Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Holomek (* 1937  †︎ 2023)

• narozen 6. března 1937 v Brně, vyrostl na Slovácku

• jeho otec Tomáš byl prvním vysokoškolsky vzdělaným Romem v Československu, maminka Hedvika byla selská dcerka

• za druhé světové války byl ukrýván před transportem, většina romské větve rodiny zahynula v koncentrácích

• po válce vystudoval měšťanku ve Zlíně a vojenské gymnázium v Moravské Třebové

• absolvoval Vojenskou technickou akademii v Brně, do roku 1969 působil v armádě

• vyhozen během stranických prověrek pro nesouhlas s invazí, živil se jako řidič náklaďáků

• během normalizace se pohyboval v okruhu brněnských disidentů, šířil samizdatovou literaturu

• v listopadu 1989 se stal předsedou Občanského fóra Průmyslových staveb, byl kooptován do funkce poslance ČNR

• od 90. let je významným romským aktivistou, mj. zakládal Společenství Romů na Moravě a Muzeum romské kultury

• je ženatý, má dvě dcery a tři vnučky

• zemřel 27. srpna 2023

Karel Holomek se narodil v roce 1937 v Brně do částečně romské rodiny (sám používá také výrazu cikán, který nepovažuje za nezbytně pejorativní). Jeho otec Tomáš vyrostl v cikánské osadě ve Svatobořicích u Kyjova, maminka Hedvika, rozená Imrichová, byla selská dcerka. Holomkovi patřili mezi největší romské rodiny na Moravě. Karel se narodil jako nemanželské dítě, stejně jako jeho o dva roky mladší sestra Marcela. Jeho tatínek byl vůbec prvním vysokoškolsky vzdělaným Romem v Československu, v roce 1937 vystudoval práva na Univerzitě Karlově. Díky tomu byl většinovým obyvatelstvem Slovácka dobře přijat a patřil dokonce mezi místní vesnickou smetánku. Další členové Karlovy rodiny se živili podomním obchodem s textilem: „Byl to úžasný příklad hodný následování, jak se moravští cikáni integrovali do společnosti. Ten byl ovšem přerušen válkou a koncentráky.“ Karlův tatínek byl kromě toho skvělým fotbalistou, běhal 100 metrů za 11 vteřin. Již před válkou navázal kontakty s místními komunisty.

Druhá světová válka

Po vyhlášení protektorátu musel tatínek před nacistickou represí uprchnout na Slovensko, kde se pohyboval v romských osadách, z nichž řada byla později vypálena. Slovenští Romové však byli stále v podstatně lepší situaci než ti čeští. Karel vyrostl v Miloticích u Kyjova jako do značné míry bezprizorní dítě. Střídavě se o něj starala rodina jeho tatínka a rodina jeho maminky. „Já to považuji za úžasnou devizu, protože jsou mně dnes blízké názory majority, stejně jako ze strany romské minority,“ říká k tomu. Na počátku roku 1942 byla rozsáhlá romská větev Karlovy rodiny poslána do koncentračních táborů. Většina blízkých příbuzných šla přímo do Osvětimi, někteří předtím prošli romským táborem Hodonín u Kunštátu.

I Karel a jeho sestra byli na seznamu nacistických úřadů a měli být posláni do transportu, avšak statečnost jeho maminky a pomoc jednoho četníka zajistily, že se tomu tak nikdy nestalo. „Máti s námi cestovala vlakem, na kole, na saních po různých příbuzných a po pro mě neznámých lidech.“ Ve vesnici je nikdo z místních Němcům neprozradil, Karel však nesměl chodit do školy.

Poválečný život a studia

Karlův tatínek se vrátil domů brzy po válce. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Zlína. Tomáš Holomek zde nastoupil jako funkcionář na radnici, pracoval jako vedoucí bytového odboru. Celý další život vykonával funkci vojenského prokurátora a pro obě části rodiny se stal velkou autoritou. Do penze odcházel v hodnosti plukovníka. „Ptal jsem se ho: ,Dělal jsi politické procesy?‘ Jeho odpověď byla striktní: ‚Nedělal, neptej se mě na to,‘“ vzpomíná Karel. Tatínek se nejlépe cítil v romském prostředí, ale samotného Karla se z něj naopak snažil vykořenit a odmítal s ním také proto mluvit doma romsky. Maminka zatím pracovala jako kuchařka.

Karel vychodil zlínskou měšťanku. Jeho otec se domníval, že by se i Karel mohl stát vojákem, a poslal jej proto na vojenské gymnázium v Moravské Třebové. Zde byl pamětník ve svých šestnácti letech přijat do KSČ, aniž by se o to sám jakkoliv přičinil a aniž by tušil, co to obnáší: „Mě to v té době vůbec nezajímalo.“ Vojenská buzerace ve škole se Karlovi nezamlouvala, hledal proto nějaký únik a objevil ho ve sportu. Začal dělat sportovní gymnastiku a vypracoval se mezi celostátní špičku. Měl nakročeno do reprezentace, v době maturity se ale utrhnul z hrazdy a zlomil si na několikrát obě ruce. Zatímco všichni jeho spolužáci šli do učilišť, on udělal na nátlak otce zkoušky na Vojenskou technickou akademii v Brně.

V době maďarské revoluce v roce 1956 zrovna utekl s pár lidmi z kasáren a nebyl tak přítomen na poplachu, což se rovnalo velezradě. Hrozilo mu dokonce vyloučení ze strany. „Další kontakt s politikou a už jsem cítil, že to je průser non plus ultra,“ vzpomíná. Přes svoji budoucí ženu se později dostal do okruhu filozofa Milana Šimečky, který jej začal politicky formovat. Díky otci nicméně zůstal v armádě, sloužil u pohraničního útvaru v Prachaticích, odtud se dostal do Brna a později začal působit jako odborný asistent na vojenské akademii na katedře automobilů, tanků a obrněných transportérů. Zde zažil sovětskou okupaci v roce 1968. Teprve v okamžiku vstupu spřátelených vojsk začal zpochybňovat legitimitu celého režimu. Situace vyústila v jeho těžkou depresi, dokonce uvažoval o sebevraždě. Po ruské okupaci měl jet v létě 1969 s obrněným transportérem potlačovat studentskou demonstraci, ale naštěstí byl v době poplachu zrovna na záchodě.

Vyhození z armády, činnost za normalizace

Následovaly stranické prověrky: „Stál jsem před problémem, jak se zachovám.“ Nakonec s vědomím toho, že to bude znamenat jeho konec v armádě, vyslovil s okupací jasný nesouhlas. Špatný kádrový posudek znamenal, že nemohl získat slušné zaměstnání. Rok pracoval pro nově založený Svaz Cikánů-Romů. Zde mu byla nabídnuta spolupráce s StB. Odmítnul, a proto nemohl odjet do Anglie na Světový romský kongres v roce 1971. „Kontrarozvědčík mi řekl: ‚Podepište mi tady, že o tom budete mlčet.‘ – Já jsem se nasral a řekl jsem mu: ‚Hovno vám podepíšu.‘“ Poté byl donucen ze svazu odejít a přijal zaměstnání řidiče těžkých nákladních vozidel, kde strávil necelých pět let. Následně se přes známého dostal ke své původní profesi stavbyvedoucího, mj. pracoval na stavbě Jaderné elektrárny Dukovany.

V sedmdesátých letech byl v kontaktu s brněnskými disidenty, například Jaroslavem Šabatou a Jiřinou Šiklovou a sám začal šířit samizdatovou literaturu. Po zachycení jednoho vozidla v pohraničí policií v roce 1981 byl odhalen a následně trestně stíhán za podvracení republiky. StB mu prohledala celý brněnský byt. „My jsme jim při tom sprostě nadávali,“ vzpomíná. Od té chvíle už se se svými protirežimními aktivitami nijak neskrýval, byl také pravidelně vyslýchán. Teprve v té době se o Karlově činnostech dozvěděl jeho otec, který se za normalizace stal na krátkou dobu dokonce poslancem Federálního shromáždění. Kvůli aktivitám svého syna byl nakonec odvolán z místa prokurátora.

Revoluce, vstup do politiky, občanské aktivity

Na podzim roku 1989 pracoval Karel na stavbách na severu Čech, takže byl stranou hlavního dění. Devatenáctého listopadu se zastavil v kanceláři v Brně. „Najednou tam přišel člověk z ředitelství, zasalutoval přede mnou a řekl: ‚Pane inženýre, hlásím se do služby!‘ V tom okamžiku jsem se stal šéfem Občanského fóra Průmyslových staveb.“ V nadcházejícím období se Karel zasloužil o odvolání stranicky dosazených funkcionářů Průmyslových staveb, dokonce jel jako zástupce firmy vyjednávat s českými zaměstnanci v Rusku. Už na začátku ledna 1990 byl navíc kooptován jako poslanec České národní rady a v následujících volbách byl ve funkci potvrzen. V parlamentním křesle tak zažil i štěpení Občanského fóra.

Byl rehabilitován v armádě a dostal nabídku tam znovu vstoupit, kterou odmítnul (mj. dnes kritizuje generála Petra Pavla, v současnosti předsedu Vojenského výboru NATO, že za komunismu neváhal sloužit ve vysoké armádní funkci). Namísto toho se rozhodl otevřít politické téma Romů, od čehož jej ale tehdy odrazoval Milan Šimečka, působící před svou smrtí v roce 1990 jako poradce prezidenta Havla. „Milan mi říkal: ‚Nedělej to. Ale jak tě znám, stejně to dělat budeš.‘ A stalo se.“ Karel Holomek byl u založení Romské občanské iniciativy, která se poté neúspěšně ucházela o hlasy ve volbách. Dlouhodobé politické hnutí se z tohoto podhoubí vybudovat nepodařilo.

Karel se namísto toho obrátil do občanské společnosti a založil Společenství Romů na Moravě a Muzeum romské kultury. V nedávné době také prosadil vybudování památníku v místech bývalého koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu. Zasazuje se i za přemístění prasečáku v Letech u Písku. Tématy souvisejícími s romskou menšinou se dodnes aktivně zabývá, je mj. členem Rady vlády pro záležitosti romské menšiny, a drží si výborný přehled o aktuální politické situaci. Důvod netolerance české majority vůči Romům vidí v mediálním diskursu, kde se prezentují převážně negativní věci, a v související tendenci generalizovat: „Přitom tu nejsou vidět mladí romští intelektuálové, vzdělaní lidé, lidé, kteří dělají slušnou práci. Vždy je vidět jen ten negativní vršek.“ Jako klíčovou vidí podporu romské kultury a identity.

Karel Holomek se považuje za antikomunistu, Miloše Zemana, se kterým v první polovině devadesátých let spolupracoval, pak dnes chápe jako největší bezpečnostní riziko pro ČR: „Ten člověk má úplně sežranej mozek, jinak si to neumím vysvětlit,“ říká k jeho postojům.

Karel Holomek byl v době natáčení rozhovoru v roce 2015 ženatý, má dvě dcery a tři vnučky.