konečně začít žít podle svých představ. Nyní si užívá spokojeného důchodu v Třemošnici. Přesto se na odchod do Československa zpětně dívá se smíšenými pocity. Chápe snahu rodičů utéct z válkou zničené země, na druhou stranu, „všude se muselo začít od znova“ a život v cizí zemi bez znalosti jazyka byl velmi těžký.

Útrapy z válečné Budapešti i šok z přestěhování do nové země Valerie po celý svůj život vytěsňovala a snažila se zapomenout. Ve stáří se jí ale vzpomínky vrátily, jako by se vše zrovna událo. „Brzo jsem se provdala, byly děti, práce, výchova. A tohleto všechno zůstalo někde hluboko, hluboko. Já jsem to snad možná i záměrně potlačovala. Nechtěla jsem na to myslet.“

Rozhovor natočil Martin Reichl

Příběh zpracoval Adam Duchač