Libuše Hittmanová

* 1923  †︎ 2021

  • „Nejhorší, co jsem tam zažila, bylo, že jsem měla noční službu s druhou dívenkou, a jak už byly nálety na Norimberk, stála jsem mezi dveřmi a říkala jsem jí: ,Hele, bude asi nálet.‘ Protože světlomety hlídaly, jestli uvidí letadla. Jak to říkám, najednou ohromná rána, já jsem vyletěla ven. Byla jsem popálená, pohmožděná. Explodovalo to u nás, u té dívenky. Od té doby už jsem ji nikdy neviděla, ona zřejmě přišla o život.“

  • „Jak jsem jezdila vlakem, najednou na nádražích stály vagony, kde byli lidi – z koncentráků je nacpali do vagonů, že jim byly vidět jenom hlavy. Teď nevěděli, co s nimi. Ve Stodě je velký lesopark, lesík, kde je všechny postříleli, aby se jich zbavili.“

  • „Tam byl podobný lágr jako v Norimberku [ve Zbůchu – pozn. ed.] a tam byli ubytovaní zajatí Rusové, kteří museli dělat v šachtě. I v zimě byli jen ve štráfovaných hadrech, dřeváky, takže žili příšerně. A teď vyhlásili, aby hlavně mladí lidé udělali sbírku, skoro nikdo nic neměl, ale co mohl dát, aby daroval, abychom to tam odnesli, abychom jim trošku pomohli – nějaké léky, nějaké jídlo a ošacení. My s mou sestrou jsme šly samozřejmě taky. Jenomže já byla tak strašně oslabená, že jsem tam chytla nějakou infekci. Za pár dní jsem dostala dvaačtyřicítky horečky, opary, byla jsem úplně na umření. Rodiče byli zoufalí, sestra taky. Doktora Němce tam vypráskali, všechny Němce, prý byl na vsi nějaký masakr, to jsem ani nechtěla nic takového vidět. Teď nebyl lékař. Tak sestra šla nahoru mezi Američany se zeptat, jestli není někde nějaký doktor, že jsem na tom tak strašně. A oni ji doporučili do chotěšovského kláštera, kde je hlavní posádka. Vzala kolo a jela do Chotěšova a doopravdy se tam domluvila. Trošku jsme všecky uměly německy, protože jsme se musely už tenkrát učit německy. Takže se domluvila a přišel lékař, starší, asi kolem čtyřiceti let, který uměl německy, a další mladší lékař. Přišli, a když jim všechno řekla, jak to vypadá, vzali kolo, posadili ji do džípu, kolo naložili a přijeli. Když viděli, v jakém jsem stavu, tak mi dali tabletky a říkali: ,Každé čtyři hodiny – ve dne, v noci, ve dne, v noci.‘ Dnes vím, že to byl první penicilin, který jsem v životě dostala. A nikdo ještě o nějakém penicilinu nevěděl. Takže mi to během čtrnácti dnů pomalu ustupovalo, uzdravovala jsem se.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mariánské Lázně, 11.12.2013

    (audio)
    délka: 01:56:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Osvobození západních Čech americkou armádou v roce 1945
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Výbuch - a já tlakem a ohnivou září vyletěla ven, pohmožděná a popálená

Libuše Hittmanová
Libuše Hittmanová
zdroj: archiv pamětnice

Libuše Hittmanová, rozená Königsmarková, se narodila 28. března 1923 ve Zbůchu do hornické rodiny. Po dokončení základní školy studovala v letech 1937-1940 zlínskou Baťovu školu práce pro mladé ženy. Poté absolvovala dvouletou obchodní školu v Plzni. Dne 13. dubna 1943 byla poslána na nucené práce do Německa. Pracovala v muniční továrně ve Fürthu u Norimberku, kde manipulovala s dynamitem. Přežila výbuch na svém pracovišti, ovšem odnesla si z něj trvalé následky - slepotu levého oka. Na jaře 1945 byla přeložena do muniční továrny v Holýšově. V květnu 1945 pomáhala osvobozeným ruským zajatcům ve Zbůchu, a protože ji nucené nasazení velmi fyzicky oslabilo, nakazila se v ruském lágru infekcí a málem zemřela. Život jí zachránili američtí lékaři, kteří jí podávali penicilin. Po válce se provdala za Josefa Hittmana, jehož poznala na nucených pracích v Norimberku. Společně se usadili v Karlových Varech. Po narození dcery a mateřské dovolené našla zaměstnání jako sekretářka ředitele Okresního ústavu národního zdraví v Karlových Varech, kde působila až do důchodu. Po smrti manžela se přestěhovala za dcerou do Mariánských Lázní a ještě jako důchodkyně několik let pracovala na recepci lázeňských domů. V lednu 2021 Libuše Hittmanová zemřela.