Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Hittmanová (* 1923  †︎ 2021)

• narozena jako Libuše Königsmarková 28. března 1923 ve Zbůchu

• absolvovala Baťovu školu práce pro mladé ženy a obchodní školu

• v letech 1943-1945 nuceně nasazena v Německu, pracovala v muničních továrnách ve Fürthu u Norimberku a v Holýšově

• v květnu 1945 vážně onemocněla, život jí zachránili američtí lékaři dávkami penicilinu

• pracovala jako sekretářka ředitele Okresního ústavu národního zdraví v Karlových Varech

• zemžela v lednu 2021

V době druhé světové války využívalo nacistické Německo pro své válečné cíle veškeré zdroje obsazených zemí  - suroviny i lidskou sílu. K otrocké práci ve svých zbrojních továrnách zneužívalo i tisíce mladých lidí z protektorátu. Mezi ně patřila i Libuše Königsmarková. Protože pocházela ze západočeského Zbůchu, který ležel v Sudetech a již na podzim roku 1938 připadl Třetí říši, a nosila německy znějící příjmení, zařadil ji Úřad práce v Plzni na obzvláště nebezpečnou práci v muniční továrně ve Fürthu u Norimberku, kde manipulovala s dynamitem. Přežila výbuch na svém pracovišti, ovšem z nuceného nasazení si odnesla celoživotní následky - slepotu levého oka.

Chudá hornická rodina

Libuše Hittmanová, rozená Königsmarková, se narodila 28. března 1923 ve Zbůchu. Otec pracoval jako horník v kamenouhelném Masarykově jubilejním dole, matka se starala o domácnost, jak bylo v tehdejší době zvykem. Libuše měla ještě starší sestru Anežku.

Pamětnice se již od dětství nadšeně věnovala sportu, navštěvovala cvičení Sokola i Dělnické tělovýchovné jednoty (DTJ) ve Zbůchu, jako žákyně dokonce cvičila na III. dělnické olympiádě v Praze.

Baťova škola práce

Po dokončení základní školy úspěšně složila obtížné psychotechnické testy a byla přijata do Baťovy školy práce pro mladé ženy ve Zlíně. Podnikovou učňovskou školu založil roku 1924 Tomáš Baťa. Vychovávala odborníky v různých profesích potřebných pro chod firmy, především obuvníky, ale také elektrikáře, chemiky, strojaře, stavbaře, pletaře a koželuhy. Zpočátku vzdělávala jen mladé muže, ale od roku 1925 i dívky.[1] Škola využívala velmi moderní metody výuky, které se zaměřovaly především na praxi. Přes den učni pracovali v továrně a večer se věnovali studiu. Ústav je měl nejen naučit profesi, ale měl také vychovávat. Přísná disciplína se pojila s prvky oblíbeného skautingu a trampingu, které měly dodat učení zábavný náboj.

Učni bydleli na oddělených chlapeckých a dívčích internátech. Pokoje obývalo vždy šest dívek, útulnost místností zvyšovala i barevná výmalba - každá místnost byla laděna do jiné barvy, jeden pokoj byl růžový včetně růžových záclon, další modrý, zelený. V přízemí budov fungovaly bufety, kde si mohli žáci zakoupit různé pochutiny. Na internátech se mládeži věnovali vychovatelé a vychovatelky, fungoval zde bodový systém, kdy studenti sbírali body za úklid pokojů apod.

Mladí lidé se také učili správně hospodařit s penězi, za práci v továrně dostávali každý týden mzdu. Část platu si měli spořit, dále si platili stravování a ubytování, ze zbytku si mohli nakoupit oblečení a další potřeby. Všichni si však museli vést přehledy o svém hospodaření, soukromé účetnictví, které vychovatelé kontrolovali. Pro většinu učňů představoval Zlín obrovské zvýšení životní úrovně. Libuše vzpomíná, že jako chudá dívka z vesnice si v učení připadala jako Alenka v říši divů. Bydlení i stravování se vyznačovaly vysokou kvalitou, z platu si mohla brzy dovolit koupi nového oblečení včetně kabátu. Dívky si pořizovaly podobný oděv - obdobu školní uniformy.

Škola organizovala i volný čas učňů, hojně se sportovalo. V roce 1938 se Libuše se svou třídou zúčastnila Středoškolských her v Praze, které předcházely Všesokolskému sletu. Ve volném čase dívky především nacvičovaly pro tuto příležitost. O víkendech se kolektivně jezdilo na výlety do okolí. Vzhledem k napjaté mezinárodní situaci učni také absolvovali brannou výchovu, která je připravovala na případný válečný konflikt.

Libuše se učila obuvnicí. Již při příchodu do továrny se dívky rozřazovaly podle svých schopností. Protože uměla šít na stroji, dostala se do dílny, kde se na speciálních šicích strojích obšívaly díly na svršky obuvi. Aby učni získali zkušenost s celým procesem výroby obuvi, prošli poté i ostatními odděleními fabriky.

Ve Zlíně Libuše pobývala v letech 1937-1940. Druhý rok války však Němci školu uzavřeli a učně poslali domů. Pamětnice se tak dostala do složité situace. Její domovská obec Zbůch totiž ležela v Sudetech, tedy na území Třetí říše, sedmnáctiletá dívka však uvázla v protektorátu v Plzni. Když se snažila získat propustky na návštěvu k rodičům, dostala se do hledáčku okupačních úřadů a jejich pozornosti už neunikla. Aby se vyhnula totálnímu nasazení, vstoupila nejprve na krátký čas do učení u modistky. Poté se sestřinou finanční podporou vystudovala dvouletou Konejlovu obchodní školu v Plzni. Ještě v roce 1942, kdy dokončila studium, se jí podařilo uniknout totálnímu nasazení, získala práci v kanceláři firmy Brudna a Baumruk na plzeňském nákladovém nádraží. Od posledního zaměstnavatele, firmy J. Wittmann - fotozávod, však musela v dubnu 1943 odejít na nucené práce do Německa.

Nebezpečná práce v německé muničce

Úřad práce v Plzni ji dne 13. dubna 1943 poslal do Norimberku, kde pracovala pro firmu Dynamit Nobel AG.[2] V továrně se podílela na výrobě munice pro německou armádu. Továrna i s dřevěnými lágry pro nuceně nasazené cizince ležela v rozlehlém lesoparku ve Fürthu u Norimberku. Libušino pracoviště představovala malá kóje o rozměrech 2 x 2 metry s velmi silnými zdmi. Kóje měla jen úzké dveře a malé okénko opatřené železnými dvířky; pracovaly v ní dvě ženy. “Práce to byla lehká, ale o to více nebezpečná. Zvenku zaklepal na železné okénko starý kulhavý Němec a já jsem po otevření zevnitř převzala dřevěný nosič se čtyřmi gumovými nádobkami naplněnými šedivým dynamitem. Ten jsem postupně vysypávala na gumovou misku a předávala ženě, která seděla u malého pultu a štětečkem opatrně vsypávala dynamit do připravených prázdných nábojnic, které pak putovaly úzkou štěrbinou na gumovém pásu do velké budovy, kde se nábojnice uzavíraly.”[3] Práce probíhala ve dvanáctihodinových denních a nočních směnách, které přerušovaly poplachy a útěky do krytu při náletech.

“Nejhorší, co jsem tam zažila, bylo, když jsem měla noční službu s druhou dívenkou. Jak už byly nálety na Norimberk, stála jsem mezi dveřmi [kóje - pozn. aut.] a říkala jsem jí: ,Hele, bude asi nálet.’ Protože světlomety hlídaly, jestli uvidí letadla. Jak to říkám, najednou ohromná rána a já jsem vyletěla ven. Byla jsem popálená, pohmožděná. Explodovalo to u nás, u té dívenky. Od té doby už jsem ji nikdy neviděla, zřejmě přišla o život.”

Výbuch Libuši způsobil poškození zraku, oslepla na levé oko. Nedočkala se důkladnějšího vyšetření ani hospitalizace, lékař ji jen krátce ošetřil a poslali ji na práci do další tovární budovy. Nyní přenášela bedničky s výbušninami do přízemního objektu, v němž byly zaměstnány jen Němky. I tato tovární hala “vyletěla do povětří”, za výbuchem pravděpodobně stála sabotáž francouzského “ausländera”.[4]

Totálně nasazení žili v dřevěných barácích v lágrech v okolí továrny. Příšerné životní podmínky v lágru představovaly pro Libuši o to větší šok, že je mohla srovnávat s ukázkovým hromadným ubytováním v zlínském internátu. Barák tvořila dlouhá chodba, z obou stran obklopená místnostmi. V každé místnosti spalo na patrových pryčnách šestnáct žen různého věku i profesí včetně prostitutek. Trápily je všudypřítomné štěnice i vši. Veškerou dostupnou hygienu ztělesňovala jedna umývárna s plechovým žlabem, v němž tekla jen studená voda, a společné latríny. “Se stravou to nebylo o moc lepší. V dubnu, kdy mne tam poslali, byl pro mne první oběd něco, na co se nedá zapomenout. Vyfasovala jsem ešus a v dlouhé frontě stála na polévku. Byla ze sága, což vypadalo jako rybí jikry bez jakékoliv chuti. Pak znovu fronta a do ešusu kyselé zelí rovnou ze sudu a vařené brambory s dlouhými narostlými klíčky, které si každý musel oloupat sám. Dále to bývala dýně nebo řepa a jiné ,pochoutky’. Strava spíše pro prasata, ale jiná možnost tu nebyla, když chtěl člověk přežít.”[5]

I přes velké útrapy a doživotní zdravotní následky přineslo nucené nasazení Libuši také jedno pozitivum - v Norimberku se seznámila se svým budoucím manželem Josefem Hittmanem. Pro nuceně nasazené prakticky neexistoval volný čas, za dva roky v Německu se Libuše nedostala ani jednou domů na návštěvu. Až ke konci války, kdy Němci prohrávali, se poměry v lágrech trochu zlepšily. Českým divadelním umělcům se tehdy podařilo v Norimberku zorganizovat tzv. estrádu pro Čechy ze všech okolních lágrů. Na tomto představení se Libuše setkala se svým známým ze sousední vesnice, který ji představil Josefovi. Mladí lidé v sobě našli zalíbení. V Norimberku se jim podařilo znovu se setkat, bohužel už jen jednou. Poté byla letecká továrna, v níž Josef pracoval, zničena při náletu a on byl poslán na práci do Vídně. Libuše o něm až do konce války neměla žádné zprávy. Po osvobození se však sešli v Plzni a už zůstali spolu.

Na jaře 1945 přeložili Libuši z Norimberku do muničky v Holýšově. Pracovala v továrně Metallwerke Holleischen GmbH,[6] která se rozkládala v lese za městem. V závodě pracovali také zajatci a vězni z pobočky koncentračního tábora Flossenbürg.[7] Libuše se tak konečně dostala domů, bydlela u rodičů a denně dojížděla do fabriky. Její radost z návratu kazilo jen věznění jejího otce. Na šachtě totiž pracoval s ruskými zajatci, kterým tajně nosil jídlo, někdo ho udal a on strávil poslední tři měsíce války ve věznici ve Stříbře.

Američtí lékaři mi zachránili život

Zbůch osvobodili na začátku května američtí vojáci. V obci se pak ustavila česká samospráva a německé obyvatelstvo bylo vyhnáno. Nové vedení města vyhlásilo sbírku na pomoc ruským zajatcům, kteří pracovali v dolech a byli ve velmi zbídačeném stavu. Lidé jim proto nosili do lágru léky, oblečení a jídlo. “Já se sestrou jsme šly samozřejmě taky. Jenomže já byla tak strašně oslabená, že jsem tam chytla nějakou infekci. Za pár dní jsem dostala dvaačtyřicítky horečky, opary, byla jsem úplně na umření. Rodiče zoufalí, sestra taky. Doktora, Němce, z obce vypráskali. Vyhnali všechny Němce. Prý byl na vsi nějaký masakr, nic takového jsem ani nechtěla vidět. Teď nebyl lékař. Tak se sestra šla k Američanům zeptat, jestli není někde nějaký doktor, že jsem na tom strašně. A oni jí doporučili zajet do chotěšovského kláštera, kde je hlavní posádka. Vzala kolo a jela do Chotěšova. Trošku jsme všecky uměly německy, takže se domluvila. Přišel starší lékař, bylo mu kolem čtyřiceti let, který uměl německy, a další, mladší lékař. Když jim všechno řekla, posadili ji do džípu, naložili její kolo a přijeli. Když viděli, v jakém jsem stavu, dali mi tabletky a říkali: ,Každé čtyři hodiny - ve dne, v noci, ve dne, v noci.’ Dnes vím, že to byl první penicilin, který jsem v životě dostala. Nikdo ještě o nějakém penicilinu nevěděl. Během čtrnácti dnů nemoc pomalu ustupovala, uzdravovala jsem se.”

Američtí lékaři se u Königsmarkových stali pravidelnými hosty. Nikdy nepřišli s prázdnou, přiváželi konzervy a hostili celou rodinu. Když se Libuše uzdravila, chtěly se s matkou revanšovat. Natrhaly borůvky a pozvaly lékaře na borůvkový koláč. Po počáteční nedůvěře k černému zákusku si Američané velmi pochutnali a snědli na posezení celý plech. Mladší lékař se do Libuše zamiloval, ona však již ve svém srdci nosila přítele z Norimberku, na kterého počkala.

Po osvobození pracovala v kanceláři Západočeských dolů. V srpnu 1946 se v kostele sv. Bartoloměje v Plzni provdala za Josefa Hittmana a odešla za ním do Karlových Varů, kde působil jako národní správce firmy Theisinger poživatiny - lahůdky. Roku 1949 se manželům narodila dcera Libuše. Po mateřské dovolené začala pamětnice pracovat jako administrativní úřednice v Městském ústavu národního zdraví v Karlových Varech. Po vzniku Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) se dostala na pozici sekretářky ředitele, kde působila až do svého důchodu. Za tuto dobu se zde vystřídalo sedm ředitelů. Libuše měla na starost agendu stížností, evidenci dovozu zahraničních léků, přípravu měsíčních schůzí primářů nemocnic a poliklinik, které spadaly pod OÚNZ, a každodenní provoz kanceláře ředitele.

Její manžel nejprve vedl obchod s potravinami a poté pracoval deset let jako horník v jáchymovských uranových dolech. Toto zaměstnání bylo sice dobře finančně ohodnoceno, ale poškodilo mu zdraví. Proto se vrátil k obchodu a pracoval v závodu Jednota v Sokolově. V roce 1978 bohužel náhle zemřel na infarkt.

Po ovdovění se Libuše přestěhovala za dcerou do Mariánských Lázní. Ještě v důchodovém věku zde několik let pracovala na recepci lázeňských domů a teprve od roku 1989 zůstala doma a věnovala se jen péči o vnuky. V lednu 2021 Libuš Hittmanová zemřela. 

[1] Baťovy školy práce. BataStory.net[online]. 2011 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: http://batastory.net/cs/milniky/batovy-skoly-prace

[2] Dynamit-Nobel. In: Furth Wiki [online]. 2014 [cit. 2014-02-19]. Dostupné z: http://www.fuerthwiki.de/wiki/index.php/Dynamit-Nobel

[3] Sepsané vzpomínky pamětnice. Dostupné na portálu Paměť národa, Dodatečné materiály.

[4]Německé označení pro občany okupovaných zemí nuceně nasazené na práci do Německa.

[5] Sepsané vzpomínky pamětnice. Dostupné na portálu Paměť národa, Dodatečné materiály.

[6] Památná místa. NÁRODNÍ MUZEUM. Dotkni se 20. století [online]. 2013 [cit. 2014-02-18]. Dostupné z: http://dvacatestoleti.eu/pamatna-mista/

[7] Außenlager engl. Holleischen (Holýšov). KZ-Gedenkstätte Flossenbürg [online]. 2014 [cit. 2014-02-18]. Dostupné z: http://www.gedenkstaette-flossenbuerg.de/en/history/subcamps/subcamps/?user_flbaussenlager_pi1%5Bid%5D=033