„Všechny ty vypálené chalupy nikomu nepovolili postavit na původním místě. To se rozhodlo v Praze. Základní kámen pokládal ministr zemědělství Ďuriš. Začaly to stavět dvě firmy. Bylo na to výběrové řízení, jedna firma byla Baťa a druhá Frolík z Českých Budějovic. Řekli: ‚Tady bude stát pět chalup na tom poli.‘ No, a začalo se stavět, jak se staví chalupa, od gruntu, od začátku. Ale stavěl to stát. Lidi sami nestavěli, protože nikdo neměl peníze a nic. Ti lidé neměli na sobě vůbec nic. Já jsem neměla ani boty – ten soused mě odnesl bez bot. Maminka mě k němu strčila, aby mě pohlídali, a když utíkali, tak mě soused popadl a já neměla ani boty. Lidi měli jen to, co měli ten večer na sobě.“
„Naši tu celou hrůzu přečkali ve vlastní chalupě, ale jen tím zázrakem, že jak stavěli, měli tam vykopanou jámu na vápno a do toho se schovali, pod kolnu. Viděli, když ti SS přišli na mlat, tak měli zápalnou tyčinku, kterou bouchli o tu mašinu a hodili to do slámy. V tu chvíli začalo všechno hořet.“
„Kdo se to dověděl a mohl, ten utekl do lesů. Už tenkrát měli lidé připravené kryty. To byly v lese vykopané kryty, byly zakryté chvojím a lesními špalky… kdo mohl, ten tam utekl. Mě osobně tam odnesl soused, protože maminka byla zajatá. Tam na tom místě, co šla kulometná palba, byla postavená k vratům s nějakým mladíkem z Litohoště. Chtěli je zastřelit.“
Vlastimila Holakovská, rozená Hrdoušková, se narodila v dubnu 1941 v Leskovicích na Vysočině. Na konci války v květnu 1945 její vesnici vypálili nacisté. Šlo o jednu z největších tragédií na samém konci války, kdy nacisté 5. a 6. května zavraždili 25 lidí, včetně sedmi žen. Kromě toho vypálili řadu domů. Vlastimile byly čtyři roky a většinu vzpomínek převzala od svých rodičů, kteří jí vše dopodrobna vyprávěli. Popisuje, jak její rodiče přežili masakr v jámě na vápno, zatímco ji odnesl soused do skrýše v lese. Při masakru zahynul její strýc Alois Hrdoušek. Vzpomíná také na poválečnou obnovu Leskovic.