To, v čem jsme žili, bylo velké darebáctví
Ludvík Hlaváček se narodil 2. března 1940 v Praze. Po vystudování elektrotechnické průmyslovky a po vojenské službě se na počátku 60. let přihlásil na studia dějin umění a estetiky na Filozofické fakultě UK. Promoval v roce 1966, zároveň tehdy docházel na fenomenologické přednášky do bytu profesora Jana Patočky. Až do druhé poloviny 70. let pak pracoval v Národním památkovém ústavu, později pak v Ústavu pro teorii a dějiny umění. V roce 1977 připojil svůj podpis pod prohlášení Charty 77, což po půl roce vedlo ke ztrátě dosavadního pracovního místa. Nepomohl ani soudní proces, ve kterém jej chvíli zastupovala advokátka Dagmar Burešová, a Ludvík tak musel nastoupit jako topič na nákladovém nádraží. V té době se rovněž odklonil od fenomenologie a více pronikl do soudobé umělecké scény i postmoderní filozofie. V roce 1984 byl zaměstnán jako depozitář nábytku ve skladu Uměleckoprůmyslového muzea a začal s dalšími teoretiky umění vydávat samizdat Někde něco. Po sametové revoluci působil krátce jako zástupce šéfredaktora časopisu Výtvarné umění. V roce 1992 byl pověřen založením a vedením Sorosova centra pro současné umění. Dnes (2020) je ředitelem Nadace pro současné umění, která z SCSU vznikla, a rovněž působí jako pedagog na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem.