Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Aby byli mladí lidé hrdí na svůj národ a svou zemi, a to nejen při fotbale nebo hokeji.
narozen v roce 1922 v Liberci
v šestnácti uprchl z Protektorátu Čechy a Morava
vstoupil do československé armády
bojoval na Středním východě u Tobruku
dále se účastnil obléhání Dunkerque
po osvobození Československa působil na demarkační čáře
při událostech roku 1968 napomáhal vysílání Václava Havla a Jana Třísky z Liberce
po roce 1989 získal mnohá vyznamenání
zasloužil se o umístění důstojného pomníku bojovníkům za svobodu ve Francii
zemřel 4. listopadu 2016
Pamětník Stanislav Hnělička okusil zkušenosti války ještě dříve, než se vůbec stačil zajímat o slečny, v sedmnácti letech. „Na to nebyl čas,“ vysvětluje, proč se jemu a stejně mladičkým druhům na Středním východě častěji stýskalo po rodičích než po dívkách zanechaných v domovině. Náladu mezi vojáky charakterizovala pevná víra ve vítězství a pamětník Hnělička zvlášť vyzdvihuje fakt, že nic jako poraženecké pocity zde prostě neexistovalo, a zmiňuje příběh o důstojníkovi, který si dovolil mít podobné, ne dost optimistické poznámky. „Vojáci si na něj stěžovali a velitel ho okamžitě vyměnil.“ V Tobruku Stanislav Hnělička mimochodem sloužil jako velitel protiletadlového děla. Víra ve vítězství se změnila v jistotu ve chvíli, kdy Němci napadli Sovětský svaz. „To už bylo naprosto samozřejmé. Zaprvé mezi námi bylo čtyři sta důstojníků, kteří byli internovaní v Sovětském svazu a přišli na Blízký východ, a s těmi jsme to probírali. I když byly nějaké neúspěchy a ústupy té sovětské armády, tak jsme si jako vojáci vždycky říkali: Jak to ten Němec chce udržet, vždyť jsou to obrovské prostory, kde na to vezmou vojáky? I kdyby to obsadili až k Volze, tak co dál? I z laického hlediska bylo jasné, že po vojenské stránce to je šílenství. Nehledě k tomu, kde všude byli roztažený, kde museli mít vojáky, kolik států – i když jsme byli mladí, tak jsme si říkali, že (Hitler) je šílenec. Ale ti lidé byli pitomí a šli za ním až do konce, až dokud se nezabil.“
Blízký východ byl oblastí, kde se setkávali vojáci různé víry a národnosti. Co se týče Židů v armádě, stávalo se, že někteří dezertovali ihned po ukončení výcviku a utekli do Izraele. Proti tomu se pochopitelně silně stavěli Arabové a počet Židů v armádě byl proto početně omezen. Čechoslováci zase tíhli k možnosti přejít k britským Commandos, což se jako jedněm z mála podařilo bratrům Kopeckým během jejich dovolené v Jeruzalémě, jak vypráví pan Hnělička. Velení takovým snahám nakonec učinilo přítrž. Blízko měli českoslovenští vojáci k australským spolubojovníkům, kteří nezkazili žádnou legraci, těžko se jim naopak bavilo s Angličany pro jejich tuhý režim.
Jinou kapitolou je vztah vojáků k nepříteli. Pamětník jej popisuje jako férový, němečtí vojáci byli stejně mladí, nepřítele si vojáci vážili. Trochu jinak tomu bylo s postojem k Italům, proti kterým se v Tobruku bojovalo. „Říkali jsme jim Makaróni nebo Špageťáci,“ říká pan Hnělička a uvádí detaily o neskutečném zamoření italských vojáků vešmi. „Kolem italských zajateckých táborů jsme chodili obloukem, a když jsem náhodou byl v italském zákopu, musel jsem si vyprat věci v benzinu, hned byly žlutohnědé od vší.“
Zvláštní příběh, který utkvěl panu Hněličkovi ve vzpomínkách, se odehrál v Holandsku. Spolu s dalšími dvěma vojáky byl pověřen předat zprávu na kanadské velitelství v Tilburgu. Trojice jela obrněným vozidlem podle mapy, kde byly vyznačené ostřelované oblasti. Němci se prý snažili zasáhnout především zásobovací vozidla. Na místo dorazili večer, hlásit na velitelství se však měli až ráno. Vyvstala tedy otázka, kde přenocovat. Cestami projížděly bez přestání kolony aut, vojáci se tedy rozhodli zaparkovat někde stranou a zajeli k jakési vilce, kde se nenuceně bavili a dali se do jídla. K brance najednou přišly dvě děti, asi dvanáct a deset let staré. Vojáci si mysleli, že mají hlad, a nabízeli jim konzervy a bochníky chleba, když tu najednou děvčátko plynně česky proneslo: „Maminka říkala, že máte jít dál.“ Panu Hněličkovi leknutím vypadla konzerva z rukou. Neuvěřitelná náhoda tomu chtěla, že zaparkovali vůz u jedné z mála českých rodin v Holandsku. Nabízeli jim přespat v postelích, což vojáci rázně odmítli, rozložili se v předsíni i se zbraněmi, a zatímco děti celou noc nespaly a chodily se na vzácnou návštěvu dívat, sami spali tvrdě jako dřevo.
Po peripetiích a nebezpečenstvích války se objevilo zklamání – vojákům praporu pana Hněličky nebylo na Stalinův přímý pokyn dovoleno podílet se na osvobozování Československa. Až teprve když Američané odešli z demarkační čáry, byli zde nasazeni. Pan Hnělička směl demobilizovat až v srpnu 1945 jako ostatní do pětadvaceti let. Na demarkační čáře sloužil tři až čtyři měsíce.
Poté se setkal s maminkou v Praze na Bílé Hoře a hned nato i s otcem. Rodiče pana Hněličky totiž měli rádio Luxembourg zapnuté zrovna ve chvíli, kdy hlásili návrat jejich syna a jeho druhů. Plukovník Hnělička pamatuje, že pociťoval velikou úlevu, že se rodičům za války nic nestalo. Za heydrichiády otec pana Hněličky hlásil protektorátnímu policistovi, když měl oznámit počet členů v domácnosti, že o svém synovi už dva roky nic neví, poněvadž odjel na práci do Německa, a pak že o sobě nedává vědět. Policista prý se zhrozil, jaké nebezpečné informace o sobě pan Hnělička starší šíří, a varoval ho, aby napříště o těchto věcech důsledně mlčel.
Zkušenosti s Němci napomohly panu Hněličkovi zůstat pevný i po roce 1948 při výsleších, jejichž cílem bylo vynutit z něj přiznání, že napomáhal lidem emigrovat. „Nemohli mi ale nic dokázat. Pomohl jsem arciděkanovi v Liberci přes hranice, ale o tom jsme věděli jen tři lidé.“ Komunistům ovšem stačilo pouhé podezření a výsledkem bylo sedm měsíců kriminálu plus postihy v zaměstnání jak pro pana Hněličku, tak pro jeho manželku. Paní Hněličková musela odejít z místa bankovní úřednice a pan Hnělička, hrdina druhé světové války, pracoval v dolech, v lese, v mechanizaci u stavebního podniku. Ve dvou případech musel zaměstnání z důvodu politické nespolehlivosti opustit, například také na poště měli podezření, že by v balících mohl předávat zprávy na Západ.
V roce 1968 pan Hnělička zkontaktoval jednoho spolubojovníka, Mládka, a jeli spolu do Prahy vedlejšími silnicemi. Za Prahou nechali auto a účastnili se bojů u Rozhlasu. V rozvášněném davu se hodily zkušenosti z války: Když zde jeden sovětský tank vybuchl a vzduchem létaly střepiny, šokovaní lidé z rozvášněného davu měli tendence brát střepiny ze země do ruky. „Ti lidé si to snad chtěli vzít jako suvenýry, tak jsem zařval: ,Nešahejte na to, je to rozpálený, podívejte se, co vám to udělá s botou!‘“
„Když v Liberci vysílali Jan Tříska s Václavem Havlem, tak jsem pomáhal zatarasit vchod do budovy nebo sehnat léky pro osoby uvnitř,“ popisuje následující události pohnutého roku Stanislav Hnělička.
Rok 1989 znamenal po dlouhých letech možnost podívat se za hranice. Pamětník se vydal do Francie na místo svého vylodění a zhrozil se při pohledu na pomník bojovníků proti fašismu s nápisem, který se skutečností neměl nic společného, a navíc jej hyzdil lev s rudou hvězdou. Pro pana Hněličku to byl podnět k aktivitě – zasloužil se o umístění důstojného pomníku na místě výše popsaném. Štěstí bylo, že o věc měl zájem, jakožto historik, tehdejší velvyslanec Šedivý. Stanislav Hnělička spolupracoval s obcí legionářů, s trutnovskou školou šperkařskou a kamenickou školou ve Šluknově.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of 20th Century
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Iva Chvojková Růžičková)