Umím si vážit života
Stáhnout obrázek
Valerie Hiadlovská se narodila 27. 2. 1933 ve městě Nyíregyháza v severovýchodním Maďarsku. Po krátké době se rodina přestěhovala do Budapešti, kde se rodina cítila spokojená. Valerie a její čtyři sestry často chodily na výlety s tatínkem a každý rok trávily celé prázdniny v Nyíregyháze u babičky. Od léta roku 1944 se ale situace začala vyostřovat. Spojenci bombardovali Budapešť a nacisté upevňovali své pozice ve vedení státu. Rodiče se proto tři nejmladší sestry rozhodli ponechat v bezpečí u babičky a domů se vrátili pouze s Valerií a její nejstarší sestrou. Po návratu domů zažívali časté bombardování. Valerie se sestrou a maminkou nacházely úkryt v nedalekých jeskyních. Situace se ještě zhoršila s přibližující se Rudou armádou. Dům, ve kterém rodina bydlela, dostal několik zásahů a částečně se zřítil. Z Budapešti nebylo kam odejít, a tak se celá rodina přestěhovala do bunkru, který vykopal tatínek. Pouze hlad nutil Valerii a její sestru opouštět relativní bezpečí bunkru. Jídlo získávaly nejčastěji z polních kuchyní maďarských a někdy i německých vojáků. V listopadu 1944 se do Budapešti dostala Rudá armáda a boje se přesunuly přímo do ulic. Když Rusové vytlačili německé jednotky, rodina se po dlouhých měsících vrátila zpět do domu. Tím ale utrpení neskončilo. Jednoho večera přímo v bytě opilí ruští vojáci maminku znásilnili. Poté se rodina rozhodla odjet do Nyíregyházy. O babičce a třech mladších dětech neměli již sedm měsíců žádné informace. Všichni naštěstí zůstali v pořádku. V Maďarsku byl po válce těžký život, a tak rodina požádala o přestěhování na Slovensko. Cestou se ale plány změnily a rodina skončila u Kynžvartu, v českém pohraničí. Nikdo z rodiny neuměl česky, začátky tak byly velmi těžké. Přesto otec získal práci ve sklárně a po nějakém čase také Valerie. V padesátém roce se vdala a s manželem Josefem založila vlastní rodinu. Život se obrátil k lepšímu a Valerie prožila spokojená léta.