Stanislav Hnělička

„Naše hlavní město jsme my, jako Čechoslováci, nesměli obsadit, ba ani za hranice jsme se nedostali, na přímý rozkaz ze Sovětského svazu, Stalin byl proti tomu. Naši letci dostali povolení vstoupit do republiky až v srpnu! My přece jen už v květnu, asi dvacátého. A Američani hned odešli a nás poslali do demarkační zóny, na to jsme zas byli dobří!“

„V severní Africe jsme měli spoustu zbraní po nepříteli, kulomety, minomety a ostatní. Jak jsme my nebo naši zbrojíři po nich něco našli, tak se to dalo hned dohromady a poslalo dopředu. My jejich vybavení tudíž důvěrně znali a používali.“

„U nás na Středním východě sloužilo hodně židovských příslušníků v armádě. Hodně jich narukovalo v roce 1942, asi 1100 se jich hlásilo, ale Angličani povolili jen 600, protože Arabové byli proti tomu, že to jsou vojáci cvičení proti nim. Pravda je, že asi 150 jich s námi do Anglie nejelo, ale uteklo do Izraele, až když byli po té vojenské průpravě.“

„Tam (u rozhlasu) jsem taky zachránil lidi, když tam byl ten rozvášněný dav a vybuchl tam sovětský tank a létaly střepiny, tak ti lidé si ty střepiny chtěli brát s sebou jako suvenýry nebo co! Tak jsem zařval: ,Nesahejte na to!‘ Jedna paní mladšího věku už to skoro měla v ruce, tak jsem jí říkal: ,Zkuste se toho dotknout botou, ať vidíte, co to udělá, vždyť je to rozpálený!‘ Pak jsme se vrátili zpátky do Liberce, tady vysílali Václav Havel s Janem Třískou a opodál se stavěl panelák, tak jsem nechal převézt tahouny s panely tam ke vchodu, aby se tam k nim nikdo nedostal. Také jsem byl tam požádán jednou paní, abych jí sehnal nějaké léky, tak jsem to přes dceru, která pracovala v nemocnici, zařídil a vozil jsem jim to tam.“