Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hlaváč (* 1939)

• narozen roku 1939 v Kutné Hoře

• otec vězněn z politických důvodů

• vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu

• působil jako farář v Praze, Nepomuku a Proseči

• od počátku sedmdesátých let obtěžován Státní bezpečností

• podílel se na neoficiálních aktivitách evangelické církve v Československu

• signatář Charty 77

• signatář dopisu jedenatřiceti příslušníků Českobratrské církve evangelické Federálnímu shromáždění ČSSR

• zakladatel a mluvčí buňky Občanského fóra v Proseči

• po roce 1989 předsedou YMCA v Československu a v České republice

• v letech 1991–1993 vedl odbor pro uprchlíky Federálního ministerstva vnitra

Pavel Hlaváč se narodil 1. května 1939 v Kutné Hoře – Sedlci. „Byli jsme taková typická maloburžoazní rodina,“ komentuje pamětník poměry u tradičně českobratrsky založených Hlaváčových, kde otec byl malíř pokojů a matka dámská krejčová. „Oba byli pečliví řemeslníci, takže neměli nikdy o práci nouzi,“ prohlašuje o rodičích a dodává také, že matka načas krejčovské řemeslo opustila a věnovala se péči o domácnost – během několika málo let se totiž Pavlovi narodili ještě sestra a bratr.

Dětství v rodině vykořisťovatele

Z období druhé světové války si pamětník vybavuje pouze výjev, kdy otec na sklonku války „přišel domů s helmou, flintou a s páskem“, byl totiž pověřen – vhledem k tomu, že se vyučil v tehdy převážně německojazyčném Liberci a jako jeden z mála obyvatel Kutné Hory tak tento jazyk perfektně ovládal – vyjednáváním s německou posádkou ve městě. Přestože místní komunisté prý chtěli vyhodit železniční trať do povětří, aby němečtí vojáci zůstali uvězněni ve městě do příchodu Rudé armády, podařilo se nakonec předejít krveprolití a kutnohorské posádce wehrmachtu bylo umožněno odcestovat vlakem do amerického zajetí.

 „Otec i děda byli sociální demokrati,“ konstatuje pamětník, když vzpomíná na situaci po únoru 1948, kdy byl jeho otec jakožto podnikatel – a protože zaměstnával tovaryše, rovněž i údajný vykořisťovatel, který však prý „vykořisťoval nanejvýš sám sebe“ – nucen vstoupit se svou malířskou firmou do nově vznikajícího družstva. Zpočátku se prý zdráhal, odrazoval jej od toho navíc i jeho jediný zaměstnanec, který hrozil odchodem, nakonec se však prý podvolil. Tento poněkud rozpačitý postoj mohl prý přispět i k jeho pozdějšímu zatčení.

„Jediná jistota, jistota strachu“

Neodmítl totiž poskytnout jídlo místnímu cukráři, který se na vlastní pěst věnoval protikomunistické agitaci ve městě i v okolí a chystal prý i odbojové akce. „Sháněl potraviny pro skupinu, kterou měl někde ukrytou. Když ho pak lapili, nebyl statečný, všechno vykecal,“ uvádí pamětník a pokračuje líčením, jak jednou „o půl páté ráno vpadla do domu horda chlapů“, kteří se „chovali jak hovada“ – začalo zatýkání otce a domovní prohlídka. „My jsme stáli na posteli, drželi jsme se okolo krku, brečeli jsme. Maminka také brečela, otec tam byl spoutaný a Pán Bůh daleko,“ vybavuje si.

Následoval spektakulární proces v místním divadle, několik lidí, kteří podporovali cukráře, bylo odsouzeno na doživotí. Hlaváč starší byl souzen „v druhém turnusu“, kde měly prý padnout podstatně mírnější tresty, kdesi na Mělnicku však byli právě zastřeleni dva policisté, soud proto „přitvrdil“ a obžalovaní „dostali větší pálky“. Otec tak nebyl propuštěn z vazby v kutnohorské věznici, kde byl po dobu vyšetřování držen a soustavně ponižován. Byl odsouzen ke dvěma a půl letům vězení, které prožil v údržbářské četě ve věznici v Praze, tam se prý jakožto mistr svého řemesla těšil už poněkud lepšímu zacházení.

„Návštěvy v Bartolomějské, to byly takové moje hluboké dětské zážitky,“ dodává Pavel, když vzpomíná na neveselé výlety do Prahy. Aby uživila rodinu, nechala se matka pamětníka mezitím zaměstnat jako šička zástěr v národním podniku Modeta. Vedení prý zanedlouho zaregistrovalo její talent, po čase tak byla přeřazena do podniku Pragoděv, kde se podílela na navrhování modelových dámských šatů. Konečně jednoho dne roku 1953, „když už natáhli brka Stalin a Gottwald“, přišel pamětník domů ze školy, aby uviděl, jak „maminka s otcem sedí vedle sebe a vládne dlouho do té doby nevídaná pohoda“ – otec byl propuštěn na amnestii. Navíc díky spřátelenému lékaři, který usoudil, že by nepřežil podmínky v zaměstnáních, k jejichž vykonávání byl po vypršení trestu přidělen, mohl Hlaváč starší i nadále pracovat jako malíř, namísto toho, aby s nevalným zdravím fáral v dolech či sloužil u vysokých pecí.

Gymnazistou, promítačem a studentem teologie

Pamětník mezitím nastoupil na gymnázium v Kutné Hoře, kde po školské reformě absolvoval ještě jednoletý kurz. Při studiu si přivydělával promítáním filmů, díky čemuž se mu prý podařilo shlédnout řadu „šílených hovadin“ převážně sovětské produkce. Zároveň se však prý spolu s dalšími mladými lidmi pohyboval i ve „svobodném křesťanském společenství“ lesních brigád v pohraničí, organizovaných tehdy zakázanou organizací YMCA, pod jejichž rouškou probíhaly mimo jiné i „filosoficko-náboženské semináře“ profesorky Boženy Komárkové a dalších teologů z okruhu Nové orientace[1], jimž byla znemožněna veřejná činnost, a kteří prý Pavla Hlaváče „celoživotně formovali“.

Roku 1957 složil pamětník maturitní zkoušku a přihlásil se ke studiu na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě. Z kádrových důvodů byl odmítnut, na fakultě se ale setkal s J. L. Hromádkou,[2][3] který mu prý tehdy doporučil: „Jdi někam do fabriky, příští rok bychom tě mohli vzít.“

Pavel se podle jeho rady zařídil a po roce stráveném prací ve Státní výrobně autodílů v Kutné Hoře byl s nyní již příznivým kádrovým profilem ke studiu přijat. „Od roku 1958 jsem byl řádným studentem, tedy spíše neřádným,“ vzpomíná pamětník na léta strávená na fakultě. Ve studiu hebrejštiny, řečtiny či ruštiny prý nevynikal, o to více se prý ale věnoval práci s mládeží – organizoval brigády, sjíždění řek a další z vůle úřadů „oficiálně ztěžované“ podniky.  

Vojákem, farářem a nedobrovolným vůdcem davu

Jakožto čerstvý bohoslovec musel pamětník absolvovat povinnou vojenskou službu. Od roku 1963 tak pobýval u posádky v Klatovech, v následujícím roce byl přeřazen ke strážnímu oddílu usazenému na zámku ve Střelských Hošticích, jeho úkolem bylo střežit nedaleký muniční sklad. Při jednom z výjezdů krátce před plánovanou svatbou se však situace zkomplikovala: „Ten šofér s námi jel jak hovado a před tím muničákem narazil takhle z boku do mostní konstrukce,“ popisuje Hlaváč nehodu, při níž málem zahynul. „My jsme se tím nárazem nahrnuli všichni na tu kabinu, poněvadž jsme seděli,“ uvádí a pokračuje: „Byli jsme tam na hromadě, zvedal jsem se a přede mnou stříkala krev, tak jsem si říkal, ‚někdo je tady pěkně zraněný‘. A když jsem zvedl hlavu, tak jsem měl oči zalité krví, protože jsem měl kompresní zlomeninu lebeční kosti.“ Spolu se zraněnými kolegy pak prošel vojenskými nemocnicemi a nějaký čas strávil i v doléčovacím ústavu v Mariánských lázních.

Již v září 1964 se však oženil a přestěhoval se k rodině manželky do Prahy, kde nějaký čas působil jako zastupující farář na Žižkově a v Libni. Poté byl vyslán do Nepomuku u Plzně, kde sloužil jako vikář tamějšího evangelického sboru. Měl obhospodařovat pět kazatelských stanic, návštěvnost prý ale byla nevalná. Jen krátce po Pavlově příjezdu se povětšinou postarší farníci „přišli podívat, kdo je pochová“. Přesto se však pamětník snažil o oživení místní komunity a počátkem roku 1968 inicioval například vznik přípravného výboru pro znovupostavení sochy T. G. Masaryka. Na jaře 1968 se účastnil veřejných diskusí v obci, během nichž byly připomínány zločiny kolektivizace a zasazoval se o označení viníků a následné smíření. Toto úsilí – stejně jako úsilí řady jeho přátel z řad evangelických kněží i mnohých dalších – zmařila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku, která jej i s rodinou zastihla v Kutné Hoře. Tam proti své vůli stanul v čele rozvášněného davu, který se po odmlčení místního rozhlasu chystal obléhat obecní úřad, po jednání s úředníky se mu však podařilo situaci uklidnit. Při návratu do Nepomuku byl pak svědkem bizarního výjevu: poté, co místní mládež vyvrátila na náměstí plechovou rudou hvězdu a vrhla ji do nedalekého rybníka, vyrazila prý k vodní ploše skupina místních hodnostářů, na neckách se vypravili k plovoucí hvězdě, vylovili ji a odvezli na káře do lesa, kde ji zakopali, aby snad tento zhanobený symbol nepohoršoval projíždějící sovětské kolony.

Kazatelem v Proseči, poslem špatných zpráv a objektem zájmu StB

Ve sboru v Nepomuku prý pamětník nebyl šťastný, ještě před okupací proto přijal nabídku přítele Jana Duse, aby od října 1968 nastoupil jako farář v Proseči v Pardubickém kraji, odkud shodou okolností pocházel jeho otec. Kázání v červnu téhož roku bylo členy sboru přijato dobře, 25. srpna 1968 se tak měl představit i s rodinou, raději se však do Proseče vypravil sám. „Měl jsem takové kázání, které asi nejméně má být, takové vyloženě situační. Prostě jsem přímo, co je o těch pohanech v tom Starém zákoně, aplikoval na ty Rusáky,“ vzpomíná. Zpočátku byl prý poměry ve městě na počátku normalizace poněkud zděšen, například v lednu 1969, když po návratu z pohřbu Jana Palacha ve dvě hodiny v noci zahlédl „v Proseči na náměstí světla a muziku.“ Zatímco jinde zavládl „státní smutek“, tady se konal ples rodičů a přátel školy. Skutečnost, že „národ truchlí a Proseč tancuje“, nesl velmi těžce, říkal si prý, „kam jsi to vlezl, do jaké díry komunistické?“ Později se prý sice „seznámil se slušnými lidmi“, nepříliš radostný byl ale život ve městě pro jeho děti, které jen těžce snášely poměry v prosečské základní škole, navíc jim bylo upřeno právo studovat na střední škole. Evangelický sbor v Proseči byl však „živý“ a navštěvovala jej i celá řada otevřených mladých lidí.   

Roku 1971 svěřili Jan Tesař[4][5] a Jiří Müller[6][7] pamětníkovu švagru Miroslavu Dusovi distribuci letáků[8] a také Tesařův archiv dokumentů, který shromáždil během působení v Pillerově komisi[9]. „Nejdříve si myslel, že se bude jednat o několik desítek, protože my jsme nebyli žádní hrdinové. A oni mu jich dali 400 do batohu,“ vzpomíná Pavel Hlaváč. Nakonec ale švagr „nesl kufr Tesařových materiálů a batoh letáků,“ s nimiž „šel nejdříve za Láďou Hejdánkem[10], tam se mu svěřil, že má letáky a že je potřeba je distribuovat,“ poté pokračoval za Radkem Novákem do Vršovic, kde Tesařův archiv „zahrabali pod uhlí“ a zbytek nákladu složil doma. Dus netušil, že od chvíle, kdy vyšel z Tesařova bytu, byl sledován StB, o „půl páté ráno“ jej proto překvapilo „bušení“ – otevřel dveře a po krátké domovní prohlídce byl zatčen.

Pavel byl o zadržení švagra zpraven telefonicky, vydal se proto s kolegou Janem Kellerem do Prahy za jeho rodinou, kde však Tatra 603 zaparkovaná před domem ohlašovala přítomnost StB. Než aby riskovali nepříjemné setkání, rozjeli se raději upozornit kolegy Edmunda Bauera, Jakuba Trojana a Miloše Rejchrta, báli se totiž, „že je všechny seberou“. Jako první byl na řadě Bauer, který tehdy působil v Liběchově. „Cestou na Mělník jsme proti sobě potkali tři černé šestsettrojky, do kterých nebylo vidět, tak jsme si říkali, ‚a jéje, to už někoho sebrali, už někoho vezou,‘“ vzpomíná pamětník. „Předpokládalo se, že nás sledují“, popisuje pak setkání s Bauerem, během něhož se dohodli, že z důvodu konspirace bude vhodnější, pokud zbývající dva kontaktuje sám Bauer, „že Mundek za nimi zajede, že se v Praze sbírá, že sebrali Mirka“. „Tak jsme udělali tohle preventivní opatření a vrátili jsme se zarmouceně domů,“ pokračuje a dodává, že po těchto událostech očekával StB, pro niž prý do té doby „ještě nebyl persona non grata“.

Když policisté zanedlouho skutečně přijeli, věnoval jim na úvod Komenského Listy do nebe, poté začal jeho první výslech. „To jsem ještě nečetl nic od Jiřiny Šiklové, jak je potřeba s nimi co nejmíň komunikovat. Ale měl jsem sevřený zadek, samozřejmě,“ uvádí. Tlak prý zvolna sílil – například poté, co pamětník vyjádřil nesouhlas se stanoviskem synodní rady z roku 1972 – prý se tak „postupně školil“. „Někde sedět tři hodiny… Tedy dovolili mi kouřit, naštěstí. Ale nebylo to nic příjemného,“ vzpomíná na výslechy, při nichž se prý policistům několikrát povedlo dohnat jej k zuřivosti, nikdy však prý nebyl bit nebo jinak fyzicky týrán. Mnohé situace však byly nepříjemné, například když musel k výslechu doprovázet manželku, když se ho StB pokoušela získat ke spolupráci nebo když byli manželé Hlaváčovi nuceni odevzdat cestovní pasy. Paní Hlaváčová byla vyštvána z práce, Pavlovi samotnému byl snižován už tak poměrně nízký plat a rodina s pěti dětmi tak prý přežívala jen díky podpoře rodičů a darům ze zahraničí.  

Chartistou, kandidátem exkomunikace a mluvčím Občanského fóra

Když proto „v té době hrozně mrtvolné“ – jíž navzdory s kolegy a za pomoci studentů rekonstruoval darovaný statek v Širokém Dole, který se pak stal jedním z center evangelické mládeže a kde se později prolínaly i kruhy oficiální a neoficiální – vyslechl Pavel Hlaváč ve vysílání rádia Svobodná Evropa prohlášení Charty 77, okamžitě se vypravil do Prahy za Ladislavem Hejdánkem. Spolu pak zamířili k Janu Patočkovi, u něhož dokument podepsali, přestože je prý „už hrozně unavený“ profesor varoval, že to zcela jistě povede ke ztrátě „souhlasu k výkonu duchovenské činnosti“.

„Já jsem asi takový naivní idealista, myslel jsem si, že to zacloumá každým, že to spustí lavinu podpisů. Myslel jsem si, že ta Charta lidi povzbudí, a ono je to povzbudilo spíš k antichartě,“ vzpomíná Pavel, který se připojil i pod dopis 31 příslušníků Českobratrské církve evangelické Federálnímu shromáždění ČSSR[11], „ostré kritice komunistické praxe ve vztahu k církvím a ke svobodě vyznání,“ po jejímž zveřejnění se prý synodní rada Českobratrské církve evangelické ocitla pod tlakem StB a „byla jejím zájmům otevřená“. Hlaváč a ostatní signatáři – stejně jako i evangeličtí signatáři Charty 77 – byli nuceni k pokání, rada jim udělovala důtky, některým byl dokonce odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. „Na synodech docházelo ke střetávání dvou agentur – agentury StB a agentury Ducha svatého, většinou to bohužel vyhrála agentura estbáků,“ vzpomíná pamětník na zápas odbojných duchovních, kteří přese všechno pokračovali v činnosti kazatelské, pastorační a katechetické, někteří i bez souhlasu státu, v řadě případů pak i s „podporou lidu“, například v Širokém Dole, kde prý nad evangelickou komunitou držel ochrannou ruku tamější starosta.

Pavla Hlaváče čekaly další výslechy, byl obtěžován tajnou policií, byl mu odposloucháván telefon a v roce 1988 sám načas ztratil „státní souhlas“. „Za cenu toho souhlasu mohou donutit člověka k ledasčemu, musí být ale mez, za kterou už to nejde. Byla mi dražší pravda, než souhlas, ale hrdina jsem nebyl,“ prohlašuje. V listopadu 1989 založil v Proseči Občanské fórum a stal se jeho mluvčím. V roce 1990 se přestěhoval do Prahy, kde působil v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie, v letech 1991 – 93 vedl odbor pro uprchlíky Federálního ministerstva vnitra, působil v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, spolupracoval s Diakonií Českobratrské církve evangelické a později i s Odborem azylové a migrační politiky MV ČR. V letech 1991 – 92 byl předsedou YMCA v Československu, později i jejím předsedou v České republice.

[1] https://cs.wikipedia.org/wiki/Nov%C3%A1_orientace

[2] https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Lukl_Hrom%C3%A1dka

[3] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/hrmdka.html

[4] https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Tesa%C5%99

[5] https://www.kosmas.cz/autor/3617/jan-tesar/

[6] http://protestant.evangnet.cz/cesty-k-charte-77

[7] https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_M%C3%BCller

[8] https://www.ustrcr.cz/wp-content/uploads/2017/08/SI_29_s162-189.pdf

[9] http://totalita.cz/50/50_01_013.php

[10] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/hejdnk.html

[11] http://protestant.evangnet.cz/charta-77-evangelicka-jednatricitka