Ondřej Hoch

„Říkali: ‚Tak máte dvě možnosti. Buď tady podepíšete to, co jste řekl těm Arabům, vaše žena je teď na Ruzyni ve vyšetřovací vazbě, dva dny, je v šestinedělí, děti nenecháme vašim rodičům, s tím nepočítejte, ty půjdou do ústavu, takže už je nikdy neuvidíte. Manželka se z toho zhroutí, skončí v blázinci, to zařídíme, anebo to podepíšete, ona půjde domů a uděláme vám hodinovou návštěvu.‘ Nebyl výběr. Tak jsem jí zničil kus života, tak jsem to podepsal, splnili slovo a asi za týden manželku přivezli a ta děkovala. Brečela a říkala: ‚Už jsem doma, děti mám doma v pořádku, na tebe nezapomeneme, neboj se.‘ Takže jsem to podepsal a na Vánoce, konec listopadu nebo začátek prosince, jsem jel do Valdic.“

„A došlo to k tomu, že jsem byl v tajném procesu Vojenským soudem Příbram odsouzen na třináct let do Valdic za špionáž ve prospěch Iráku. A ještě vám řeknu takovou perličku, to je velice zajímavé a bylo to veselé, protože člověk nevěděl, co ho ve Valdicích čeká, to bych se asi nesmál. Předseda senátu mluvil s prokurátorem a ten tam četl moje nacionále a říká: ‚Tak tady máme opravdu velikýho šmejda!‘ Takhle přímo před soudem. Tam byl senát, za mnou asi čtyřicet lidí z rozvědky, bývalí spolupracovníci, tam by bylo slyšet spadnout špendlík. A ten prokurátor říká: ‚Jeho praděda byl Maročan, popraven v Bastile…‘ To je pravda, můj praděda byl Maročan, černej, a mám tam dodnes příbuzné. No a popravili ho v Bastile, to v knize Victora Huga Vítězný oblouk je o tom řeč. On se jmenoval francouzsky Hoch, to nevím, kde to jméno vzniklo, to není arabské. No a říká: ‚Praděda Maročan, bratr jeho babičky Hugo Hrbáček byl britský pilot, který emigroval a v Londýně dělal pro zpravodajskou službu, jeho tchán studoval dva roky ve Francii, otec, zubař, dělal na Karláku pro židovskou organizaci pod doktorem Löwim, potom když byla válka, tak byl v organizaci Vlajka, která byla protikomunistická‘, no a přečetl tam ještě pár takových bodů a řekl předsedovi senátu: ‚Teď mi vysvětlete, jak se takovejhle hajzl mohl dostat až na československou rozvědku?!‘ A kouká na mě a říká: ‚Co byste k tomu řekl? No a mě to urazilo, že mě tam takhle vláčel a urážel mé předky, tak jsem se otočil a doslova jsem mu řekl: ‚Soudruhu plukovníku, to je váš kádrovej bordel!‘ No, já myslel, že omdlí.“

„Mě když se zeptali, jestli se jmenuji Rachman Weled, tak jsem řekl jo, jmenuji. A zaregistrovalo to, že se tak opravdu jmenuji. Spousta takových otázek, a mozek se mi nevzrušil. Také jsme byli cvičení i za jízdy, protože jsme museli jezdit auty v kolikrát nebezpečných situacích. Takže jsem měl na sobě připojený nějaký monitoring, teď jsem musel řídit v prudkém provozu. A za mnou seděl psycholog a ještě jeden a teď se mě na něco ptali, furt do mě hučeli, furt mě znervózňovali, já musel dávat pozor na cestu, abych někoho nepřejel, značky hlídat, a najednou mi někdo řekl, teď odboč doprava, tam potřebujeme, ale tam byl zákaz, takže jsem řekl ne, tam je zákaz. Prostě jsem musel reagovat tak, že ten vzruch a útlum, jak se říká, ta kategorie psychologie, musela být vyrovnaná. Když se něco trochu vychýlilo, hned se to muselo zklidnit. Ne že by byl člověk deset minut nervózní, to ne, to by neprošel tou zkouškou.“

„Mně se stalo, že jsem tady měl na starosti jednoho egyptského guvernéra banky. A ten říká: ‚Váš stát je pozorný, protože já, když jsem tady byl před lety, tak jsem dostal pokoj, kde jsem měl krásnou vyhlídku na vaši řeku a na Hrad, kde je prezident. Vždy stejný pokoj.‘ A já jsem se začal smát a říkám: ‚Já vás trochu zbavím těch iluzí o loajalitě této země, prostě máte pořád stejný pokoj, protože nechtějí předělávat techniku z pokoje na pokoj, kde je odposlech a skrytá kamera, takže vám dávají takzvaně kvůli pozornosti pořád stejný pokoj, aby když sem někdo přijde, aby to mohli nahrát.‘ Tak on se úplně rozčílil a řekl, že už sem jezdit nebude.“

„Asi tři dny předtím, než mě zatkli, tak irácký vojenský přidělenec říkal: ‚Kolem nás se to nějak mele, tady máš irácký pas, skoč do letadla a za pět hodin jsi v Bagdádu. My ti tam pak manželku převezeme.‘ Měl jsem tam i vyjednanou práci, měl jsem být vojenský instruktor. V Iráku tenkrát byla asi třicetiprocentní negramotnost, v irácké armádě, což bylo zvláštní, sloužili Turci, Íránci, Peršani, šíité, což je nepřítel sunny, a Saddám to nechtěl. On nikdo neměl třeba řidičák. Tak řekli: ‚Ty budeš vojenský instruktor, budeš učit, jak jezdit s náklaďákama, s OT404, budeš mít plat obrovský a třeba za půl roku manželku přivezeme přes nějakou zemi i s rodinou.‘ Ale já jsem se bál, já jsem si říkal: ‚Já odjedu, tady ji ušikanují a zavřou a už se sem nikdy nedostanu zpátky, už je nikdy neuvidím.‘ Tak jsem říkal, že si to rozmyslím. Ale rozmýšlel jsem se tři dny, a už jsem byl ve vazbě.“

„Také byla legrace, že mě někdo prověřoval. Zavřeli mě gangsteři v místnosti, teď jsem si říkal, no to je špatný. Přišel tam někdo a říká, odkud jste? A já jsem říkal, že jsem přišel z nápravného ústavu Valdice, to je nejhorší ústav v Evropě. Protože Valdice, Mírov, Leopoldov, tam se lidé věšeli. A ten gangster, profesionální vrah, říkal: ‚To je nesmysl.‘ A měl jsem štěstí, protože povolali z vedlejší kanceláře někoho, kdo to organizoval, a ten přišel a říká: ‚Jééé, my jsme spolu brousili křišťálový ověsy.‘ Byl to Bulhar, kterého potom zastřelili, teď si nevzpomenu, jak se to tam jmenuje, to náměstí, tam byla přestřelka Arméni s Bulhary – nechci říkat jeho jméno – tak tam přišel o život. Takže ten mě zachránil, když řekl, že mě zná z Valdic, a už jsem měl otevřené dveře všude. Takže jsem měl takovou neprůstřelnou legalizaci, protože jsem tam opravdu byl.“