Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hladiš (* 1932)

• narodil se 11. února 1932 v Nivnici rodičům Marii a Josefovi

• v roce 1945 nastoupil na Církevní jezuitské gymnázium na Velehradě

• o čtyři roky později zde vstoupil do noviciátu

• v noci 13. dubna byl v rámci Akce K internován do Bohosudova, později do Háje u Prahy a nakonec na Klíčavu, kde se podílel na stavbě přehrady

• v letech 1953-1955 vykonával vojenskou službu

• v roce 1959 byl zatčen, držen ve vazbě a následně obviněn z podvracení republiky

• odsouzen k pěti letům vězení, v květnu 1960 propuštěn na amnestii

• v roce 1968 se vrátil ke kněžskému studiu na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích

• v roce 1971 vysvěcen na kněze, působil v Kroměříži a na Prostějovsku

• v letech 1990-1996 působil jako kněz na Velehradě, kde se podílel na přípravě návštěvy papeže Jana Pavla II.

• od roku 2013 členem jezuitské komunity na Velehradě

Působil na Velehradě jako osmnáctiletý novic, když v noci 13. dubna 1950 z kláštera vyhnali komunističtí ozbrojenci pětadvacet jezuitů a čtyřicet šest noviců. Odvezli ho do kláštera v Bohosudově, pak se jej snažili převychovat po vzoru nového socialistického člověka. V roce 1959 byl zatčen za to, že se i nadále stýká s jezuity. Ke studiu teologie se mohl vrátit až po deseti letech. Kněžství přijal v roce 1971.

Josef Hladiš se narodil 11. února 1932 v Nivnici u Uherského Brodu do rolnické rodiny. Jeho rodiče Marie a Josef obhospodařovali malé hospodářství s pěti hektary orné půdy. Malý Josef vyrůstal se svým bratrem Karlem a sestrou Marií. V rodné vsi prožil druhou světovou válku, vychodil obecnou školu i měšťanku.

Po zrušení církevního gymnázia se rozhodl pro noviciát

Poté se Josef Hladiš, i na přání své matky, rozhodl pro studium Církevního jezuitského gymnázia na Velehradě. Škola byla od roku 1942 až do konce druhé světové války zrušená. A právě Josef patřil do prvního ročníku, kterým se škola v září 1945 slavnostně obnovovala.

Jenže poválečná radost nevydržela dlouho. „Komunisti po svém nástupu k moci zrušili jedním škrtem písma vše, co nebylo socialistické: Orla i všechny církevní školy včetně té naší,“ vzpomíná pamětník, který tehdy dostal možnost přejít na jinou, avšak státní školu. Během letních prázdnin se však rozhodl na Velehradě zůstat. V roce 1949 vstoupil do jezuitského noviciátu a s ním i valná část jeho spolužáků. „Tenkrát jsem ještě nebyl v maturitním ročníku, ale pro představené řádu to byla minimální překážka. Tušili totiž, že se nad řeholním životem v Československu smráká,“ říká.

„Chtěli nás převychovat, ale my jsme zůstali věrni Bohu.“

Jejich předtuchy se naplnily o půl roku později. V noci z 13. na 14. dubna 1950  na vrátnici velehradského kláštera pažbami zabouchali ozbrojenci. Křikem všechny vzbudili a donutili je sbalit si věci. Takto na Velehradě, stejně jako ve většině klášterů v Československu, začala tzv. Akce K, nezákonný proces násilné likvidace klášterů a mužských katolických řeholních řádů, který se dotkl téměř dvou a půl tisíc řeholníků z více než dvou set míst republiky. [1]

Josefovi bylo tehdy 18 let. Z kláštera jej spolu s ostatními vyhnali na náměstí, kde už čekaly přistavené autobusy. Pětadvacet jezuitů a čtyřicet šest noviců mělo odjet neznámo kam.[2] Josef se nad ránem ocitl ve 400 kilometrů vzdáleném internačním klášteře v Bohosudově v severních Čechách. Představené z Velehradu deportovali do kláštera v Želivi. „Přišli jsme tam jako polovězni. Hlídali nás uniformovaní četníci se samopaly. Jen vedení chodilo v civilu, to byli estébáci.“

Smyslem internace bylo převychovat novice po vzoru nového socialistického člověka, což se ale příliš nedařilo. „Bylo tam několik málo vzdělaných lidí, které narychlo proškolili. Povídali nám ty svoje teorie o tom, že komunismus bude něco úžasného. My jsme z toho měli švandu. Věděli jsme, že je to jen komedie a že komunisté jsou jen vetřelci, kteří tady převzali moc.“

Po několika dnech se novici měli rozhodnout, zda chtějí z internace odejít a takzvaně se zařadit do společnosti, jak se eufemisticky označovalo zřeknutí se řeholního života, či nikoli. „K překvapení estébáků se ale nikdo z nás nepřihlásil, protože nás vychovali jinak, držel nás nad vodou Bůh, a tak jsme tam vydrželi, i když jsme nemohli studovat a museli jsme chodit do fabriky.“

Z kláštera jej poslali na stavbu přehrady

Z Bohosudova Josef putoval do internace v Háji u Prahy. „Tam nás několik měsíců opět trápili přednáškami o tom, jak je komunismus nádherná pohádka.“ Pak Josefa odvezli na Klíčavu, kde se podílel na stavbě přehrady, která měla zásobovat pitnou vodou Lány a Kladno. „Jenže jsme na stavbě nebyli moc platní, a tak nás poslali domů.“ Josef se vrátil do Nivnice, kde pomáhal v zemědělství.

Doma čekal, až bude odveden k Pomocným technickým praporům (PTP) jako většina jeho spolubratrů jezuitů. Ale to se mýlil. Jako jeden z mála si vojnu odbyl mimo PTP. Povolávací rozkaz ho odvelel na Šumavu do Nýrska. Tam mu, neznalí posudků, dokonce doporučili, aby studoval poddůstojnickou školu. „Vždyť je ve všech papírech napsáno, že jsem jezuita. To mě chcete dostat do kriminálu, za to, že jsem se vetřel do Československé lidové armády, navíc na hranici se svobodným Rakouskem?“ reagoval tehdy na nabídku Josef Hladiš.

Po vojně v roce 1955 odešel s kamarádem Františkem do Ostravy, kde jako dělníci národního podniku Podzemní stavby budovali OKD. Bydlení si našli opět v klášteře, tentokrát se studenty báňské vysoké školy. A i nadále byli v kontaktu s jezuity.

Obvinili jej z podvracení republiky, ve vazbě si odseděl půl roku

Do jejich skupiny se však dostal konfident, který Josefa udal státní bezpečnosti. Nedlouho nato, 28. září 1959, následovalo zatčení. „Přišlo na mě několik estébáků v civilu. Zamlátili na dveře. Okamžitě zatýkací papír, okamžitě sbalit a nástup do kriminálu.“

Státní bezpečnost Josefa obvinila z trestného činu podvracení republiky. Ve skupinovém vyšetřovacím svazku mu vytkla: „Tajné studium jezuitského učení, utvrzování se v nepřátelství vůči státnímu zřízení a rozšiřování závadných tiskovin. Byly to například knihy V hodině dvanácté a Za nový svět, které jsou ostře zaměřeny proti komunismu. (…) V nepřátelství vůči státnímu zřízení se také (…) utvrzoval společným poslechem zpráv zahraničního rozhlasu.“ [3]

Josef Hladiš se stal součástí rozsáhlého procesu vedeného proti jezuitskému řádu. Kromě něj bylo obviněno a zatčeno dalších 19 lidí,[4] včetně Antonína Zgarbíka, po kterém byl celý proces pojmenován. Tohoto jezuitu znal Josef Hladiš ještě z Velehradu, kde byl magistrem noviců a později viceprovilciálem. Od dubna 1950 se však neviděli. V rámci Akce K byl internován v klášteře v Želivě a klášteře Hory Matky Boží u Králík.

Celou skupinu tehdy zavřeli do vazební věznice v Ostravě, kde Josef Hladiš absolvoval řadu výslechů. „Strašně tam na nás řvali. To byla jejich metoda při výslechu. Ale když přišlo na věc, tak přestali řvát a dělat bububu. Myslím, že to hráli na obě strany. Dobře věděli, že pověsili Slánského, i když byl chudák z těch nejlepších komunistů. Cítili, že s komunismem se to u nás nevyvíjí dobře, že ho lze udržet jen násilím. Tak na jednu stranu pouštěli hrůzu a pronásledovali křesťany, ale když přišlo na věc, vycouvali a někde se zašili. Místo, aby dělali hrůzu, sami nevěděli, čí jsou.“

Díky amnestii byl volný, jiní ve vězení zemřeli

Celá skupina strávila ve vazební věznici téměř půl roku. „Najednou se celé vyšetřování zastavilo a nic se nedělo. Normální bylo dostat za dva měsíce rozsudek a jít sedět nebo do dolů, ale s námi nevěděli, co si počít. Pořád jen vazba.“ V té době totiž do Československa dorazila vlna destalinizace a v bezpečnostních složkách státu se začalo spekulovat o amnestii politických vězňů.

Po hlavním líčení u krajského soudu v Ostravě padl rozsudek 21. března 1960. Josef Hladiš byl odsouzen za trestný čin podvracení republiky k pěti letům odnětí svobody, ztrátě čestných občanských práv a ztrátě celého jmění. Dvacet lidí případu Zgarbík a spol. dostalo trest v celkové délce 196 let. K nejvyššímu trestu v délce trvání 16 let byli odsouzeni Antonín Zgarbík a František Kučera.[5] „To byly tresty jako hrom,“ shrnuje.

V květnu 1960 však prezident vydal amnestii, která se vztahovala i na Josefa Hladiše a několik dalších jezuitů procesu Zgarbík a spol.[6] „Bylo to divné. Na jedné straně říkali, jací jsme darebáci a zločinci, kteří rozvrací republiku, a na druhé straně říkali, že to není tak hrozné.“  Josefa Hladiše propustili na svobodu 10. května 1960. Ne všichni měli takové štěstí. Například Antonín Zgarbík si svůj trest podle tehdy platných zákonů odpykával na Mírově a ve Valticích, kde v roce 1965 zemřel v důsledku špatně léčeného zápalu plic.

Někteří kněží byli jen figurky, které chtěly něčeho dosáhnout

Díky politickému uvolnění v roce 1968 se Josef Hladiš vrátil ke kněžskému studiu na Římskokatolické cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích.

„Studium bylo velice sporadické a děravé. Zkoušky byly jen naoko. Říkali nám, že se nemusíme trápit četbou traktátů a že bude stačit, když Kristovo evangelium budeme předávat prostince, aby to lid pochopil,“ vzpomíná Josef Hladiš na svá bohoslovecká léta během nastupující normalizace.

V té době byla asi třetina všech kněží v Čechách a na Moravě ve Sdružení katolických duchovních Pacem in terris.[7] Jednalo se o organizaci katolických duchovních, kteří kolaborovali s komunistickým režimem. Jen malá skupina z nich tvořila tvrdé jádro politicky aktivních, zbytek byla mlčící většina. Důvody, proč tam duchovní vstupovali, byly různé. Někteří ze strachu, jiní proto, že měli pocit, že skrze tento mravní kompromis mohou pro své věřící vykonat více. Členové Pacem in terris pochopitelně ze svého členství čerpali jisté výhody. „Většinou to byli ustrašení lidé, kteří se báli říct nahlas, co si vlastně myslí. Proto hráli tuto zvláštní hru. Navenek přikyvovali pánům, ale ve skutečnosti na ně nadávali. Ale ne moc nahlas.“

Určitou kolaboraci s režimem Josef Hladiš registroval i během studií v Litoměřicích. „Ne všichni profesoři byli kvalitní. Byli tam často i jen takové figurky, které tam nastrčili pro parádu a kterým tam pro jejich zásluhy režimu drželi teplé místo. Taková atmosféra studium poznamenala.“

Za odvážné vánoční kázání jej přesunuli na Prostějovsko

Kněžské svěcení přijal Josef Hladiš v roce 1971. Kvůli svému cejchu kriminálníka zůstával pod pohledem členů Státní bezpečnosti. Ti si nemohli nevšimnout jeho odvážného vánočního projevu, o kterém napsali toto:  „Měl své kázání zaměřeno proti dnešnímu zřízení, v kterém děkoval přítomným věřícím, že se zúčastnili této bohoslužby, i když jsou si vědomi, že za toto budou stíhání státní mašinérií.“ [8]

Začínajícího kněze proto poslali na Prostějovsko, nejdřív do Šubířova a pak do Brodku u Konice. Stále byl pod kontrolou. Svědčí o tom záznamy Státní bezpečnosti z druhé poloviny 80. let.[9] „My jsme dobře věděli, že nás hlídají. Všechna ta přistavená auta a fotoaparáty nešlo přehlédnout. Když jsem to nevydržel a zeptal se jednoho, proč tohle všechno dělá, odpověděl mi, že je chudák a že musí.“

Připravoval návštěvu Jana Pavla II. na Velehradě

Pár měsíců po sametové revoluci v roce 1990 byl Josef Hladiš povolán na Velehrad. Jako kněz měl na starost dlouho očekávanou návštěvu papeže Jana Pavla II. Ten před zraky tisíců věřících, kteří zaplnili prostranství před velehradskou bazilikou, promluvil 22. dubna 1990. Tehdy Josef Hladiš věděl, že mezi přihlížejícími jsou i bývalí příslušníci Státní bezpečnosti.

Josef Hladiš působil na Velehradě do roku 1996, poté přijal poslání kněze v Kolíně. Od roku 2013 je členem jezuitské komunity na Velehradě, kde v roce 2022 oslavil své devadesáté narozeniny.

Dodnes si velmi dobře uvědomuje, čeho se komunistický režim během svého působení v Československu v duchovní sféře dopustil a kolik lidí odvedl od života ve víře v Boha.  „Nemohli jsme dělat to, co nás ze srdce těšilo. Ale museli jsme to přijmout, protože i ten komunismus byla boží vůle. Bůh sice dopustil zlo, ale dovedl z něj vydedukovat cosi dobrého. Je to jakási tajemná boží síla a velká boží láska, kterou chválíme a velebíme a které děkujeme za všechno.“

 

 

[1] BERNATT-RESZCZYŃSKÁ Markéta. 2019. Akce K aneb bartolomějská noc klášterů. www.pametnaroda.cz. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/stalo-se/akce-k-aneb-bartolomejska-noc-klasteru. 

[2] Dalšími noviciáty v klášteře na Velehradě, kteří byli internováni v Bohosudově jsou: Vlastimil Ovčáčík, Josef Koláček, Prof. PhDr., DrSc. Josef Kolmaš, Jan Rybář, Stanislav Peroutka a další, jejichž příběhy jsou zpracovány v databázi Paměti národa.

[3] Viz Skupinový vyšetřovací svazek proti Antonínu Zgarbíkovi a spol. z 14. ledna 1960.

[4] V návrhu konečného opatření krajskému prokurátorovi v Ostravě z 21. ledna 1960 jsou uvedena tato jména: Antonín Zgarbík, František Kučera, Josef Sukop, František Vojtek, František Šital, Alois Litva, Alois Dlugi, František Měsíc, Eva Chaloupecká, Václav Uhlíř, František Konečný, Vladimír Čáp, František Flamík, Antonín Holas, František Jedlička, František Bláha, Josef Hladiš, Jan Palacký a Otakar Adámek.

[5] Viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě k případu Zgarbík a spol. z 21. března 1960.

[6] Jednalo se o Františka Měsíce, Václava Uhlíře, Františka Konečného, Františka Flamíka, Jana Palackého a Otakara Adámka. Viz Usnesení předsedy senátu Krajského soudu v Ostravě z 23. května 1960.

[7] Viz ŠŤASTNÁ Barbora. 2021. Byl jsem v Pacem in terris, dívali se na nás pohrdavě. www.pametnaroda.cz. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz/cs/magazin/pribehy/byl-jsem-v-pacem-terris-divali-se-na-nas-pohrdave

[8] Viz návrh na zavedení zpravodajsko-technického úkonu TA - 144 z 11. 2. 1976.

[9] Například záznam č. 5/88 oddělení Státní bezpečnosti v Prostějově ze 17. května 1988 popisuje průběh zájezdu západních Němců v Brodku u Konice. Podle údajů ve spise se jednalo o bývalé rodáky, kteří byli vyhnání z Československa po skončení druhé světové války a chtěli si prohlédnout svoji rodnou obec. Podle údajů ve spise se zde setkali i s Josefem Hladíkem.