„Prostě tam bylo smutný to, že se neviděl konec. Tenkrát se říkalo, když jako pražský jaro a to všechno prohrálo, tak se lidi uzavřeli do takových jako společenských jader, do takových celků. Já bydlím v Motole, my máme společensky zařízený sklep s krbem, a tam jsme to prostě prožívali, zpívalo se, pouštěly se sympatický desky typu Semafor nebo Vodňanský–Skoumal. Říkalo se, že to je uzavření se. Heslo ‚auto-chata-milenka‘. Najednou ten vzedmutý národ, který strašně prožíval politické změny s nadějí, se na to prostě vykašlal, protože neviděl konec a zavřel se do soukromých part, byly mejdany.“
„U nás byly ty barikády, ty se pak uklidily. Celý Motol přežil díky tomu, že nás zachránili vlasovci. Já si přesně pamatuju, když přijela Rudá armáda. To bylo asi tři čtyři dny po tom, co už vlasovci utekli zpět, protože byli ohrožení. Ale hrozně jich tam padlo. A tatínek se sousedem nosili do motolské nemocnice, která byla lazaretem, na nosítkách ty postřelený lidi, teda ty vlasovce, a říkal, že to jsou strašně statečný lidi a bůh ví, co s nima bude. A nás prostě zachránili. Tam, kde je motolská vozovna, tak tam dál byla kasárna a ta kasárna byla obsazená Němci. Říkalo se, že po úzkokolejce, po té dráze, co vede z Hostivice na Smíchovské nádraží, že tam jel německý armádní vlak, který vezl munici. A že ve starém Motole, v té části před krematoriem, už Němci sbírali muže k zastřelení. To bylo dramatický, tam byla opravdu velice napjatá atmosféra. Zachránili se. Ti Němci potom utekli nebo byli zajati. Dodneška vím, kde se tohleto stalo, byly tam asi tři hrobečky vlasovců, a dneska tam je napsáno ‚dva neznámí partyzáni‘.“
„Ve sborovně se takový ty kádrový věci řešily šeptem. ‚Pojď sem, pojď sem,‘ šli jsme do rohu a oni mně řekli třeba: ‚Ta Nováková to má blbý, ta to má polepený od nějakýho strejčka, dej na ni pozor, jo.‘ Tak těch pár z nás, který jsme jako nebyli straníci, jsme si dávali navzájem rady, nebo věděli jsme, kdo je kdo. Protože přece jenom my jsme byli ti Pražáci. A ti, co byli místní, ze Všetat nebo z Neratovic, ti profesoři znali background, politický zázemí toho rodu, tý rodiny studenta. Takže takhle se to řešilo.“
Komunisté ji nechtěli pustit na studia, přesto vytvořila atlas českých nářečí
Lingvistka a dialektoložka Jaroslava Hlavsová se narodila 16. června 1934 v Praze a vyrůstala v nájemním bytě ve vilce v Motole. Její rodiče, Františka a Jaroslav Böhmovi, pocházeli z Podkrkonoší, otec pracoval jako bankovní úředník. Na podzim 1944 nastoupila ke studiu na Drtinově dívčím reálném gymnáziu na Smíchově a brzy nato zažila v Motole dramatický konec války: stavěly se barikády, příslušníci Vlasovovy Ruské osvobozenecké armády svedli v její čtvrti tuhé boje s ustupující německou armádou. Po válce byla Jaroslava Hlavsová aktivní v Sokole a účastnila se také XI. všesokolského sletu v létě 1948. Její otec byl roku 1949 vyhozen z práce v bance, psychicky se zhroutil, odešel do invalidního důchodu a rodina potom žila ve velmi chudých poměrech. Jaroslava maturovala roku 1952 s výbornými známkami, ale z politických důvodů nedostala doporučení ke studiu na vysoké škole. Na radu třídního učitele však podala odvolání a nakonec byla přijata ke studiu na Filozofické fakultě UK, obor čeština – ruština. Jako jedna ze šesti studentů byla vybrána pro vědeckou práci, ve svém oboru však po absolutoriu nenašla místo a pět let pracovala jako učitelka češtiny a ruštiny na gymnáziu v Mělníce. Vedle své práce také jako choreografka vedla folklórní soubor Blaťan. Roku 1962 náhodou objevila inzerát Ústavu pro jazyk český, který hledal pracovníka s její specializací, dialektologií. Úspěšně prošla konkurzem a svůj další pracovní život na mnoho let zasvětila mapování českých nářečí. Výsledkem její práce byl pětidílný Atlas jazyka českého. Roku 1992 odešla do důchodu, ale dále pracovala jako učitelka češtiny pro cizince. Po roce 1989 byla aktivní v politice, pracovala v oblastní radě ODS a zasedala jako členka volebních komisí. Jaroslava Hlavsová zemřela 9. září roku 2023 ve věku 89 let.